Ukázka z připravované knihy Daniela Veselého "Impérium deziluzí: studená válka pohledem obětí a katanů zahraniční politiky USA"

Úvod: logický rozklad říše a její hrozící kolaps

10. 4. 2025 / Daniel Veselý

Spojené státy americké, jak si na celé řadě příkladů v této knize ukážeme, se však obdobně destruktivním způsobem v mezinárodní politice chovají soustavně od konce druhé světové války, kdy získaly ohromnou moc. Tehdy rozšířily své destabilizační a ničivé působení na utužení politické a ekonomické dominance – uplatňované do té doby v Latinské Americe – téměř po celém světě. Nicméně americká porážka Sovětského svazu ve studené válce, kdy si vítěz ideologického zápasu začal užívat svého „unilaterálního momentu“ zhruba do roku 2017, tedy do prvního nástupu prezidenta Trumpa do Oválné pracovny, přinesla éru poznamenanou bezskrupulózním a systematickým pošlapáváním mezinárodního práva a nedodržováním tradičních právních norem ze strany USA. Své o tom vědí Srbsko, Irák, Libye, Afghánistán, Sýrie, Jemen, Somálsko, Írán, Gaza, Libanon atd. Výčet je zkrátka dlouhý a pouze navazuje na tutéž maligní zahraničněpolitickou agendu Washingtonu prováděnou za studené války i dříve na latinskoamerickém regionálním kolbišti.  

V době prvního Trumpova prezidentského mandátu už Bílý dům na mezinárodní scéně čelil protivníku téže váhové kategorie. Čína představuje rovnocenného rivala Spojených států především v ekonomické sféře, přičemž Peking má v řadě ohledů na tomto poli nad Washingtonem náskok –  zejména v moderních technologiích, nových patentech a opatřeních na odvrácení klimatického kolapsu. Peking dosahuje pokroků i ve vojenské oblasti, třebaže Čína zdaleka nemůže poměřovat své konvenční a jaderné síly s americkým vojenským arzenálem. Trumpův Bílý dům, okupovaný protičínskými jestřáby, chtěl těžiště své pozornosti přenést z Evropy do Indopacifiku, kde by se případný konflikt mezi upadajícím a nastupujícím hegemonem mohl vyostřit do otevřené válečné konfrontace. Dnes reálně hrozí, že by se USA a Čína chytly do takzvané Thúkydidovy pasti, kdy je riziko ozbrojeného střetu mezi dosavadním hegemonem a nastupující velmocí velmi pravděpodobné. Existují historické předobrazy tohoto jevu. 

Toxický trumpismus, zhmotňující se před našima očima v uskutečňování ultrapravicové agendy konzervativního think-tanku Heritage Foundation pod taktovkou tyranské, nikomu nepodléhající oligarchické třídy, je nevábným symptomem dlouhodobě zdiskreditovaného a dysfunkčního politického systému ve Spojených státech. Tento systém však chtějí předáci Demokratické strany konzervovat za každou cenu, přestože je předním zřídlem dnešního neladu a politické destabilizace. Tuto skutečnost potvrzují starší analýzy a univerzitní výzkum, podle nějž Spojené státy můžeme klasifikovat jako plutokracii, a nikoli jako demokracii. Většinová populace totiž nemá na chod politického života prakticky žádný vliv, na rozdíl od mocných hráčů reprezentujících zájmy velkého byznysu. K tomuto poznatku dospěli politologové Martin Gilens a Benjamin Page už v roce 2014 (1), tedy v době Obamovy vlády, kdy se svět v očích mnohých zdál být ještě v pořádku. Politický systém je uzurpovaný všemocnou hrstkou nedotknutelných elit, jejichž potřeby a zájmy se přirozeně neshodují se zájmy průměrného občana. Takový systém je ze své podstaty nedemokratický. Přibližně v téže době vyjádřil obdobné stanovisko bývalý americký prezident Jimmy Carter, který svou zemi označil za oligarchii s neomezenými politickými úplatky (2).   

V prezidentských volbách a volbách do Kongresu mohou uspět pouze dvě velké strany zastupující americké byznysové kruhy; jinak řečeno partaje a politikové zkorumpovaní obřími sumami peněz bohatých segmentů americké společnosti. Zcela očividné souvislosti mezi objemem finančních prostředků investovaných do úspěšných uchazečů o křeslo v Kongresu popisuje respektovaný politolog Thomas Ferguson už od 90. let (3). Podle Fergusona byla zakořeněná představa o vládě lidu ve Spojených státech vždy falešná. O tom, kdo se bude podílet na chodu země, rozhodují velké peníze (4). Ani legislativní struktury Spojených států, primárně Kongres, mýtický “největší poradní orgán na světě”, nepředstavují záchranné demokratické brzdy a negarantují spravedlivou distribuci moci. Americký Senát vždy patřil k největším nedemokratickým deformacím politického systému. A to už ze své podstaty, jak byl původně navržen (5). Rozložení sil v Senátu upřednostňuje konzervativní bělošské voliče, kteří žijí a pracují hlavně v méně lidnatých státech, jako je třeba Wyoming. Naopak menší mocí disponují lidé žijící v populačně velkých státech, jako je Kalifornie, kde převažují liberálně smýšlející voliči. Existence filibusteru (parlamentních obstrukcí zdržujících přijetí nějaké legislativy) prohlubuje antidemokratickou podstatu Senátu tím, že poskytuje 40 senátorům ze sta pravomoc zablokovat jakýkoli zákon. Podle jednoduché matematiky může 40 senátorů z 20 nejmenších států, zastupujících 33,6 milionu lidí, tedy pouhých 10 procent Američanů (6), zastavit přijetí jakéhokoli zákona. Rovněž anachronický Sbor volitelů, kdy nemusí většinový hlas amerického elektorátu nutně rozhodnout o vítězi prezidentského klání, dává nepoměrnou hlasovací sílu malým konzervativnějším státům (7). Například každý jednotlivý voličský hlas odevzdaný ve Wyomingu má ve Sboru volitelů téměř čtyřikrát větší váhu než každý jednotlivý voličský hlas odevzdaný v Kalifornii. O nic lépe si ve Spojených státech nevede moc soudní. Pro představu: Nejvyšší soud Spojených států disponuje pravomocí vydávat precedenční rozsudky, které jsou v rozporu s veřejným zájmem a které dokonce porušují lidská práva (8). 

Demokratická strana hodila svou voličskou základnu přes palubu už zhruba před 45 lety, kdy tehdejší americký prezident Jimmy Carter vykostil zákon, který měl pracujícím Američanům garantovat zaměstnání (9). Demokratická strana s lehkým svědomím opustila pracující třídu, aby se více soustředila na získání podpory obchodních kruhů, zatímco se na politickém kompasu posouvala i s Republikánskou stranou doprava. Demokratičtí prezidenti Clinton a Obama prakticky navazovali na neoliberální dráhu Reaganovy vlády, přičemž jejich platforma sabotovala veskrze mírnou progresivistickou agendu, inspirovanou senátorem Berniem Sandersem. Agendu, která je zcela běžná v Evropě. Špičky Demokratické strany však ignorovaly potřeby, křivdy a bolest pracující třídy, jejíž mizérii, bezmoc a frustraci prohlubovaly neoliberální ekonomické zásahy Clintonovy a Obamovy vlády. Demokratické špičky nakonec svou sterilní politickou agendu prodaly voličům v podobě Joea Bidena, politika zosobňujícího americký politický establishment posledních 50 let. 

Politologové Thomas Mann a Norman Ornstein v roce 2012 ve své eseji nazvané Finding the Common Good in an Era of Dysfunctional Governance (10) vylíčili Republikánskou stranu (ještě pár let před vzestupem toxického trumpismu) jako radikální vzpouru inklinující k extremismu. Vzpouru pohrdající fakty, která odmítá uznat legitimitu své politické opozice. Za situace, kdy jedna ze dvou relevantních politických stran (a kdy jsou další politické subjekty vyloučeny z volebního procesu) otevřeně rezignuje na demokratický proces, lze stěží hovořit o fungující demokracii. Stále se pohybujeme v době předcházející nástupu trumpismu o několik let. Kombinace zuřivosti, deziluzí, frustrace a bezmocnosti vytváří ideální klima pro demagogy všeho ražení. Ti dokáží umně kanalizovat vztek a frustraci, způsobené neoliberálním drancováním, drastickým úbytkem pracovních míst, stagnací a chudnutím, a nasměřovat lid proti předem vybraným obětním beránkům v intencích proslulého koloniálního hesla rozděl a panuj. Devastační proces deregulace, privatizace, snižování daní nejbohatším a osekávání státu doprovázel masivní daňový transfer téměř 79 bilionů dolarů vytvořeného bohatství v letech 1975 až 2023 (což zhruba kopíruje neoliberální éru) z peněženek 90 procent Američanů primárně do kapes 10 procent nejbohatších Američanů, především do trezorů příslovečného jednoho procenta, jak uvádí analýza establishmentového think-tanku Rand Corporation (11). A transfer zdaněného bohatství do peněženek ultrabohatých logicky znamená i přesun abstraktní politické moci z rukou drtivé většiny k rukám nejbohatších Američanů. Tento proces míní Trumpova vláda ještě zintenzivnit dalšími daňovými škrty a úlevami pro ultrabohaté. 

Úpadek USA tedy nezahájilo tažení Trumpových příznivců na Kapitol, ani pozdější excesy Trumpova režimu. Byla to pozvolná hniloba a rozklad jakési tiché plutokracie, kdy probíhal obrovský přesun vyprodukovaného bohatství zdola nahoru a kdy se politická a tím pádem i ekonomická moc soustředila ve stále méně rukách na úkor stále většího a irelevantnějšího zbytku. Liberální hlasy se ozvaly až ve chvíli, kdy prezident Donald Trump za vydatné asistence nevoleného multimiliardáře a jeho poskoků demoloval vládní struktury a zaklekával na federální databáze a výdaje, aniž by táž vlna liberální nevole dopadla na hlavu Trumpova předchůdce. Vysoce nepopulární prezident Joe Biden se aktivně účastnil izraelské genocidní mašinérie v Gaze a vedl cynickou proxy válku s Ruskem na Ukrajině za cenu statisíců ukrajinských životů. Tehdy, jak se zdá, byl svět nahlížený očima liberálů ještě v pořádku, když impérium nosilo falešnou, leč přívětivou masku a nenazývalo věci pravými jmény, nýbrž je halilo do propagandistických floskulí. 

Koneckonců se s lehkým svědomím můžeme vypravit hlouběji do historie, abychom si připomněli systematické zločiny proti lidskosti. Běží o přímé agrese a vpády, podporu zločinných diktátorů a tyranů, osnování a realizaci převratů či konfliktů vyšší a nižší intenzity přímo či v zastoupení, aktivaci psychologické války a šíření propagandistické dezinformační mašinérie, uvalování ekonomických klateb  - ba dokonce iniciování a provádění genocidních kampaní - to vše představoval typický zahraničněpolitický manuál všech amerických kabinetů minimálně od roku 1945. Ne nadarmo nazval Martin Luther King Jr. ve svém památném projevu z roku 1967 Beyond Vietnam svou vládu největším šiřitelem násilí ve světě (12). Kingova slova věrně korespondují se základní charakteristikou projekce americké vojenské síly v zahraničí.  V řadě ohledů můžeme jít ještě hlouběji do dějin, kupříkladu na přelom 19. a 20. století v době americké anexe Filipín a následné válečné mašinérie, při které americká armáda hromadně vraždila a mučila filipínské zajatce, civilisty, včetně žen a dětí. Američtí vojáci zapalovali vesnice a vykazovali proti filipínským “divochům” genocidní tendence (13). Jedná se o zcela zjevný vzorec, kdy je pro prosazení vůle washingtonských elit a s nimi provázaných zájmů velkého byznysu provedeno vše. Nevyjímaje násilné smetení lidových hnutí odporu, jež se těšila značné podpoře obyvatelstva té které země na mušce Washingtonu. Jenže liberální tlampače jsou plné ohlušujícího ticha nebo lhostejnosti, když přetřásáme tyto spolehlivě zdokumentované události, protože systém chtějí nechat netknutý, aby se mezitím neustále prohlubovala propast mezi majetnými a nemajetnými, kteří mezi sebou zápasí o mizející drobty ze stolu, zatímco se planetární zdroje chřadnoucí v důsledku klimatické krize neúprosně tenčí. 

Neustále opakující se fráze amerických vlád o „řádu založeném na pravidlech”, o šíření demokratických hodnot a upevňování demokratických principů za vřelého souhlasu západních stenografických aparátů všude možně na světě narážejí na syrovou realitu rozvrácených a trvale destabilizovaných zemí, uprchlických krizí a ekonomického strádání způsobeného unilaterálními americkými sankcemi a rozsáhlou destrukcí v důsledku operací americké armády a speciálních jednotek. Pokud hovoříme o hrozivé bilanci nekonečných amerických válek zahájených na širším Středním východě v reakci na teroristické útoky Al Káidy z 11. září 2001, které americká vláda buď sama zahájila, anebo se jich účastnila podporou agresorů a interventů, spuštěním a prohloubením robotické války dronů, či prostřednictvím výcviku, dodávek zbraní a financování proxy sil, máme na mysli zhruba 4,5 milionu mrtvých (14). Hovoříme o přímých a nepřímých obětech a desítkách milionů osob vysídlených z domovů v důsledku válečných útrap v éře po 11. září 2001 . V září 2001 se Spojené státy staly cílem krvavé odvety za svou drábskou politiku na Blízkém východě, oklešťující suverenitu tamních států a pošlapávající lidská práva, například prostřednictvím smrtících sankcí uvalených na Irák a neochvějné podpory izraelské okupace palestinských teritorií. 

Nyní se ale již nějaký čas zdá, jako by se zhoubné zámořské aktivity Washingtonu prováděné zejména v době následující po teroristických útocích z 11. září vracely domů jako bumerang. Všechna impéria si procházejí různými fázemi svého vývoje, od zlatého věku přes stagnaci až k úpadku. Stručně řečeno, žádná říše neroste jako strom do nebe a nakonec uvolní místo silnějším soupeřům, jak nás učí historie. To přirozeně platí i pro Spojené státy, jejichž kolaps je navzdory zdrcující globální vojenské převaze nevyhnutelný. Stále ale neznáme cenu, kterou světové společenství bude muset za tento nezvratný proces zaplatit. Americký novinář a držitel Pulitzerovy ceny Chris Hedges ve svém brilantním nekrologu amerického impéria The Empire Self-destructs (15) trefně popisuje začátek druhého Trumpova prezidentského mandátu. Miliardáři, křesťanští fašisté, podvodníci, psychopati a devianti, kteří ovládli Kongres, Bílý dům a soudy, kanibalizovali státní aparát. Tyto rány, které si sami způsobují a které jsou charakteristické pro všechna upadající impéria, pak ochromí a zničí chapadla moci. A nakonec se impérium zhroutí jako domek z karet. Hedges cituje historika Alfreda McCoye, který předpovídá, že zánik Spojených států jako hlavní světové velmoci by mohl přijít mnohem rychleji, než si kdokoli dokáže představit. Podle McCoye je většina impérií překvapivě křehká a postrádá přirozenou sílu národního státu. Pohled do jejich historie by nám měl připomenout, že i ty největší z nich jsou z různých příčin náchylné ke kolapsu.