30750

Boris Cvek

Boris Cvek (nar. 1976, Krnov, pracuje na Institutu sociálního zdraví na Univerzitě Palackého v Olomouci) se živí výzkumem možnosti léčit rakovinu starým levným lékem proti alkoholismu antabusem (disulfiramem), tato léčba by byla dostupná téměř zdarma včetně těch nejchudších lidí na celé světě. Existují dva na sobě zcela nezávislé (Francie: Dufour et al. Biotherapy 1993, Izrael: Nechushtan et al. Oncologist 2015) klinické testy, randomizované a dvojitě zaslepené, které ukazují, že to u mestastazujících rakovin (prsu a plic) funguje. Naopak neexistuje (stav ke konci roku 2025) žádná stejně kvalitní evidence (randomizované, dvojitě zaslepené testy), která by ukazovala u metastazujících rakovin opak. Problémy, proč to nejde posunout dál do běžné klinické léčby, shrnul Cvek v roce 2022 v odborném časopise Drug Discovery Today („Multiple deadlocks in the development of nonprofit drugs“).

Mechanismus účinku antabusu proti rakovině byl objasněn v nejlepším vědeckém časopise na světě Nature v roce 2017 (první autoři: Zdeněk Škrott, Martin Mistrík, korespondenční autoři: Jiří Bártek, Boris Cvek, Raymond J. Deshaies) v článku pod názvem „Alcohol-abuse drug disulfiram targets cancer through p97/VCP segregase adapter NPL4“. Podrobnosti o vzniku a obsahu tohoto článku v Nature lze najít v časopise Vesmír ve veřejnosti volně dostupném článku „Serendipity aneb lekce z dějin antabusu“. Ve Vesmíru také v článku „Četli jste to vůbec?“ upozornil na absurdní situaci v citování vědeckých článků jinými vědeckými články, ukazující, že citace nemají dnes často žádnou hodnotu.

Antabus není patentovatelný lék, a proto jeho klinické testy musejí probíhat ve veřejném zájmu neziskovým způsobem. Cvek v článku „Nonprofit drugs as the salvation of world's healthcare systems“, publikovaném v časopise Drug Discovery Today v roce 2012, ukázal, jak by bylo možno pomocí starých, nepatentovatelných léků, použitých jako tzv. neziskové léky, výrazně zlevnit a zefektivnit zdravotnické systémy na celém světě. Na toto téma publikoval korespondenci v časopisech Lancet Global Health, Health Affairs, Trends in Pharmacological Sciences a American Journal of Public Health.

Bohužel disulfiram jako reaktivní látka bývá často zcela nesmyslně testován v laboratorních podmínkách se zavádějícími, nebezpečnými výsledky, které z něj dělají všelék (např. ve vědecké literatuře, včetně Nature Immunology, lze najít, že léčí sepsi, covid, Alzheimera, boreliózu, tuberkulózu, obezitu, slepotu, nemoci srdce atd., seznam se stále rozšiřuje). Jak je toto děsivé selhání vědy možné, je vyloženo podrobně v Cvekově v článku „The promiscuity of disulfiram in medicinal research“ publikovaném v ACS Medicinal Chemistry Letters v roce 2023. V roce 2025 v časopise Expert Opinion on Drug Discovery Cvek stanovil pět klíčových pravidel, která jsou v oboru medicinální chemie naprosto běžně ignorována s fatálními důsledky, jež dělají z velké části medicinální chemie nebezpečné tmářství.

Boris Cvek vystudoval anorganickou chemii na Univerzitě Palackého (UP) v Olomouci, v roce 2006 úspěšně obhájil dizertační práci v oboru koordinační chemie niklu a obdržel titul Ph.D., působil také jako učitel na ZŠ Haškova v Uničově, na gymnáziu v Kojetíně, jako badatel i učitel na Lékařské a Přírodovědecké fakultě UP. V roce 2015 obhájil na Přírodovědecké fakultě (Katedra dějin a filozofie přírodních věd) Univerzity Karlovy dizertační práci „Vědění jako nástroj: instrumentalizmus ve filozofii přírodních věd“, kterou zpracoval pod vedením prof. Peregrina, a byl mu udělen tak druhý titul Ph.D. Ve filozofii mu jde o úplně nové pojetí objektivity vědy a lidského poznání vůbec (jako reprodukovatelnosti fyzických činností, objektivita vědy tak vychází z řemesel, nikoli z rozumu, teorií a pojmů… nic jako vysvětlení nebo rozumění nemůže být základem objektivity, naopak je to kulturně závislá, příliš lidská, politicky zakořeněná nahodilost).

Přednášel buněčnou biologii a filozofii přírodních věd (tu přednáší stále) na Přírodovědecké fakultě UP v Olomouci. Byl mnoho let pravidelným čtenářem časopisů Nature, Science a Times Literary Supplement, jež výrazně formovaly jeho myšlení. Od roku 2023 se intenzivně věnuje čtení odborné literatury napříč obory a komentuje svou četbu na Facebooku). Je členem Správní rady Nadačního fondu UP a Spolku pro konání Letní filozofické školy. Biomedicínsky zaměřené články publikoval v Journal of Medicinal Chemistry, Drug Discovery Today, Current Pharmaceutical Design, Current HIV Research, Journal of Hepatology, Current Cancer Drug Targets a International Journal of Cancer. Všude jako první nebo jediný autor. Byl pozván jako Guest Editor do časopisu Mini-Reviews in Medicinal Chemistry, kde do „jeho čísla“ přispěli vědci z Británie, Itálie a USA. Je též jediným autorem kapitoly Proteasome Inhibitors v knize The proteasomal system in aging and disease, kterou vydal Elsevier v rámci série Progress in Molecular Biology and Translational Science (další kapitoly jsou psány odborníky z USA, Francie, Řecka a Německa).

Ve sborníku k Monodově knize Náhoda a nutnost (nakladatelství Pavel Mervart 2008) publikoval článek „Ve vědě jsme vždy právě na začátku – Monod z pohledu deweyovského instrumentalismu“. Ve Filozofickém časopise vyšly jeho texty „Relativizmus ve světle nejnovější filozofie přírodních věd“ (2/2011) a „Filozofie přírodních věd a filozofie člověka u Richarda Rortyho“ (6/2012). V přírodovědném časopise Vesmír v letech 2011-2012 pak série tří glos „Filozofie přírodních věd na začátku 21. století“. Od září roku 2003 do konce roku 2008 vydával literární časopis Téma, dostupný volně na internetu a zaměřený na klasickou světovou literaturu. V tomto časopise jsou zveřejněny jeho rozhovory např. s Janem Čulíkem, Ivanem Štampachem, Igorem Chaunem, Janem Sokolem, Viktorem Šlajchrtem či Ivanem Havlem. Kromě toho v Tématu publikoval také podrobné komentáře k různým dílům klasické světové literatury, např. k Faustovi, Homérovým eposům, k dílu Dantovu a Petrarkovu, rozsáhlou polemiku s Milanem Kunderou, úvahy nad tvorbou starořeckých tvůrců attické tragédie nebo tvorbou Allena Ginsberga a Williama Burroughse.

Od roku 2004 píše publicistické články na nejrůznější témata (kromě Britských listů psal příležitostně dříve také pro Hospodářské noviny, Respekt, Přítomnost, Mladou frontu, Lidové noviny, Literární noviny, A2). Autor na internetu dostupných básní a dramat (např. v decimě napsaná báseň Endymión, publikovaná v Britských listech, nebo drama Vitellius, které vyšlo v Tématu). Podle České literární bibliografie je básníkem, dramatikem a vydavatelem. Publikoval dvě recenze na knihy Jana Paula v časopise Host a napsal brožuru pro Letní filmovou školu v roce 2005 s názvem Stručné dějiny revolty.

Svůj základní postoj k české literatuře a své přihlášení se ke goethovskému konceptu Die Weltliteratur publikoval v internetovém literárním časopise Dobrá adresa v lednu 2009 (Česká a světová literatura: zpět za Goethem?). Rozhovor s ním (tázal se Martin Škabraha) vyšel v časopise Texty na podzim 2005 (Dnešní dotovaná literatura mi připomíná císařovy nové šaty!). V roce 2010 vyšel knižně další rozhovor (kniha „K věci“, vydavatelství Karmášek 2010, tázal se Michal Giboda).

Politicky náleží k liberálnímu středu. Nábožensky se hlásí k Novému Zákonu, blízké je mu starokatolické pojetí církve, církevně je ale „bez vyznání“ (je „nepokřtěný křesťan“ s pevným přesvědčením, že původní význam křtu se během dob, kdy byl pokřtěn každý, dramaticky změnil). Anglofil vyrostlý na antice a k antice se vracející. Čím je starší, tím více se hlásí k Dekameronu a v jeho zdrojích (fabliaux) hledá kořeny moderní svobodné společnosti. Je milovník klasické literatury (zejména Dante, Rabelais, Montaigne, Shakespeare, Sterne, Goethe, Gogol, Proust, Joyce, Ginsberg a Burroughs), ale i malířství (Giotto, Michelangelo, Rembrandt a holandští mistři, Klee) a hudby (Mozartovo Requiem a Berliozova Fantastická, velice blízký je mu Händel či Beethoven). Nepovažuje se za intelektuála, a když by si měl vybrat životní vzor, vybral by si „tajného radu“ von Goetha (botanik, optik, básník, dramatik, filozof, romanopisec, ředitel divadla a dvořan). Pobývá často v olomouckých pivnicích, ale patří také mezi ctitele (výlučně červeného) vína. Konečně je také velikým fanouškem rytíře Falstaffa, zejména v podání Orsona Wellese v jeho slavném filmu Chimes at Midnight. Z dnešního výtvarného umění za vrcholná díla považuje cyklus obrazů Jana Paula „Mezi životem a smrtí“.

p { margin-bottom: 0.1in; direction: ltr; line-height: 115%; text-align: left; orphans: 2; widows: 2; background: transparent }