Revoluční iluze

10. 12. 2013 / Štěpán Cháb

Před čtyřiadvaceti lety jsme vytáhli nadšeně klíče od trabantů, umakartových bytů a polozřícených kůlen, abychom odsud vyhnali parazita. Báječná antiparazitní metoda, protože jak se může zdát, parazit odešel. Bohužel byl nahrazen novým, sofistikovanějším, nenápadnějším, ale o to více žravým a nebezpečným parazitem. Kapitalismem. Pokud bychom ovšem nyní zatoužili vytáhnout klíče od vydlužených aut, domů, bytů a podobných souvislostí, nedokázali bychom zvednout ruku a řádně s klíči zacinkat, protože na každém klíči visí břemeno dluhu, který je třeba splatit, který člověku zúžil svobodu na obhroublé má dáti/dal. Nikdo z nadšeně zvonících lidí si při vykřikování hesla "Máme holé ruce" nepředstavoval, že u toho i zůstane, ba co dím, že na holé ruce budou lidem instalovány vrtné věže a zcela dokonale se vytěží jejich případná budoucnost.

Na slovenský knižní trh se dostala kniha Zamatovo nežná tyrania od publicisty a mediálního potížisty Ľubomíra Huďa. Ľubomír Huďo byl zaměstnán v obyčejném mainstreamu, ve veřejnoprávní slovenské televizi. Problémy mu začaly v okamžiku, kdy se rozhodl mluvit "pravdu a nic než pravdu". Byl mu dán prostor v ranním vysílání, kde plamenně hovořil o nemorálnosti vojenského zásahu do Libye, o 9/11 jako o inside job, o plíživém zotročování lidí po celém světě a o mnohém dalším. Čtenáři alternativního zpravodajství na internetu byli nadšeni, konečně se pravda dostává mezi lidi, konečně někdo začal účinně léčit slepotu a hluchotu československého lidu. Pro neustálé cenzurování reportáží a komentářů ze strany vedení Huďo ze slovenské televize ovšem odchází, stahuje se do vod internetu a přednáškových sálů. Kašpárek s "konspiračními teoriemi" nebavil, ale oslovoval, což nebylo v plánu.

V knize Zamatovo nežná tyrania se Huďo vkrádá do podsvětí revolučních hesel a snaží se odhalit prvotní impulz k všelidovým povstáním. Nejvíce se samozřejmě věnuje té naší milé sametové revoluci, kde prostým šouněním po mocenských žebříčcích a výrocích elit odhaluje nikoliv spiknutí, jak by se mohlo zdát, ale prosté pohrdání občany, kterým bylo zapotřebí pustit žilou. Archy připravené k podpisu, kvůli kterým si občan pod dozorem loutkovodiče vycinká svou budoucnost, mylně nazývanou jako zářivou, svobodnou a šťastnou. Samotný Huďo neodsuzuje lacině kapitalismus, neodklání se ke komunismu, k feudalismu či k prvoplánově pospolné společnosti, Huďo jen poukazuje na nesrovnalosti a nespravedlnosti, které z dalšího vývoje našich republik samy plynou.

Hlavní myšlenkou Huďova díla je neexistence nahodilosti a vůle lidu při změnách politického směru té které země. Jeho nesčetné důkazy o tom, kterak lze svrhnout vládu za pomoci několika tisíc lidí v ulicích, ale zároveň nemožnost zvrátit i jen určitá rozhodnutí vlády za účasti i několika stovek tisíc lidí v ulicích, kladou před čtenáře pochybnosti o významu slova svoboda, nezávislost a demokracie. Skutečně jsme se dostali cinkáním tam, kde jsme chtěli i skončit? A skutečně to byla naše vůle? Nebyli jsme jen zneužiti a posléze odkopnuti zpátky k výrobnímu pásu? Odešli jsme s cinkotem z noční můry a probudili se připoutáni ke kůlu masožravých liliputů, kteří právě zahájili svůj tanec před večeří. Probudili jsme se z nesvobody do iluze svobody. Do iluze revolucionáře, který vše úspěšně završil a seznal, že už není třeba malovat na prostěradla hesla a výkřiky beznaděje, protože všechno se najednou stalo plné naděje a radosti. Boj byl vyhrán, nepřítel padl a to i když nezaregistroval, že má vůbec nějakého protivníka. Na zaťaté pěsti dělníka revolucionář vztyčil dva prsty a s potutelným úsměvem vyměnil tolik oblíbené "se Sovětským svazem na věčné časy" za pravdu a lásku a její dimenze, kde se člověk setkává se lží a nenávistí prakticky denně.

Vykreslení nepřítele si hovělo v minulém režimu, nynější ho z tématu svých zpráv vyřadil. Vlasatá lůza požírající děti byla co chvíli ostouzena v tisku, bylo na ni poukazováno jako na rozkladné činitele, které je třeba převychovat nebo zničit nebo spíše prvním dosáhnout druhého. A tím se vlastně dávalo ideologickému odpůrci prostoru k vyjádření, k "reklamě". Nynější ideologičtí odpůrci, ti skuteční, nabourávající samotný základ režimu, jsou ignorováni, což je nejhorší možná forma cenzury. Nikoliv pálení výtisků, neustálý policejní dohled či trestání provinilcovy rodiny. Nezájem je cenzura takřka nejpropracovanější, protože útočí po vnitřku, po vědomí sebe sama, vytváří v člověku pochybnosti o vlastním zdravém úsudku. A když už si režim ideologického odpůrce musí všimnout, je vysmíván nebo označován za poblouzněnce, konspirátora, jehož slova jsou co prd ve vířivé lázni, zasmrdí, ale nic neovlivní. Ľubomír Huďo se pohybuje v médiích od revoluce. Je přímým účastníkem, pozorovatelem profesí a zaměřením a s jeho myšlenkami by se tedy mělo diskutovat, protože on byl skutečně uvnitř, nepozoroval vše jen z vnějšku, nehulákal od piva, ale sledoval, tříbil a došel k přesvědčení, že tu něco smrdí. A začal o tom mluvit.

Z hlediska cenzury jakožto nezájmu je zajímavé hledět na mediální vykreslení nepřítele, jímž je terorista nebo nacionalista, tedy dvě ztělesnění tupé síly, která je de facto bez vlivu, bez možností, jen dílčí nepořádek a osobní tragedie, nikoliv ohrožení společnosti. Naopak nepřítel s argumenty a důkazy je popostrkován do hájů ostentativního mlčení.

0
Vytisknout
4336

Diskuse

Obsah vydání | 11. 12. 2013