10. 12. 2013 / Lenka Procházková
Zážitky z mého mládí znovu ožívají, realita je podobná, jenom kulisy se změnily.
Když na jaře roku 1970 odvysílala státní Československá televize dehonestující pořad o mém otci, spisovateli Janu Procházkovi, vyrobený z odposlechů StB pořízených ze soukromého rozhovoru, stálo to tátu život. Po roce veřejného ostouzení, kterému nemohl čelit, protože už neměl přístup do médií, zemřel ve věku 42 let na rakovinu. Moje zkušenost s estébáckými praktikami pak pokračovala dalších dvacet roků. I moje děti si musely zvykat na to, že existuje dvojí svět: ten skutečný, sdílený v ghetu, kde lze říkat pravdu, a ten falešný, v němž se pravda může stát důvodem k trestnímu stíhání.
Po Vítězném listopadu se zdálo a dokonce i oficiálně tvrdilo, že falešný svět byl poražen, že pravda zvítězila, že už není třeba ji trousit šeptem a pak rozepisovat přes kopíráky, že už má plné právo mluvit nahlas a naplno. Jenomže zvyk je železná košile. A tak ani staré praktiky nezrezivěly a odposlechy jsou pořád bičem, který pobízí stádo k bučení. Dříve státní a nyní takzvaně veřejnoprávní televize se nevymanila z role pohůnka a pořád ochotně žene dobytek přikázaným směrem.
Omluva premiéra za to, že se soukromě k čemusi vyjadřoval a Ucho to zachytilo, mi evokuje pocity z někdejšího tátova (trezorového) filmu. Vynucené pokání nezachraňuje čest nikomu, pouze svědčí o bezectnosti a cynismu těch, kteří drží biče a ovládají mikrofony. Tito dočasní tvůrci veřejného mínění jsou ve skutečnosti exorcisté. Jejich posedlost (a poplatnost) při vymítání ďáblů jim zabraňuje vnímat (a ukazovat) skutečné problémy lidí. Stručně a lapidárně řečeno, Česká televize brání osvětě, když místo objektivního referování o světě čenichá v tekutých píscích archívů a šíří nápovědy Ucha.
Diskuse