Img

Česká obsese dávat nová jména patří k vytváření mýtů

21. 12. 2011 / Aleš Uhlíř

Ve vynikajícím románu Vladimíra Neffa z roku 1967 Trampoty pana Humbla, dnes takřka zapomenutém leč svým výstižným popisem mimořádné bezpáteřní přizpůsobivosti "hrdiny" stále aktuálním, začínají u nás všechny velké události tím, že výrostci s kýbly a štětkami běhají se štaflemi po ulicích a zatírají barvou nápisy. Stejného druhu je i ustavičné přejmenovávání ulic, náměstí atd.

Když jsme v prosinci 1989 jeli na výlet do Vídně, nedala se nikde sehnat mapa města. Z letité encyklopedie Meyers-Konversationslexikon vydané v letech 1902 -- 1908 jsem odlepil plán Vídně a následně byl překvapen, že většina názvů vnitřního města se nezměnila. Samozřejmě se dá namítnout, že v Rakousku neměli ten "správný" důvod názvy ulic měnit, zatímco my ano. Budiž tomu tak po roce 1918, ale proč potom ta naše snaha stále něco i dnes přejmenovávat? Je to jakási česká obsese.

Manželka mi vyprávěla, jak třikrát měnila adresu, aniž by změnila bydliště. Nejdříve ulice Masarykova (název se udržel ještě v 50. letech), pak Fučíkova a nakonec Nad Porubkou. Doufám jen, že tím nebudu nikoho inspirovat, aby zde pokračoval. Není totiž nic snadnějšího, než mazat nápisy, strhávat cedule a přejmenovávat.

Asi před sedmi lety jsem se dopustil určité pošetilosti. Před svinovským nádražím vznikl prostor, který ne příliš oprávněně nazvali "náměstí". Náměstí vypadá obvykle jinak než neuspořádaný prázdný prostor po demolicích s desítkami stánků pod blízkým mostem, ale budiž. Třeba se to časem změní, myslel jsem si a podal jsem na příslušná místa návrhy, aby se tento nový prostor jmenoval náměstí Svinovských legionářů.

Poukazoval jsem na dřívější svinovskou legionářskou obec. Sám pocházím ze Svinova a můj dědeček, ruský legionář, byl příslušníkem místní legionářské obce čítající 42 válku přeživších legionářů ruských, francouzských a italských (v obci čítající 4000 obyvatel!), z nichž jsem mnohé osobně ještě stihl poznat. V šedesátých letech jich bylo mezi námi ještě dost. Návrh jsem ale podal již pozdě, jméno bylo vybráno. Slíbili, že na svinovské legionáře budou pamatovat příště. Ti, kteří při cestě vlakem do Ostravy vystupují na svinovském nádraží, je jistě znají -- náměstí Dr. Brauna. A zrodil se mýtus hrdiny, bojovníka proti totalitě a první oběti nacistické okupace Svinova po Mnichovu 1938.

Lékař Dr. Braun byl jistě slušný člověk. Jinak by jej sotva v obci zvolili do obecního výboru v němž před rokem 1918 zastupoval německé obyvatele Svinova. Po roce 1918 žil sám v ústraní v domku pár kroků od nádražní budovy. Krátce po odstoupení pohraničí Německé říši se poněkud komicky vyhlížející a již senilní Dr. Braun za ne zcela jasných okolností střetl na nádražním záchodku se skupinou mladíků Hitlerjugend a toto setkání se mu stalo osudným. Nepřežil je. Po válce nebyla smrt Dr. Brauna uvedena ve výčtu obětí okupace.

Smutný osud Dr. Brauna byl znám, ale ani publikace o historii obce vydaná v roce 1965 při jubileu 700 let od založení jej ve výčtu obětí okupace nezmiňovala. A to ji napsal historik, místní občan a pamětník těch událostí. Neměl důvod, aby Dr. Brauna záměrně neuvedl. Znal jsem jej a naprosto vylučuji, že by zde nějakou roli hrálo to, že Braun nebyl Čech. Prostě tehdy ještě tragický osud lékaře Dr. Brauna a jeho smrt nebyla brána jako součást odboje.

Lidé ale potřebují mýty a hrdiny a tak se zrodil mýtus hrdiny, jemuž se hrdinství "přihodilo" na nádražním záchodku. Informovaní pamětníci a ti, kteří psali dějiny obce před více než 40 lety, již nežijí a nevysvětlí, proč se Dr. Braun do seznamu obětí okupace nedostal. I dnes se mohou vytvářet mýty. Kouzlem nechtěného si někteří přidali k názvu náměstí "von" a neřeknou mu jinak než náměstí Dr. von Brauna. V roce 2005 dokonce vznikla recesistická pohlednice Pozdrav ze Svinova, na které jsem se -- pokud jde o fotografie z "náměstí" -- podílel.

Konec konců, jak mi tehdy řekla jedna pracovnice krajského úřadu, mohlo to dopadnout i jinak. Prý nějaká skupina studentů navrhovala název náměstí Ferdinanda d'Este, moc o to stáli, avšak před padlým hrdinou nezbylo než ustoupit. Ono prý s pojmenováváním nových ulic je někdy i legrace. Jednou, vyprávěla, se účastnila takové schůze, kde se posuzovaly návrhy pro jméno uličky někde v okrajovém nově vzniklém sídlišti. Padala jména žijících i nežijících velikánů, domácích i zahraničních a vše ukončil naštvaný místní občan návrhem, aby se to jmenovalo třeba "V prdeli"...

0
Vytisknout
2555

Diskuse

Obsah vydání | 21. 12. 2011