Vzestup neliberální hegemonie

23. 2. 2018

čas čtení 4 minuty
Donald Trump během volební kampaně sliboval ukončit budování cizích států a označil americké spojence za černé pasažéry, píše Barry R. Posen ve Foreign Policy. Sliboval, že hlavním tématem jeho administrativy bude upřednostňovat USA, a v dubnu 2016 použil jazyka předválečných izolacionistů. "Státy, které bráníme, musejí zaplatit náklady této obrany, a pokud to neudělají, musejí být připraveny, že je necháme, aby se bránily samy," prohlásil Trump. Navázal tím na své dřívější tvrzení, že američtí spojenci bez jaderných zbraní by měli mít možnost je získat.


Taková prohlášení spolu s Trumpovou nedůvěrou ve volný obchod a smlouvy a instituce, které ho umožňují, vyvolala obavy, že USA se uzavřou do sebe. Od té doby co se Trump ujal úřadu se zdálo, že kritici měli pravdu. Někteří zašli až tak daleko, že ho označili nejobávanějším výrazem zahraničněpolitického establishmentu: "Izolacionista".

Tyto obavy však nejsou potvrzeny. Pokud jde o "tvrdou moc", Trumpova administrativa má mnohem větší ambice než její předchůdkyně.

Ale Trump se v jednom důležitém bodě odchýlil od tradiční americké velké strategie. Přinejmenším od konce 2. světové války Demokraté i republikáni sledovali velkou strategii označovanou za "liberální hegemonii". Byla hegemonická v tom smyslu, že USA usilovaly o postavení nejsilnější mocnosti světa, a liberální v tom, že se snažily změnit mezinárodní systém v řád založený na pravidlech regulovaný multilaterálními institucemi a transformovat další státy v tržně orientované demokracie. Trump ale z "liberální hegemonie" odstranil značnou část toho "liberálního". Usiluje pořád o udržení ekonomické a vojenské kapacity USA a jejich role bezpečnostního arbitra ve většině světa, ale zanechal exportu demokracie a ustoupil od mnoha multilaterálních obchodních dohod. Jinak řečeno, Trump přišel s úplně novou americkou velkou strategií: Neliberální hegemonií.

Velká strategie je vágní koncept a ti kdo se snaží zbožštit slovní salát zvaný národně bezpečnostní strategii Trumpovy administrativy se daleko nedostanou. Lepší je podívat se na skutečnou Trumpovu politiku. Jeho administrativa zůstává oddána geopolitickému soupeření s největšími vojenskými mocnostmi a formálním i neformálním aliancím, které zdědila. Hrozí válkami, aby zbrzdila vznik nových jaderných mocností. Oznámila také plány investovat více do obrany.

Hegemonie je vždy těžké dosáhnout, protože většina států žárlivě střeží svou suverenitu a brání se tomu, aby jim bylo něco nařizováno. Ale od konce 2. světové války americká zahraniční politika dosáhla konsensu, že liberální hegemonie je něco jiného. Tento typ dominance, se správnou kombinací tvrdé a měkké moci, je dosažitelný i udržitelný. Mezinárodní bezpečnostní a ekonomické instituce, volný obchod, lidská práva a šíření demokracie nejsou jen hodnotami samy o sobě, ale přitahují další aktéry. Tyto cíle mohou legitimizovat projekt liberálního světového řádu vedeného USA.

Trump tuto dobře prošlapanou cestu opustil. Očerňuje mezinárodní ekonomické instituce, odstoupil od Pařížské klimatické dohody. Kvůli nedůvěře, že USA dokážou dostatečně dominovat v Transpacifickém partnerství, odstoupil od této dohody - a zahájil agresívní vyjednávání o změnách v dohodě NAFTA. Trump vyjadřuje skepsi k těmto dohodám a upřednostňuje dvoustranné smlouvy, které podle něj jsou snadněji auditovatelné a vynutitelné.

Ačkoliv Trumpova administrativa oslabila nebo opustila řadu pilířů liberálního internacionalismu, její bezpečnostní politika zůstává důsledně hegemonistická. Zůstává však otevřenou otázkou, zda se neliberální hegemonie ukáže jako udržitelnější než její liberální sestřenice. Zahraničněpolitický establishment se dál vyhýbá hlavní otázce: Je americká hegemonie nějak udržitelná - a pokud ne, jaká politika by ji měla nahradit?

Zdroj v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
7819

Diskuse

Obsah vydání | 23. 2. 2018