Img

Dokola se opakující repríza kulturní nemohoucnosti na pozadí iluze "boje o všechno"

My, nudní Češi

3. 11. 2016 / Bohumil Kartous

Když se člověk pohybuje uvnitř české společnosti, může být svědkem zdánlivě vyostřené společenské atmosféry, v níž jde o hodně. Hodně se mluví o demokracii, o tom, že ti nebo oni ji porušují, o tom, kdo je devótní ke které velmoci, o tom, kdo více krade a kdo chce usurpovat více moci, aby ji mohl osedlat. Stačí se prostřednictvím digitálního teleportu pomyslně vznést nad malý časoprostor ve Střední Evropě, v němž se děje tento zdánlivě důležitý politický střet, a najednou to všechno vypadá poněkud jinak. Pár dogmatiků velí partičkám ideologických souputníků rozdělených rámcově do dvou táborů v podivném boji o kuličku české identity, uzavřené v překvapivě hermetickém kulturním prostoru, v němž se tento svár odehrává už po staletí. Je to nudná, nespočetná repríza téhož, v mírně upravené konstelaci a s mírně obměněným obsazením. Pinožení se za vítězstvím v takové válce je stejně marné jako vytí na Měsíc. Je to ale pro většinu evidentně zábavnější způsob prožívání své vlastní identity než snaha hrát o něco podstatného. Nebo se alespoň o něco podstatného zajímat. A propos, všimli jste si, jak rychle česká společnost vyřešila tu strašnou hrozbu uprchlické vlny?

An English version of this article is in CLICK HERE

Český společenský diskurs připomíná ty přihlouplé seriály, které stále ještě dokáží obrovské části české dospělé (a dospívající) populace dávat pocit, že "o tomhle je život". Podobně se před očima odvíjí další díl boje o českou kulturní identitu, kterou v současnosti na jedné straně reprezentuje hrdina "chudých" a "zapomenutých" Miloš Zeman a na straně druhé "ochránci odkazu sv. Havla". Vesmír v Hobitíně se otáčí okolo této mytologie, okolo symbolů, které ve své pokroucené, nereálné podobě představují štíty mnohem složitějšího a mnohavrstevného problému uvnitř české společnosti. Žel jen toho vnitřního, protože Hobiti jsou známi tím, že se neradi dívají do toho velkého světa, který ale ve skutečnosti řídí jejich osudy.

Není třeba se znovu a znovu rozepisovat o tom, jaký je Miloš Zeman populista, který se neštítí zneužívat i těch nejpřízemnějších narativů útočících na bazální potřeby lidí ve specifické kohortě utvářené především pocitem nižšího sociálního statusu a do značné míry (statisticky) také větší izolací. Je to zbytečné, Zeman a jeho suita dennodenně přesvědčují, že hranice manipulace, ubohosti a nevkusu lze posouvat libovolně, jelikož zde vlastně žádné hranice neexistují.

Mnohem zajímavější ale je, co dělají tzv. společenské elity, které se většinově - ne zcela - asociují se zemanovským protipólem, s mýtem "o Havlovi". Zážitky z posledních dní jsou v tomto smyslu pozoruhodně bizarní. Nejprve se ochránci pravdy a lásky, ohroženého páru, kterému se snaží vystavět jakousi symbolickou Noemovu archu, rozhodli, že nějaký přivandrovalec z Belgie nám tu nebude klátit modly. Následně se rozjela kauza s dalajlámou a státními vyznamenáními, která představuje přesně ten typ roznětky, burcující k akci: problém zástupný, ale v rámci mytologie důležitý, protože srozumitelný davům. A zase se sešla velmi podobná skupinka, která mýtus o sv. Havlovi pěstuje a opečovává, obklopená částečně novou, částečně původní stafáží, zase předkládala nereálná a pro druhou stranu nepřijatelná ultimáta. Nepřijatelná nikoliv tolik kvůli jejich podstatě, ale kvůli nedůvěryhodnosti mluvčích. V témže čase se mi dostalo mimořádného lidového soudu spravedlivých, kteří se sdružují ve facebookové skupině Lumpenkavárna, jež si vzala za cíl sdružovat lidi dobré vůle. Celá věc je složitější, mezi administrátory a některými členy "tvrdého jádra" skupiny a Britskými listy došlo ke zbytečně vyhrocené konfrontaci, která se oboustranně poněkud vymkla rozumnému přístupu, nicméně i tak jsem nesmírně překvapen, co lze pod praporem pravdy a lásky ospravedlnit. Po korektně vedené diskusi jsem byl označen za trolla, což je jakýsi legitimizační vehikl sloužící k tomu, abych mohl být v souladu s učením vyloučen ze společenství slušných lidí. Princip stejný jako u vykonstruovaných soudních řízení v totalitách.

Následně jsem se šel podívat na diskusi organizovanou v Knihovně Václava Havla tzv. Kroměřížskou výzvou s cílem vyjasnit si téma prezidentsví a demokracie. Zase ty stejné banality o Zemanovi, zase opakování týchž manter, které si přeje pražská cukrárna v rámci svého duševního mlsání slyšet, spousta klišé a naprosto scestných úvah. Nejapné srovnávání Masaryka a Havla "jedna ku jedné". Nejapné hlouposti o tom, kterak Zeman staví ekonomické zájmy nad lidská práva, jakoby k tomu nedocházelo ve všech západních demokraciích. Nejapné a naprosto nedůvěryhodné oblemtávání Havlova jména a "pravdy a lásky" Michaelem Žantovským, který pouze pár dní před tím prchal před pravdou ze sálu Divadla Archa, jako kdyby se něčeho bál. Přihlouplé a intelektuálně nedůstojné omalovánky o říších zla a neskutečném dobru, které stojí v pozadí těchto dobrých lidí.

Jediný, kdo se vymykal všeobecnému rozplývání se dojetím nad tím krásným stavem pospolitosti (včetně přítomných novinářů) byl někdejší diplomat Petr Kolář, který upozornil na to, že pokud chtějí lidé z pražské cukrárny něco pochopit, musejí občas zajet do Ústí nebo do Karviné a vyrovnat se s tamní realitou všedního dne místních. Některé z přítomných to napadlo viditelně poprvé v životě. Ani tak se ale Petr Kolář nevymanil z atmosféry mše za konečné vítězství dobra nad zlem. Chce-li vést prezidentskou kampaň tímto způsobem, nebude mít valnou šanci.

Je to mizérie. Na jedné straně loutky východu, na straně druhé loutky západu v maňáskovém divadle o mastné bradě hrdiny - burana a duchu zemřelého světce. Nulová míra emancipace, hledání vlastní cesty - alespoň v rámci možností. Nulová snaha nabýt nějaké suverenity a svébytnosti. Nulová schopnost nastolit jinou, důležitou agendu, která by nutně musela změnit diskurs a chápání skutečnosti v jejích poněkud širších než hobitích rozměrech.

Lidská společnost (i ta hobití) se řítí neuvěřitelnou rychlostí ke komplexní změně v pojetí vlastní existence. Technologie postupně nabývají kognitivních schopností člověka a v mnohém jej začínají převyšovat. Určují směr a bylo by se dobré dívat, kam to vlastně jdeme, pokusit se to aspoň trochu ovlivnit vlastní vůlí a vizí. Energie, její získávání a uchovávání, v brzké době přepíší ekonomickou mapu světa. Odpady, průmyslové exhalace a dopady na přírodu a na změny klimatu mohou mít nedozírné důsledky v podobě nepředstavitelné lidské migrace. Prudké stárnutí populace a změna identity a sociálních vztahů současných mladých lidí, infantilních často do pozdního středního věku, výrazně ovlivňují dennodenní sociální realitu.

Ekonomický útlum západu, ztráta privilegovaných pozic v konfrontaci s doktrinářskou Asií a s tím spojený prudce rostoucí populismus, který zněmožňuje racionální politické jednání. Mohli bychom pokračovat výčtem mnoha dalších problémů, které by měly stát ve středu společenské diskuse, ale nestojí. Nudní Češi raději hrají a sledují donekonečna omílanou mytologickou báchorku, sklouzávající do podoby hodně blbého seriálu vysílaného pro útěchu těm, kdo nechtějí nic vědět. Doplácíme na to každým dnem, kdy jsme ochotni to tolerovat. Žel to vypadá, že se tohoto pochybného privilegia nechceme vzdát. Ono totiž být loutkou má jednu neuvěřitelnou výhodu: všechna rozhodnutí za vás činí někdo jiný. Spěte sladce.


0
Vytisknout
3123

Diskuse

Obsah vydání | 3. 11. 2016