Proč žijeme v době, v níž na faktech nesejde

22. 7. 2016


Zatímco jeho armáda anektovala Krym, Vladimir Putin přišel do televizního studia a s úsměškem sdělil světu, že na Ukrajině nejsou žádní ruští vojáci. Ani tolik nelhal, protože na tom, zda říkáte pravdu, už nezáleží. A když Donald Trump vytváří po libosti vlastní "fakta", tvrdí třeba, že viděl tisíce muslimů v New Jersey oslavovat pád newyorských Dvojčat, nebo že mexická vláda záměrně posílá do USA "špatné" emigranty, zatímco ověřovací agentury označují 78 % jeho tvrzení za nepravdivých, ale on se přesto stane prezidentským kandidátem - pak se zdá, že že na faktech už v zemi svobody nesejde. Když kampaň za brexit oznámí "Vynaložme na zdravotní péči 350 milionů liber, které nám každý týden bere EU" a po vítězství v referendu je tvrzení jedním lídrem odvoláno jako "omyl", zatímco druhý je vysvětluje jako "aspiraci", pak je jasné, že žijeme v "postfaktickém" světě, nebo ve světě "postpravdivém". Nejen ve světě, kde politici a média lžou - vždycky lhali - ale v takovém, kde už se ani nestarají o to, zda říkají pravdu nebo ne, napsal Peter Pomerantsev.


Jak jsme se dostali do tohoto bodu? Je to technologií? Ekonomickou globalizací? Kulminací dějin filozofie? V odvržení tíhy faktů je jakási pubertální úleva - zbavit se těchto těžkých symbolů vzdělání a autority, připomínek našeho místa ve světě a našich omezení - ale proč ke vzpouře dochází právě teď?

Mnozí obviňují technologii. Místo aby zahájil novou éru pravdomluvnosti, umožnil informační věk šíření lží prostřednictvím toho, čemu experti říkají "digitální požáry". V okamžiku, kdy člověk ověřující fakta odhalí lež, již byly vytvořeny tisíce dalších - a samotný rozsah "kaskád dezinformací" učinil nerealitu nezastavitelnou. Vše na čem záleží je, že lži dosáhnete pouhým rozkliknutím, a rozhoduje, jak zapadá do existujících předsudků. Algoritmy vyvinuté společnostmi jako Google a Facebook jsou založeny na vašich předchozích hledáních a kliknutích, takže s každým dalším hledáním a kliknutím si potvrzujete vlastní zkreslení. Sociální média, nyní primární zdroj zpráv většiny Američanů, nás zavírají do bublin s lidmi podobného smýšlení a krmí nás pouze věcmi, jež nám umožňují cítit se lépe, ať už jsou pravdivé nebo ne.

Také technologie mohla mít subtilnější vliv na náš vztah k pravdě. Nová média s desetitisíci obrazovek a živých vysílání činí realitu tak fragmentovanou, že přestává být dosažitelná. Zatlačuje nás nebo nám umožňuje utíkat do virtuální reality a fantazií. Fragmentace kombinovaná s dezorientací z globalizace způsobuje, že lidé teskní po bezpečnější minulosti, živí nostalgii. "Jednadvacáté století není charakterizováno hledáním nového", napsala zesnulá ruskoamerická filoložka Světlana Boym, "ale šířením nostalgií... nostalgičtí nacionalisté a nostalgičtí kosmopolité, nostalgičtí environmentalisté a nostalgičtí milovníci měst si v blogosféře vyměňují pixelovanou palbu". Takže Putinovy armády internetových trollů prodávají sny o obnoveném ruském impériu a Sovětském svazu; Trump tweetuje o tom, že "Obnoví americkou velikost"; brexitéři teskní na Facebooku po ztracené Anglii; a virální filmy IS oslavují mýtický chalífát. "Posilující nostalgie", tvrdila Boym, se snaží obnovit ztracenou domovinu s "odhodláním paranoika" a považuje se za "pravdu a tradici". Je posedlá velkými symboly a "nahrazuje kritické myšlení emocionální vazbou... V extrémních případech může vytvořit fantomatickou domovinu, v jejímž jménu je připravena zemřít nebo zabít. Nereflexivní nostalgie může probudit příšery".

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
4173

Diskuse

Obsah vydání | 26. 7. 2016