Další indicie, jež napovídá, že by Trumpova zahraniční politika byla zhoubou

23. 5. 2016 / Daniel Veselý

Někteří levicoví komentátoři, příkladně John Pilger, mají za to, že Donald Trump by byl přijatelnější hlavou Spojených států než Hillary Clintonová, která už v praxi názorně předvedla, jak destruktivní by byla její zahraničněpolitická agenda, kdyby se stala prezidentkou USA ZDE . Avšak kontroverzní byznysman, jenž byl zprvu vůči americkému angažmá ve světě zdrženlivý, pro představu odmítl vyloučit nasazení jaderné bomby na Blízkém východě a v Evropě ZDE s tím, že si chce ponechat všechny karty na stole. Nyní se objevila další indicie, jež vnáší více světla do Trumpových vizí týkajících se role Washingtonu ve světě.

Republikánský uchazeč o křeslo v Oválné pracovně Donald Trump se za zavřenými dveřmi sešel s bývalým ministrem zahraničí USA Henry Kissingerem, který působil v několika amerických vládách, aby si s ním pohovořil o americké zahraniční politice. Není od věci si připomenout, že „Henryho“ vřele obdivuje Hillary Clintonová, která jej považuje za svého přítele. To naznačuje, že rozdíly mezi kandidáty za Republikánskou a Demokratickou stranu nejsou zas tak výrazné.

Přestože doyen americké zahraniční politiky Kissinger získal v roce 1973 se svým vietnamským protějškem Luc Duc Thoem Nobelovu cenu za mír (Tho ji ovšem odmítl přijmout), existují důkazy o tom, že Kissingerovy snahy o ukončení nejtragičtějšího konfliktu 2. poloviny 20. století pod vedením prezidenta Richarda Nixona ve skutečnosti mírové rozhovory sabotovaly ZDE. Ačkoliv byl mír na dosah ruky (Kissingerův termín) již v roce 1968, hlavní bojové operace skončily až o pět let později, a to za drastickou cenu: zemřelo více než milión Vietnamců a 20 tisíc amerických vojáků ZDE.

Tím ale výčet Kissingerových „úspěchů“ na poli diplomacie zdaleka nekončí.

Americký prezident Richard Nixon a jeho pravá ruka ve funkci poradce pro národní bezpečnost Henry Kissinger v roce 1969 s děsivou účinností rozšířili ozbrojený konflikt z Vietnamu do sousední Kambodži, již nechali masivně bombardovat. Vše probíhalo v naprostém utajení, a dokonce ani Kongres netušil, že americké bombardéry vytvářejí v této zemi jeden kráter za druhým ZDE. Vzdušná kampaň trvala čtyři roky, americké bomby připravily o život statisíce civilistů ZDE a podle různých kritiků posílily zprvu chaotickou guerillu Rudých Khmérů natolik, že byla schopna dobýt hlavní město Phnompenh, srovnat jej se zemí a vytvořit „ráj na zemi“, který zaplatily životem dva milióny Kambodžanů ZDE.

Duo Nixon a Kissinger původně vietnamský konflikt v roce 1969 rozšířili nejen do Kambodži, ale i do Laosu, kde bomby do roku 1974, kdy letecká kampaň skončila, usmrtily 30 tisíc Laosanů – a dalších 20 tisíc přišlo poté o život kvůli nevybuchlé munici. Ta zabíjí a mrzačí laoské rolníky dodnes, nehledě na destrukci památek starobylé civilizace v Planině džbánů, již způsobilo americké bombardování ZDE. Laos navíc získal smutné prvenství. Stal se nejvíce bombardovanou zemí v dějinách, co se počtu bomb na obyvatele týče.

Bývalý ministr zahraničí Spojených států nese spolu s prezidentem Nixonem zodpovědnost za promyšlený masakr 200 tisíc lidí ve východním Pákistánu (bangladéšské zdroje uvádějí, že byly zavražděny až tři milióny osob ZDE), který v roce 1971 chladnokrevně provedl spojenec USA se sídlem v Islámábádu. Podle autora publikace The Blood Telegram Gary Basse Bílý dům během masakrů podporoval pákistánské generály a připravoval je na válku s Indií ZDE. Bass píše, že Nixon a Kissinger nesou „významnou spoluvinu“ na spáchání „zapomenuté genocidy“.

Všeobecně známa je oproti tomu Kissingerova úloha při puči v Čile o dva roky později, jejž provázely vraždy a popravy tisíců Pinochetových domnělých a skutečných odpůrců.

Bývalý jestřáb americké zahraniční politiky v tandemu s prezidentem Fordem poskytl v roce 1975 indonéskému generálovi Suhartovi „zelenou“ při napadení Východního Timoru, kde bylo v následujících letech zabito 200 tisíc lidí (o život přišla až jedna třetina Východotimořanů ZDE ). Spojené státy a Velká Británie indonéského katana zásobovaly zbraněmi, financemi a diplomatickým „krytím“ po celou dobu otřesné okupace tohoto malého ostrova.

Příslovečnou zelenou poskytl Henry Kissinger o rok později i neonacistickým argentinským generálům pří potírání „levicové hrozby“, již v průběhu sedmi let trvající špinavé války zahubili 30 tisíc lidí ZDE.

Jelikož Henry Kissinger nikdy nestanul před řádným soudem, aby se zodpovídal z podrobně zdokumentovaných politických rozhodnutí, jež vedly k destrukci životů miliónů lidí, je pravděpodobně jedním z největších žijících nepotrestaných válečných zločinců (vedle dlouholetého klienta Spojených států, rwandského prezidenta Paula Kagameho ZDE).

Je doopravdy alarmující, že americká politická scéna včetně dvou pravděpodobných kandidátů na prezidentský úřad není schopna kriticky reflektovat ničivé dopady politických rozhodnutí Henryho Kissingera. Pokud si Donald Trump od nestora americké diplomacie vyžádal rady, jak vést zahraniční politiku USA, berme to jako varování. Magnát vsadil na populistickou kartu s tím, že by se jeho země pod jeho vedením příliš nevměšovala do světových konfliktů; to ale ve světle jeho mnohých výroků i schůzky s Kissingerem zní navýsost nedůvěryhodně.

USA
0
Vytisknout
4651

Diskuse

Obsah vydání | 26. 5. 2016