Je odporné, jak jsme si na bezdomovectví zvykli a jak k němu přistupujeme

16. 12. 2013 / Aleš Uhlíř

To, že by lidé neměli slušné bydlení a přežívali venku, jsme si dříve nedokázali představit. Upřímně řečeno nemohu přijmout ani ty nové názvy -- bezdomovec, bezdomovectví. Bezdomovce jsem měl za osobu bez státní příslušnosti a jsem přesvědčen, že všichni moji učitelé na právnické fakultě by to v době mého studia viděli stejně. To, čemu se dnes říká bezdomovec, jsem považoval za tuláctví a to bylo už od dob Rakousko-Uherska nepřípustné. Nemá ale smysl vracet se k věcem, o nichž se na stránkách Britských listů psalo mnohokrát.

Za 24 let to došlo do stavu, kdy se s tím nic nedá dělat. Někteří dokonce nalezli v bezdomovectví nová témata pro své práce, mohou je popisovat a rozebírat ze všech možných stran a to je asi jediné, na co se zmohou. Nikdo neví, co se s tím dá jiného dělat. Osobně pokládám za přijatelné pouze ty snahy, které by vedly k tomu, že by bezdomovectví nemělo současné hrozivé rozměry. Přistupovat k bezdomovectví jako k normálnímu společenskému jevu, který ve svobodné společnosti prostě být musí, pokládám za odporné. Stejnou nechutností je hrát si na bezdomovce, jak to občas veřejnosti někdo z reklamních důvodů teatrálně předvádí.

17. listopad je Mezinárodním dnem vymýcení chudoby. Jedno město na Ostravsku, kde se bezdomovectví rozmáhá a postihuje čím dál více lidí, uspořádalo k tomuto dni akci "Noc v krabici". Deset "odvážlivců", jak se účastnící atrakce na městských stránkách označili, si vyzkoušelo přenocovat bez střechy nad hlavou. Za účasti úředníků magistrátu a náměstků primátora se odebrali do předem připraveného areálu, kde sálalo teplo z barelu. U akce asistoval Český červený kříž. Bylo zaručeno, že "bezdomovci" nebudou nikam jinam vykazováni. Je to něco, co může opravdu pomoct? Víc už neumíme a budeme se jen koukat, kam to vše vede a občas ze sebe uděláme šašky?

Měl jsem možnost poznat mnoho lidí, kteří "žijí" na ulici. Dokáže si někdo představit, jaké to je přebývat venku? Táhne vám na šedesátku, dělali jste v hutích ale už několik let jste nezavadili o zaměstnání. Po rozvodu nemáte kde bydlet. Dožijete se takhle na ulici starobního důchodu? Věci jako kostkový cukr, med, zavařeniny a potravinové konzervy pro vás představují úplné jmění. I kdybyste byli abstinenti, začnete pít. Budete obcházet chatové oblasti, páchat vloupání a čekat, až "spadne klec". Nijak se s tím nebudete skrývat. Necháte se klidně někde v chatě sebrat. Všechno, co jste udělali, popíšete. Budete se bát, že na vás neuvalí vazbu, protože jste brali jen věci k vlastní obživě a tak na otázku, co budete dělat, když vás po zadržení propustí, odpovíte: "Budu znovu dělat to, co jsem dělal, budu krást, protože za dávku v hmotné nouzi nemohu najít nikde ubytování ani si koupit jídlo, které by mi stačilo do výplaty další dávky."

Pracovník ostrahy v hypermarketu mi vyprávěl, jak v jednom zákoutí našel člověka, který se cpal rohlíky a pil mikyšku. "Pane, nejedl jsem tři dny", řekl mu ten zubožený člověk a očekával, že hlídač zavolá policii. Ten mu ale jen řekl, ať to dojí a jde pryč. Byl to tak strašný výjev, že se na nic jiného nezmohl.

Je odporné, jak jsme si na tento stav dokázali za dvě desetiletí zvyknout a nahlížet na něj jako na normální společenský jev.

0
Vytisknout
13619

Diskuse

Obsah vydání | 18. 12. 2013