Obrana hradu

16. 12. 2013 / Lenka Procházková

"Církev stojí na straně národa!" Slib kardinála Tomáška z listopadu 1989 jeho nástupci zrazují, což poznáváme podle skutků jejich. Ty dnes směřují nejen proti zájmům českého národa, ale i proti základním principům české státnosti.

Nemravný a nespravedlivý zákon o takzvaných církevních restitucích vynucený zákulisními intrikami začíná nést své trpké plody. A není boha, který by to kořistnictví zarazil. To mohou dokázat jen lidé.

Dokud si římskokatolická církev nárokovala "jen" lesy, pole a oběživo, cítili jsme se "pouze" okradeni, až nyní, když chce získat do soukromého vlastnictví i objekty Pražského hradu, si začínáme uvědomovat, do jak vysoké hry se pustila. Současně žasneme nad tím, že státní úředníci nemají dost chuti, aby svěřený majetek spravovali jako řádní hospodáři a bránili jeho zcizení, což jim ukládá zákon. Mravní ochablost ve věci, která vyžaduje plnou sílu a argumentační zdatnost pochopitelně nemusí být jediným důvodem, proč se zástupci státu chovají tak laxně.

Mě ale v této chvíli mnohem víc zajímají motivy římskokatolických "vyjednavačů". Proč se tak dlouho a s tak obrovským vypětím, které občas vypění až k hysterii, snaží proniknout do výsostného státního území a získat v něm několik budov do vlastnictví? Odpustím si opakování jejich kolovrátku, že jde o technické zabezpečení k provozování ritu atd. Zabezpečení mají formou pronájmu už teď, ale přesto usilují o vlastnická práva. Stále obměňovaná mediální nit, kterou kolem toho spřádají, je ve skutečnosti provazem.

Pražský hrad je symbolem české státnosti. Pokud bude římskokatolické církvi umožněno zabrat si tam své claimy, bude to pro Českou republiku, která je definována jako demokratický a sekulární stát, pokořující akt. Naopak římskokatolická církev získá pozici, jakou od vzniku republiky v roce 1918 nikdy neměla. Pozici, která je urážkou zakladatelů suverénního státu a ponížením všech demokraticky a republikánsky cítících obyvatel. Mnoho občanů to takto asi vnímat nedokáže. Jsou dostatečně ponižováni starostí o vlastní existenci a nelze od nich chtít, aby v sobě našli energii na záchranu výsostného státního území. Od toho tu ale máme ty řádné hospodáře a politiky. Hájení Hradu je jejich povinností! Dnes už k jeho obraně nepotřebují jiné zbraně než cit pro historii, zdravý rozum a smysl pro zájmy státu. Tyto předpokládané vlastnosti se ve svém souhrnu projeví jako síla, vůči které budou hamižní církevní vyjednavači bezmocní. Je na čase, aby český stát jednoznačně uhájil svou ústavní pozici suveréna a nedovolil římskokatolické církvi hrát si na spoluvlastníka země!

Žádná handlířská smlouva o výměně pronajatých budov za vlastnictví jiných v chráněné oblasti Pražského hradu nebude legitimní a každý kdo ji ze strany českého státu podepíše, může být trestně stíhaný za zneužití pravomoci úřední osoby a za porušení povinnosti řádného hospodáře...

Raději než vyhrožovat chci ale apelovat na čest státních úředníků a volených zástupců lidu. Nezapomeňte na to, že my, lidé z pražského podhradí a z měst a obcí vzdálených a dokonce i lidé, kteří svůj vlastní domov ztratili, my všichni stále vnímáme Pražský hrad jako vlastnictví své duše. Jako výsostné území, které jsme zdědili, milujeme a ctíme, protože svým významem přesahuje horizont našich životů.

Málokterý národ má tak pulzující symbolické místo, které spojuje mrtvé s živými. V dnešním světě, který skýtá čím dál méně jistot, je pro nás - Čechy, Moravany a Slezany náš Hrad pořád tou pevnou tvrzí, srdcem celého organismu. Nechat si odříznout skalpelem část srdce a předat ji římskokatolické církvi ? Kým budeme, až se po té zdařilé operaci probudíme z narkózy?

0
Vytisknout
9723

Diskuse

Obsah vydání | 19. 12. 2013