Finské zapomínání

15. 5. 2013 / Stanislav Křeček

Otec jednoho mého přítele, lékař z pražských Vinohrad, si vyšel slunečného dne 9. května roku 1945 pokochat se ulicemi osvobozené Prahy. Zašel také do Riegrových sadů, kde tábořila Rudá armáda. Jeden z rudoarmějců k němu přistoupil, vzal ho za límec jeho svátečního, bílého obleku a řekl mu: "Ty buržuj! " Pan doktor hned odešel domů, od této chvíle mu bylo vše, co se týká budoucího osudu našeho národa, jasné, a únor 1948 ho, na rozdíl od jiných, vůbec nepřekvapil.

Možná, že se z některých událostí po osvobození v r. 1945 dalo ledacos předvídat. Ale že by se dalo něčemu z toho, co nás pak potkalo, také zabránit? Myslím, že ne. A je-li i výročí těchto událostí využito k módnímu "otíráni se" o politiky, vůbec se mi to nelíbí. A již vůbec se mi nelíbí, když tato krátkodechá snaha zastře vidění i jinak jasnozřivým komentátorům. Jiří Hanák se ve svém sloupku " Zapomínání" (Právo 9.5. 2013) zamýšlí nad tím, jak se mohlo stát, že jsme se po osvobození "na čtyřicet let se stali sovětskou gubernií" a píše: " Podíl na tom měl jak západ....tak českoslovenští politici, kteří zvrtali co mohli. Že to nemuselo dopadnout tak katastrofálně, ukazuje příklad Finska. To si značnou míru samostatnosti udrželo přesto, že proti Sovětskému svazu bojovalo".

Ale kdepak. A termínem "zvrtání" hodnotit kroky prezidenta Beneše, který jak v roce 1939 tak v r. 1945 viděl dále, než většina tehdejších politiků, mi připadá nevkusné. Finsko, jistě sympatická země, ale ve čtyřicátých letech s pronacistickou vládou, se dostalo do válečného konfliktu se Sovětským svazem dvakrát. Poprvé, když se Sovětský svaz připravoval na válku tím, že rozšiřoval "své" území. Zabral pobaltské státy a po porážce Polska v r. 1939 postoupil na mezinárodně uznanou polsko - ruskou hranici a obsadil tak ruská území, které zabrali Poláci po válce v r. 1920. A také požádal Finsko o postoupení části jeho území, Karelie, neboť hranice Finska byly na dohled od Leningradu a bylo jasné, že v případě války Finsko umožní německé armádě z této strany přístup. Když Finsko odmítlo, vyhlásil mu Sovětský svaz válku pod falešnou záminkou, která se však již dříve "osvědčila" např. v Uzbekistánu: finští komunisté vytvořili "revoluční vládu", která požádala Sovětský svaz o pomoc, a ten samozřejmě vyhověl. Tato "zimní" válka (1939 -- 1940) se sice nevyvíjela pro Rusko zvlášť dobře, ale přesto se mu podařilo zabrat část území, které později umožnilo zásobovat a tedy udržet Leningrad. Část historiků druhé světové války tvrdí, že pokud by se toto území nepodařilo Sovětům na Finsku dobýt, Leningrad by v žádném případě obléhání nevydržel se všemi z toho plynoucími, až osudovými důsledky (vázal značné vojenské síly, které nacistům chyběly jinde) na vývoj druhé světové války.

Pak bojovalo Finsko se Sověty ještě v letech 1941 -- 44 v pokračovací válce s podporou Německa, ale podobně jako jiní "spojenci" Německa se koncem války proti němu obrátilo a vyhnalo německou armádu ze svého území. V žádném směru však situace Finska nemohla sloužit jako příklad pro některou z evropských zemí. Finsko není Střední Evropa a Sověti neměli ve Finsku žádné zájmy ani vůči němu nějaké zvláštní požadavky mimo připojení v r. 1940 již dobyté Karelie a ještě dalších tří drobných území k Rusku, jehož bylo dosaženo (Finsku vnuceno) mírovou smlouvou. Ale hlavně: ve Finsku nebyla silná komunistická strana, která zvítězila v jakžtakž svobodných volbách, nebyla zde část dříve emigrujících členů vlády vracejících se z Moskvy a zejména nebyla zde zjevná vůle podstatné části lidu, kterému komunisté, ať se nám to líbí nebo ne, mluvili z duše (nebo co to tito lidí místo duše vlastně měli). A západní demokracie to braly na vědomí se stejnou samozřejmostí, s jakou vydaly Sovětům, a tedy na smrt, tisíce zajatých vojáků nejen ROA - vlasovců, ale i vojáků z neruských uskupení, která proti SSSR  po boku Němců bojovala. Se stejnou samozřejmostí, s jakou hodily přes palubu např. polskou vládu, která se vracela ze západu. Naši politici nemohli z logiky věci nic "zvrtat", protože se jich vážně na jejich mínění nikdo -- z východu ani ze západu - na nic neptal, a někteří (E. Beneš, J. Masaryk) si to uvědomovali.

A tak mne při těchto vzpomínáních napadnou věty vyřčené na konci filmu Všichni dobří rodáci: a co jsme vlastně mohli? Tvrdit, že jsme mohli a můžeme vše, jen to nesmí politici zvrtat, bylo hloupé tenkrát a je hloupé a velmi nebezpečné i dnes...

0
Vytisknout
5573

Diskuse

Obsah vydání | 15. 5. 2013