Druhý pilíř slibuje vyšší důchod mladým na úkor generace jejich rodičů

13. 4. 2012 / Tomáš Fiala

čas čtení 5 minut

Představme si, že by se někdo přišel zeptat: "A co mi vlastně nabízí ten druhý pilíř a co je to ten opt-out? Ale vysvětlete mi to srozumitelně, lidsky, jsem obyčejný člověk, nejsem ekonom." A dostal by následující odpověď: "To znamená, že pokud budete ochoten odvádět nějakému penzijního fondu 2 % z Vaší hrubé mzdy, můžete si k nim přidat ještě další 3 %, která byste jinak odevzdával na důchody svým rodičům a jejich vrstevníkům."

Věřím, že po této odpovědi by mnohý slušný člověk zaváhal. Spořit si něco navíc na své stáří, proč ne? Pokud ten fond nikdo nevytuneluje ani ty úspory neznehodnotí inflace. Ale na úkor svých rodičů? To snad ne, rodičům dám, co jim náleží. A ta 2 % navíc mohu například investovat do nějakého stávajícího penzijního připojištění ve 3. pilíři.

Proto se nám zpravidla dostane jinak formulované odpovědi. "To znamená, že pokud nechcete ve svém stáří spoléhat jen na stát, převezmete za zajištění svého stáří spoluzodpovědnost a budete si spořit v penzijním fondu na svůj účet. Budete přispívat měsíčně 2 % ze svého platu a navíc Vám tam přidáme další 3 %, která byste jinak platil státu.

Tato odpověď možná mnohé lidi zviklá. Nabízí možnost být více zodpovědný sám za sebe a dávat méně státu. To zní lákavě.

Je přirozené, že to může oslovit zejména mladé lidi. Je logické a správné, když mladí lidé mají pocit, že se o sebe dokáží postarat sami, že už nepotřebují například peníze od svých rodičů. Ale neměli by ustrnout jen na této úrovni. Časem se budou muset postarat například i o své děti. A bylo by dobré, kdyby byli solidární a byli ochotni se částečně postarat i o ty, kteří se z různých důvodů a většinou ne z vlastní viny o sebe postarat nemohou. Velmi se mi líbil například postoj třiatřicetiletého čtenáře Britských listů.

U nás se stalo určitou "módou" kritizovat stát, jak špatně funguje, špatně hospodaří, kolik mu musíme odevzdávat peněz. Šíření těchto názorů vyhovuje především těm, kteří odmítají solidaritu, protože ji nepotřebují, tedy často těm nejmocnějším a nejbohatším. Nekritizují solidaritu přímo. Málokdo by asi souhlasil s názorem: "Budeme usilovat o co nejmenší podporu školství, zdravotnictví, kultury, rodin s dětmi, důchodců, tělesně postižených, životního prostředí atd." Ale myšlence, že bychom měli mít co nejmenší daně či jiné platby státu, asi mnohý zatleská, a přitom to vede ke stejným důsledkům.

Líbil se mi názor, že slušný stát by měl mimo jiné bránit tomu, aby bohatí nebyli stále bohatší a mocní nebyli stále mocnější. Autor (jehož jméno jsem zapomněl) to staví do kontrastu se svými zkušenostmi z koncentračního tábora, kde platila zásada "kdo má, tomu je přidáno, kdo nemá, tomu je ubráno". Považuji za správné, že jsme odmítli socialistický stát, ale měli bychom podporovat sociální stát. A stát nemůže plnit svoji sociální funkci bez dostatku finančních prostředků.

Mnozí lidé jsou přirozeně šokováni a znechuceni zprávami o předražených státních zakázkách a jiném způsobu plýtvání penězi daňových poplatníků. Někteří proto volají po omezení role státu na minimum. Toto řešení by však vyhovovalo především těm mocným a bohatým. My ostatní bychom měli volat spíše po nápravě způsobu hospodaření státu. (Pokud například v některém regionu špatně funguje systém hromadné dopravy, protože nemá dostatek finančních prostředků nebo se s nimi špatně hospodaří, také není žádoucí navrhovat, ať se veřejná doprava raději zruší a každý jezdí autem.)

Využít opt-outu tedy neznamená, že bychom o ta 3 % z příjmu (která mimochodem činí více než 10 % částky, kterou zaměstnaný spolu se svým zaměstnavatelem přispívá do průběžného důchodového systému) "ošidili" stát. Ošidili bychom generaci našich rodičů. Samozřejmě ne zcela, stát bude výpadek těchto příjmů kompenzovat například zvýšením DPH, což postihne všechny, včetně důchodců. (Tedy i důchodci mají dražší chleba, aby bylo na důchody.) Ale navíc se hovoří o tom, že se valorizace důchodů má zpomalit. Připadá mi to vůči současným seniorům poněkud nefér, mimo jiné proto, že to byla poslední generace, která ještě měla dostatek dětí. (Vzhledem k poklesu porodnosti začne česká populace vymírat pravděpodobně již v letošním roce.)

Jak se tedy rozhodneme? Budeme se řítit heslem v podtitulku tohoto článku? Rodičům bychom ubrali, ale přidali bychom opravdu sobě? Nebo by (možná ne tak malou) část našich úspor "spolkly" vyšší náklady penzijních fondů či by je znehodnotila příští ekonomická krize, kterou nelze zcela vyloučit? Zachováme solidaritu vůči generaci našich rodičů a opt-out odmítneme? Existují přece i jiné možnosti spoření na vlastní stáří.

0
Vytisknout
10834

Diskuse

Obsah vydání | 16. 4. 2012