Družstevnictví v sevření ideologických dogmat v Čechách

2. 3. 2012 / Vlasta Hábová

V atmosféře sílícího tlaku systémových pochybení panujícího společensko-ekonomického řádu současného světa na snižování životní úrovně i občanských práv pracujících lidí nelze považovat za náhodné vyhlášení OSN právě letošního roku za Mezinárodní rok družstev pod heslem "Družstva vytvářejí lepší svět". Řada programů chystaných mezinárodních konferencí ve významných, zejména evropských městech to potvrzuje. (Jen v březnu Berlín, Benátky, Brusel.) Svým malým dílem chce přispět k pochopení významu družstevnictví pro rozvoj moderní společnosti i Pražská škola alternativ. Poslední diskuse v ní ( 27.2.2012) ukázala, že v českém prostředí to může být zvláště chvályhodný a užitečný příspěvek.

Na základě velmi fundovaného úvodu (Magdalena Hunčová a František Stočes) se rozproudila bohatá diskuse, která se ve svém závěru zkoncentrovala do dvou základních směrů úvah. Uváděny byly argumenty na obhajobu objektivní nutnosti souběžného kombinovaného působení kapitálotvorných hospodářských organizací (klasických obchodních organizací, zaměřených primárně na růst zisku, kdy si kapitál najímá na práci lidi) s organizacemi sociotvornými (neziskovými organizacemi družstevního typu, zaměřenými primárně na uspokojování lidských potřeb, kde si lidé ke své práci najímají kapitál); na druhé straně byl  obhajován klasický sociálně demokratický názor, že masívním rozvinutím družstevnictví lze dosáhnout odstranění negativ kapitalismu a vybudovat socialismus.

     Příznačné pro tuto diskusi však bylo, že argumentace obou stran nepřekračovala rámec vidění lidské společnosti prizmatem panující neoliberální ideologie, zacílené na obhajobu dnes už viditelně se rozkládající civilizace, založené na materiálně technické základně strojové průmyslové velkovýroby (industrializace). Pádnější důkaz o podmíněnosti lidského myšlení materiálními podmínkami lidského bytí aby člověk pohledal v zemi, kde byl montovnami a balírnami všeho druhu nahrazen aplikovaný výzkum, jenž  zmizel spolu s celými rozvinutými výrobními obory, kde se základní výzkum bije o poslední drobky z bohatého stolu nových českých i zahraničních finančníků, a kde bylo družstevní hnutí násilně zahnáno do kouta "sociální ekonomiky" v českém pojetí, tj. jakési ekonomiky, vyhrazené pro invalidy. Ještě že Evropa neumí česky. Kabát z ostudy našeho slazení Evropě by už dávno byl prodloužen touto naší interpretací obsahu sociální ekonomiky. Neoliberálními předsudky, zakotvenými v naší legislativě (v úsilí o potlačení jakéhokoliv reliktu předsametového uspořádání naší společnosti), se nechávají mást ovšem i aktivisté levice, když proti těmto předsudkům hájí družstevní hodnoty a zásady hospodaření jinými předsudky, tj. poukazem na to, že cílem družstev je rovněž dosahování zisku, a že rozdíl má být jen v tom, že podíl členů družstva na zisku má být stejný nebo aspoň méně diferencovaný. Korunou diskuse v zajetí dogmat industriální civilizace byl ovšem poukaz na to, že nové inteligentní technologie, umožňující  atomizaci produkčních procesů (kterou dnes ku svému prospěchu hojně využívá kapitál), si vynucují naopak vysokou koncentraci kapitálu např. v jaderných elektrárnách, farmaceutickém průmyslu, výzkumu apod., a pro tyto účely že jsou družstevní principy hospodaření nevyužitelné.

     Už z historie ovšem víme, že otrok si neuměl představit společnost bez otrokářů  (kdo by mu poskytl živobytí?), nevolník si neuměl představit život bez krále a svého pána (kdo by mu poskytl půdu pro jeho živobytí?) a dnešní námezdník, občan, zcela osvobozený od jakéhokoliv produkčního majetku, si neumí představit život bez svého zaměstnavatele (kdo by mu platil mzdu,  nezbytnou k jeho živobytí?). Český otrok moderní doby. Přes všechno "otevření  hranic" je mu materiálně i vzdělanostně (díky našim masmédiím) znemožňováno uvidět z české kotliny pohyb ve vyspělém světě. A tož svou představu budoucnosti stále spojujeme s industriální civilizací, centrálně plánovitě řízenou geniální vládou odborníků (kognitariátu). Naše velkokapacitní montovny a balírny, rozvinutá šedá ekonomika, bobtnající nezaměstnanost, všeobjímající zadluženost a šířící se bezdomovectví: jak si v takových podmínkách představit, že osvobozená práce v sociotvorných podnicích dokáže přírodního bohatství lidské tvořivosti využít daleko efektivněji a ohleduplněji nejen k uspokojování momentálních individuálních lidských potřeb, ale i k potřebné společenské akumulaci prostředků pro zajištění vývoje budoucího?  Jak si něco takového představit v podmínkách, kdy po více než dvacetiletém "svobodném kapitalistickém vývoji" svolává premiér lid do boje za zvýšení konkurenceschopnosti a inovace zcela stejně, jako kdysi "totalitní vlády" (starší generace si jistě vzpomene na ekonomický evergreen pana prof. F. Valenty v dobách socialistického státního kapitalismu). I tady platí připomínka Slavoje Žižka: "Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška".

     Zatím se ale zdá, že růže pro realistickou vizi řešení palčivých problémů naší dnešní společnosti hned tak nerozkvetou úsilím českých myslitelů. Ani ty oranžové, ani ty rudé. Z čeho asi by měl být zhotoven žebřík, který by nám dovolil nahlédnout přes hradbu našich hor  do zemí, kde upevňující se nová materiálně technická základna už vyjevuje možnosti svého využití pro další historický pokrok v emancipaci pracujících? Nebo snad budeme muset projít nejdřív novým peklem nějakého fašistického zotročení (což nové technologie samozřejmě také umožňují) až do samého konce tohoto závodu ke dnu?      

0
Vytisknout
4395

Diskuse

Obsah vydání | 5. 3. 2012