Má stopa Františka Hrdličky

3. 8. 2026 / MIroslav Bednář

 Byl to zvláštní muž v nezvykle bílé teplákové soupravě a rychle se blížil přímo k nám. Dal se s námi okamžitě zvědavě do řeči a překvapivě mluvil česky. Pozval nás, oba sedmnáctileté kluky, k těm stavením, představil ostatním a ptal se hlavně na naše názory a pohledy na život, což nás dost upoutalo. Měli tam i kytaru, takže jsme jim něco i zahráli (Preludia od J.S. Bacha), večer pokračovali v hovoru při ohni a strávili noc. Ta vůdčí, kuriózně bíle tepláková postava skupiny byl divadelník František Hrdlička. A z dalších Václav Martinec a Alfred Strejček. Vyměnili jsme si na sebe spojení a ráno oba pokračovali dál hřebenovkou východním směrem.

Tehdy se v zemi zvyšovalo veřejně pronikající napětí, hlavně mezi odbojnými, většinou stále komunistickými československými spisovateli, stále otevřeněji kritizujícími komunistický totalitní režim v týdeníku Svazu československých spisovatelů Literární noviny. Výtisk „literárek“ jsme zahlédli i na salaši, které divadelně orientovaná parta říkala Ramža. Setkání to bylo příjemné, kdy jsme se záhy shodli i na nesouhlasu s dusivými komunistickými poměry. S Františkem jsem pak udržoval občasný kontakt, z nějž se časem vyvinulo trvalé mezigenerační přátelství.

Na Velikonoce 1970 mne pozval na skupinový výlet na Českomoravskou vrchovinu. Začali jsme v Litomyšli a pokračovali přes Budislav na jih přes Devět skal až do Chrudimi. Ve skupině vzpomínám kromě Franty Hrdličky na Františka Derflera a Radku Stupkovou. V tehdejší temné době vnucené restaurace komunistické totalitní diktatury za sovětské okupace se již Franta Hrdlička nadšeně podílel na řízení nelehce udržovaného, originálně koncipovaného alternativního Bílého divadla. Na výletě mi dával najevo zájem na mém případném zapojení. Jako tehdejší student filosofie jsem se ale mnohem více zajímal o charismatickou, filosoficky tvůrčí osobnost profesora Jana Patočky, přestože jsem Františkovu na komunistickém režimu zcela nezávislou a nesporně originální divadelní aktivitu obdivoval.

  František se po režimním znemožnění činnosti Bílého divadla obrátil k neoficiální, samizdatové literární tvorbě. Spolu se Zdenou Bratršovskou působili jako plodná literární dvojice. Navštěvoval jsem je občas v podolském vilovém bytě. Setkání vždy probíhalo jako soustředěný a diskusní rozhovor o životě a době, kdy se se zájmem dotazoval hlavně Franta. Oběma dobrým přátelům jsem se názorově a i soukromě s důvěrou otevíral a s potěšením debatoval. Mezi námi souvisle převažoval názorový a přátelský soulad a trvalá důvěra. Po sametové revoluci jsem se stále rád zúčastňoval i prezentací jejich společných knížek až do Františkova letošního odchodu.  

    Na Františkovi obdivuji houževnatou akční nepoddajnost a soustavnou tvůrčí osobnostní cílevědomost, navzdory většinou nepříznivému prostředí. Zanechává ve mně trvalou životní stopu.