Sankce EU vůči násilným izraelským osadníkům jsou jen polovičatým opatřením

21. 5. 2026

Tento krok zahrnuje sankce proti organizaci Amana, kterou izraelská skupina Peace Now označuje za jednu z nejmocnějších osadnických organizací. Seznam zahrnuje také HaShomer Yosh, Regavim a Nachala za jejich roli při podněcování násilí a vyvlastňování Palestinců. Omezení zahrnují zákaz cestování, zmrazení majetku a zákaz přístupu určených osob a organizací k finančním institucím pod jurisdikcí EU.

Při představení rozhodnutí vysoká představitelka EU pro zahraniční politiku Kaja Kallasová uvedla, že „je nejvyšší čas přejít od patové situace k činům. Extremismus a násilí mají své důsledky.“

Izraelská reakce na rozhodnutí EU byla rychlá a zuřivá: premiér Benjamin Netanjahu ostře kritizoval „morální bankrot“ EU s tím, že „Izrael a USA dělají za Evropu špinavou práci tím, že bojují za civilizaci proti džihádistickým šílencům v Íránu a jinde.“ Jeho ministr zahraničí Gideon Sa’ar označil tento krok za „svévolný a politický, bez jakéhokoli základu.“

Toto rozhodnutí je skutečně novinkou. Průlom umožnila tichá, ale významná politická změna, konkrétně změna vlády v Maďarsku, která zrušila své dlouholeté veto. Na rozdíl od spekulací před tímto krokem se ostatní izraelští spojenci v EU, jako je Česká republika nebo Německo, nepostavili na odpor, aby opatření zablokovali.

Oslavovat to však jako zlomový bod by bylo nepřiměřené a předčasné. Celkový obraz zůstává stejně ponurý, jakým je od října 2023 – a vlastně už dlouho předtím.

Nepříjemná pravda o kroku EU je tato: ministři uvalili symbolické sankce na mikroskopickou část osadnické komunity. Podle odhadů OSN jich je na okupovaném Západním břehu kolem 500 000 a dalších 233 600 ve Východním Jeruzalémě.

Evropská obchodní politika nadále financuje projekt osadníků. Blok stále odmítá pozastavit asociační dohodu mezi EU a Izraelem. A to navzdory skutečnosti, že jeho vlastní diplomatické křídlo – Evropská služba pro vnější činnost vedená Kallasovou – rozhodlo, že Izrael porušuje ustanovení o lidských právech v této dohodě. Španělsko, Irsko a Slovinsko z těchto důvodů oficiálně požadovaly pozastavení dohody, ale byly přehlasovány velmocemi EU, včetně Německa a Itálie.

Navíc EU stále odmítá zakázat obchod s izraelskými osadami na okupovaném Západním břehu, a to navzdory jasnému stanovisku Mezinárodního soudního dvora, že státy nesmějí uznávat ani podporovat nelegální okupaci.

Konkrétně rozhodnutí uvádí, že členské státy by se měly „zdržet navazování hospodářských a obchodních vztahů s Izraelem týkajících se okupovaného palestinského území“ a „přijmout opatření k zabránění obchodním nebo investičním vztahům, které napomáhají udržování nelegální situace vytvořené Izraelem na okupovaném palestinském území.“

To není nijak dvojznačný příkaz. Pro subjekt, který se pyšní dodržováním mezinárodního práva, je to jasná výzva k akci. Bez takových opatření je závěr až příliš zřejmý: EU současně uvaluje sankce na několik násilných osadníků a zároveň aktivně umožňuje ekonomickou životaschopnost, expanzi a zabírání půdy stále rostoucí izraelskou populací na okupovaných územích.

Zamyslete se nad geografií této spoluviny. Na Západním břehu žijí tři miliony Palestinců a zhruba 500 000 izraelských osadníků. Tato statistika však skrývá brutální realitu: podle výzkumu Mezinárodní krizové skupiny (ICG) je 85 % Palestinců stísněno na pouhých 40 % území, které je nyní rozděleno na izolované, bantustánům podobné „ostrovy“. Osady se nejen množí; strategicky rozdělují palestinská území, aby vyloučily jakoukoli možnost vzniku životaschopného palestinského státu v budoucnosti.

Co se pod současnou izraelskou vládou – koalicí, která zahrnuje extremistické náboženské sionistické strany – změnilo, je samotné tempo zabírání půdy. Podle ICG zřídily úřady jen za poslední čtyři roky 102 nových osad a nelegálních výsep, což je téměř tolik, kolik jich bylo postaveno za předchozích 50 let dohromady. Nejde o postupný postup; jde de facto o zrychlující se anexi.

Tím, že EU odmítá uvalit na tuto činnost smysluplné sankce, se stává přímým a vědomým spoluviníkem. Subjekty a jednotlivci, na které se vztahují nejnovější opatření EU, jsou neoddělitelně spjati s širším osadnickým projektem, který stále požívá plných evropských obchodních privilegií.

V reakci na oznámení EU označila Levicová frakce v Evropském parlamentu tyto sankce za „absolutní minimum“ a „směšný zlomek toho, co je zapotřebí“. Mluvčí frakce v této věci, Lynn Boylanová z Irska, trvala na tom, že EU potřebuje „celounijní zákaz zboží z nelegálních osad, pozastavení asociační dohody mezi EU a Izraelem a vzájemné embargo“.

Do budoucna bylo úplné pozastavení dohody o přidružení s Izraelem, jak navrhovaly Španělsko, Irsko a Slovinsko a čemu se postavily Německo a Itálie, odloženo na neurčito. Celounijní zbrojní embargo je rovněž nereálné; rozhodnutí o obchodu se zbraněmi jsou považována za doménu jednotlivých členských států a je nepředstavitelné, že by Německo nebo Česká republika v této oblasti následovaly příklad Španělska.

To činí zákaz obchodu s nelegálními osadami dalším nejpravděpodobnějším bojištěm. Nevypadá to beznadějně. Francie, Švédsko a Nizozemsko již podporují omezení tohoto obchodu. Opoziční strany v Itálii mezitím předložily návrh zákona, který má zastavit dovoz zboží a služeb z osad.

Je pravděpodobné, že takové požadavky budou v dalších členských státech a v samotné byrokracii EU jen sílit. Ukazuje to, že sankce vůči hrstce osadníků nezastaví snahy o větší kontrolu a zodpovědnost. V reakci na rostoucí tlak Evropská komise nedávno uvedla, že „se nezavazuje ani neodmítá předložit návrh na zákaz obchodu s izraelskými osadami, jak požadují některé země“.

To je stále žalostně nedostatečné, ale nezavírá to dveře k opožděnému opatření. A rozhodně to nebrání Komisi v tom, aby přistoupila k pozastavení obchodních aspektů asociační dohody s Izraelem.

Dokud nebude EU ochotna uvalit sankce na osadnický projekt jako celek, budou její sankce vypadat méně jako principiální postoj a více jako snaha o zmírnění politických škod.

 

Celý článek v angličtině ZDE