Občan Babiš aneb představy nepředstavitelného

16. 5. 2017 / Bohumil Kartous

čas čtení 9 minut

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Naše schopnost číst události okolo sebe, notabene predikovat vývoj, závisí na množství a validitě vstupních informací, které jsme schopni pojmout, vyhodnotit na základě jejich kauzality a poté správně syntetizovat. Obecně říkáme výsledku takové operace úsudek. Při čtení současné politické krize v ČR je na první pohled nejpatrnější omezené množství relevantních souvislostí, které nejrůznější komentátoři a vykladači "skutečnosti" připouštějí. Přízemní český komentariát si všímá pouze průvodních jevů krize a ve skutečnosti se nikdo moc nechce pokoušet o to vysvětlovat podstatu. Takové vytěsňování má v podmínkách českých médií vcelku jednoduché vysvětlení. Jelikož jsou jejich majitelé v této krizi přímo zapojeni, jejich zaměstnanci odpovědní za ovlivňování diskursu mají za úkol vyprávět zástupné příběhy. Celý diskurs pak připomíná trochu legrační hádku o to, která ze stran konfliktu má "pravdu", ačkoliv je evidentní, že jde pouze o protagonisty, nikoliv scénáristy. A to pochopitelně omezuje i spektrum možného.

Detailní analýzy toho, jak zrovna nyní postupuje Sobotka, co dělá Zeman a kde zrovna dlí duch Andreje Babiše je pomyslným šťouráním se v malém drobku jinak rozměrného sloního lejna. Téma, nad kterým už stovky profesionálů vypotily tisíce textů a sta tisíce amatérů následně přihodily na hromádku kompostu myriády komentářů na sociálních sítích a v zasvěcených diskusích, by bylo možné shrnout do několika vět: 


  • ČR žije poslední čtyři roky ve stavu demokratického provizoria, v němž se poprvé objevil privátní politický subjekt, jenž je díky obrovské koncentraci jeho majitele, Andreje Babiše, velmi efektivně ovlivňovat veřejné mínění a tím pádem i výsledky voleb.
  • Mocenská síla tohoto subjektu nedovoluje "tradičním", nicméně implodovaným a tedy vysoce oslabeným politickým stranám tento politický subjekt ani ignorovat, ani ho subverzivně zničit, jako se to podařilo u projektů, které byly mocensky prostě mnohem slabší (Věci veřejné a všechny možné deriváty téhož).
  • Na základě výsledků posledních voleb vznikla situace, kterou bylo možné řešit buď otevřenou spoluprací s Babišem, nebo snahou ho eliminovat a věřit, že v následujících předčasných volbách dopadnou výsledky jinak. Zvítězila vcelku logicky první varianta a představa, že se během 4 let stane něco, co Babišovu politickou firmu rozloží. Doufali v to mnozí.
  • Během 4 let se ukázalo, že to byla představa lichá. Nejen že se Babišovo hnutí nerozložilo (dokonce ani náznaky k tomu nelze najít). Získalo naopak pozici jasného favorita následujících voleb s potenciálem dominovat.
  • Během 4 let se ukázalo, že Babiš je natolik predátorsky orientovaný psychopat, že není ochoten tolerovat vedle sebe jinou "přirozenou" oligarchii a naopak se ji snaží aktivně potírat díky novým mocenským "hračkám", které dostal do rukou díky obsazení několika důležitých ministerstev svými vlastními zaměstnanci a možností vetovat podstatnou část legislativy ohrožující jeho mocenské plány.
  • S nastávající předvolební kampaní konflikt mezi Babišem a dalšími mocenskými skupinami eskaluje, čehož průvodním jevem jsou najevo vycházející finanční machinace, nahrávky o ovlivňování médií a pravděpodobně další "kompra". 
  • Politická řešení dané situace jsou jen logickým důsledkem předchozího, úloha protagonistů je dána a bude nyní záležet pouze na vývoji situace, konkrétně na tom, do jaké míry se podaří Babiše do voleb eliminovat. 
Podle těžko doložitelných, ale logiku předchozího vývoje podporujících informací jde teprve o začátek pomyslné války mocenských struktur. Do voleb zbývá ještě několik měsíců a kampaň bude přirozeně vrcholit. Ta letošní se ponese v duchu souboje o to, zda Babiš - a na kolik - bude ovládat budoucí dění v ČR. To je priorita jinak dost nepředstavitelné koalice napříč politickým spektrem i oligarchickými strukturami, které se cítí být ohroženy Andrejem Babišem ve funkci premiéra, pokrývajícího ještě větší počet klíčových resortů než doposud a určujícího směr vývoje a přirozeně tak koncentrujícího ještě větší míru moci.
Nepůjde jen o snahu eliminovat Babiše zvenčí. Ostatně nahrávka s novinářem je první vlaštovkou, která ukazuje, že cesta vede zevnitř. Babišovo impérium je sice bohaté a loajalitu si umí zajistit, což u projektů menšího charakteru nebylo možné dlouhodobě udržet, ale soustředí okolo sebe tolik lidí, že je takřka nemožné zabránit dalším podobným "whistleblowerům" uvolňovat informace o tom, jakým způsobem Babiš svoje impérium řídí. Jak uvádí Jiří Pehe, takové informace jsou prakticky jedinou možností ukázat "obyčejným" lidem, že Babiš není jejich pomyslný princ na protikorupčním koni, jenž přijel zachránit tuto zemi, ale prostě jen oligarcha, kterému se podařilo dobrým politickým marketingem zastřít pravou podstatu jeho pohnutek.

Babiš dělá všechno proto, aby takové eventualitě zabránil. Jednak z vnitřního kruhu postupně vytěsňuje ty, kteří se mu zdají být příliš nebezpeční ve smyslu erodované loajality (stačí se podívat na to, kdo už nebude kandidovat v dalších volbách), jednak může velmi účinně zastrašovat každého, kdo se nejprve rozhodl s ním obcovat a nyní by si to chtěl rozmyslet. Pláč pana Přibila, toho "odvážného" novináře, na sociálních sítích, je vcelku dobrým důkazem a pravděpodobně výstrahou. Dá se ale předpokládat, že vzhledem k situaci a vnějšímu tlaku na Babišovo impérium se najde více takových, kteří nabídnou součinnost zájmům opačným.

Možná se dnes někomu jeví představa Babiše mimo politickou hru jako nedůvěryhodná, jak se snaží ve výše odkazovaném článku doložit Karel Dolejší. Není těžké pomocí reductio ad absurdum, důkazu sporem, ukázat, že takový předpoklad je jednoduše nesmyslný, neboť scénář úplné politické eliminace "občana Babiše" je prostě možný, stejně jako se to stalo Silviu Berlusconimu. Neexistuje žádná dostatečně silná opora pro tvrzení, že za okolností, které zruinují důvěru Babišova hnutí, případně se podaří rozvrátit jeho soukromý politický útvar zevnitř, bude Babiš nadále zóon polítikon na vrcholu řetězce. Btw. Berlusconiho se podařilo dostat na daňové úniky...

Možnost úplného odchodu Andreje Babiše z politiky není vůbec nereálná, sám připustil že nechce být v opozici. Nejde o deklarované důvody, jde pouze o to, že jako opoziční politik je Babiš - imperátor mnohem více zranitelný než jako občan Babiš, který v politice vůbec nefiguruje. Jednoduše jen proto, že bude stále představovat politického soupeře, jehož je nutné minimalizovat.

Protože Babiš postavil svou stranu jako zcela osobní projekt, v němž drží absolutní moc a nabízí ostatním minoritním shareholders možnosti limitované velikostí jejich podílu, je těžké nikoliv představit si jeho konec, ale jeho pokračování. Velké investice do projektu pocházejí z Babišova majetku a bez něj přestává dávat "hnutí Ano" jakýkoliv smysl.

To je hypotetický problém, kterým by se  - při očekávané eskalaci mocenského boje - měla tato společnost zabývat. Babiš představuje na jednu stranu ohrožení demokracie ve smyslu obrovské koncentrace moci v jedněch rukou, na straně druhé ale jeho specifický případ autoritářsky uvažujícího politika svázaného nicméně pevně pořád ještě převažujícími demokratickými principy v ČR a zejména jeho velmi citlivými zájmy v sousedním Německu dávají dohromady výsledek, který můžeme vnímat jako nesrovnatelně nižší podíl vykloubení demokracie než je možné vidět v Polsku či Maďarsku. Je to sice absurdní, ale Babiš představuje vcelku snesitelnou míru demokratického deficitu v reáliích globálního dění v roce 2017.

Není vůbec jasné, zda by se podařilo tento demokratický deficit eliminací Babiše odstranit, nebo naopak posílit. To druhé je, při pohledu na erodovanou demokratickou identitu tzv. tradičních stran, více než pravděpodobné. Bez toho, aniž by vznikly nové, autentické politické strany, které nejsou jen nectností těžící z naprosté voličské nouze, je iluze o možném narovnání demokracie v ČR bez Babiše smutnou zprávou o úrovni politického úsudku. Pražskokavárenské demonstrace proti Babišovi v triku jeho současné politické opozice jsou jen otrocký alibismus, který demokratický deficit české politiky může jen neuměle zakrýt, rozhodně ne vyřešit. 
 

0
Vytisknout
11504

Diskuse

Obsah vydání | 18. 5. 2017