Dejme si dobrý pozor, jak definujeme rasismus (a fašismus)

2. 1. 2017 / Karel Dolejší


Z velmi mnoha povrchností a zmatků v současné veřejné rozpravě bije do očí kromě jiného například toto: Lidé hovoří o "fašismu", ale ve skutečnosti mají na mysli obraz německého nacismu. (Domnívám se, že konkrétně tato záměna vznikla za války v SSSR, kde bylo v roce 1941 třeba náhle odlišit právě skončenou periodu vlastní pronacistické propagandy od boje s německým nepřítelem; ten se tedy naráz stal z nacisty "fašistou".) Nebo toto: Hovoří se o rasismu a na mysli automaticky tane biologizující "vědecký" rasismus 19. století. Odtud i naprosto zmatečné řeči o údajně nerasistickém "postfašismu".


Fašistické rasové názory nikdy nebyly tak striktní a snadno uchopitelné jako nacistické. Je široce známo, že fašistické režimy samy od sebe nejprve necítily pražádnou potřebu pronásledovat z rasistických důvodů židovské spoluobčany. Mussolini se původně označoval za "sionistu" a navrhoval postavit v Římě mešitu. Jeho strana se dostala k moci v roce 1922, ale teprve za dvanáct let poté začala antisemitská kampaň v institucích a od roku 1938 vznikalo rasové zákonodárství - dá se říci, že už hlavně pod německým vlivem, když se italský režim po anšlusu Rakouska stal z úhlavního nepřítele Hitlera jeho spojencem.

Nejvlivnějšího teoretika italského rasismu představuje tradicionalista a esoterik Julius Evola. Ačkoliv byl sám zaťatým antisemitou a koncem války spolupracoval v této oblasti i s SS, vždy také kritizoval německý biologizující rasismus za "primitivnost". Proti němu vyzvedával kulturní, "duchovní" rasismus. V rasové otázce podle něj nešlo primárně o geny, ale o smýšlení, kulturu, způsob života. Rozumějte: Když někdo, nějaká skupina, čelí obvinění, že nám není "kulturně blízká", abych použil jazyka českého ministerstva vnitra, už to může být rasismus. Protože ti kdo takové fráze používají vědí konkrétně starou belu o tom, jak dobře či špatně by se tu integroval Alí či Hasan. 

Neonacismus koncem 40. let ustavil Američan Francis Parker Yockey - a také jeho pojetí rasismu se již tehdy systematicky rozešlo s biologizujícími teoriemi 19. století, v nichž si tolik libovali němečtí nacisté.

To že Evola ani Yockey nebyli rasisty řekněme gobineauovského typu samozřejmě vůbec neznamená, že by neměli své vlastní rasistické teorie (natož pak, že by byli "postmoderní"!). Jen jejich bludy vypadají jinak než ty, na něž jsou někteří ze setrvačnosti, kvůli nesmyslné posedlosti "esencialismem" či kdoví z jakého jiného důvodu nafixováni - a tedy pokud právě toto a nic jiného před sebou nevidí, myslí si, že nevidí ani rasismus. Jenže ani rasismus neonacistů již sedmdesát let nevypadá tak, jak si někteří myslí, že vypadat musí. A fašistický rasismus tak nevypadal nikdy.

Kdyby módní levicoví autoři méně spekulovali nad daty z 19. století a lépe studovali alespoň dějiny století minulého - myslím přinejmenším tak dobře, jako Umberto Eco se svými tezemi o prafašismu - mohli by si ušetřit "dialektické" teorie, podle nichž údajně rasismus není rasismem, protože ho sice mají přímo před nosem, nicméně jej kvůli vlastní nevzdělanosti v moderních dějinách ultrapravice nepoznali.

Ale dost možná - třeba se mýlím - je ve hře také pud sebezáchovy.

Kdyby totiž "levicoví" autoři jako Slavoj Žižek, kteří podpořili prezidentskou kandidaturu Donalda Trumpa, na chvíli připustili, že to čemu svým dílem pomohli k moci je opravdu také rasismus, museli by si nutně položit otázku, čím se jejich vlastní kult autoritářství a politického násilí od ultrapravice tak zásadně odlišuje.

0
Vytisknout
1879

Diskuse

Obsah vydání | 5. 1. 2017