Neřeknu, kam jdeme, ale začíná to na p...

17. 11. 2013 / Petr Wagner

V té době mi bylo třicet. V práci se mi dařilo a jezdil jsem, jak pracovně, tak s ČSTV (lezení) do západní ciziny. Na Národní jsem se ocitl asi jednak spontánně, ale hlavně pro ponuku svého bratra. Pracoval v disentu, později byl náměstkem ministra zahraničí Dientsbiera.

Kromě nějaké rány pendrekem, která mně díky kožené bundě po tátovi nijak zase extra nebolela, jsem to spíš bral jako happening. A tak jsme s kámošem chodili celý týden, až jsme si TO vyzvonili. Co, moc nevím dodneška a určitě jsem to nevěděl tenkrát. Prostě nás štvali neschopní nekompetentní lidé a to byl asi hlavní motiv.

Štvalo mě, že nemám patřičné léky pro pacienty v nemocnici, štvaly mně problémy s dialýzou, štvalo mě, že se kolegové ze zahraničí za břicha popadají když slyší mého nejvyššího představitele.

Spousta věcí mě neštvala: třeba úrovň malých divadel, písničkářů, intelektuálních diskusí.

Kuponovou privatizaci jsem v celku pochopil dost rychle a naše rodina Koženého desetinásobek přesáhla an blok. Dalo to na auto....

Tu opravdu velkou přes fondy jsem tenkrát nesledoval a Klausův argument, že se něco ukradne, hlavně když to bude mít vlastníka, protože na tom všichni vydělají, mě neurážel. Tenkrát. S řadou těch lidí jsem se ostatně potkával na sportu. Sice se mi zdálo divné, že nedělají nic jiného, než že objíždějí golfová hřiště po světě, ale vysvětloval jsem si to tak, že mají dobré manažery.

A pak to začalo. Nejprve podniky, pak banky celé oblasti tradičního průmyslu zmizely. O dodávkách velkých investičních celků do zahraničí už ani nikdo neuvažoval, natož o tom aby třeba stavěl gymnázia s bazénem....

Objevili se miliardáři, posléze dolaroví miliardáři a bezdomovci.

Zmizela zahraniční politika malého, ale sebevědomého státu, jak jí byl schopen realizovat Dientsbier, a byla nahrazena humanitárním bombardováním. To ještě bylo v Srbsku.

Pak přišel exekuční zákon, soukromí exekutoři a začalo to být výrazně humanitární i pro řadu mých spoluobčanů.

Osobnosti politiky pomalu odcházely a byly nahrazeny podivnými lidmi, o jejichž schopnostech bohužel svědčí dodneška výsledky.

Špidla, Gros, Kalousek, Němcová, Bém, Benda mladší, seznam by byl dlouhý.

Jejich odtrženost od reality se mi zdála a zdá ještě podstatnější než u toho nešťastného Jakeše.

Dnes je proti roku výrazný posun 1989. Jako občan mohu kdykoliv kamkoliv cestovat. Ale nemám na to peníze. Jako občan mohu cokoliv kamkoliv psát.

Buď to nikoho nezajímá, nebo pokud ano, riskuji ztrátu zaměstnání a bezdomovectví.

Jako občan si mohu cokoliv koupit v krásných chrámech spotřeby, ale nemám na to, tak si půjčím snadno a rychle a pozítří klepe exekutor na dveře.

Máme svobodné volby, ale stejně ti, co volím, myslí jen na svá koryta, bohužel značně hlubší, než měl Štrougal nebo Jakeš.

Stát opět řídí tentokrát i bez úřednického kompetentního krytí lidé, kteří tomu absolutně nerozumí a většinu či celý svůj život nic jiného než politiku a žití z cizího nepoznali.

Ve své práci mám k dispozici cokoliv, ale sekyra limitů mi nedovolí to použít, a jediné, co nás chrání, je že pacienti to nevědí.

Říká se, že historická zkušenost národů se nemění. Nejsem historik ani kmet, abych to mohl hodnotit, ale skoro bych měl tendenci souhlasit. S odstupem lze konstatovat, že jdeme pořád tam, co celé své dějiny. Do nesmyslných svárů, do vyostřeného rozdělování lidí na kategorie a do absolutní neschopnosti si vládnout sami.

Na jazyk se dere ještě jeden peprnější směr. Nepoužiji ho, ale začíná to na P...

0
Vytisknout
15079

Diskuse

Obsah vydání | 19. 11. 2013