Nadstranický prezident

30. 9. 2011 / Michal Rubáš

Prezident republiky využil svůj předvčerejší svatováclavský projev k určitému bilancování.

Mezi nepočetné klady současného kulturně společenského vývoje v České republice zařadil skutečnost, že se představitelé naší katolické církve dokázali s vládními pravicovými stranami konečně dohodnout na přerozdělení několika desítek miliard korun. Rozumí se samo sebou, že na tomto "vyrovnání" má prezident svou neoddiskutovatelnou zásluhu -- kdyby v naprostém rozporu s dosavadní tradicí neinstaloval do vládních křesel nevítěze voleb, stálo by hodnotovému sbližování katolíků s českými konzervativci pořád něco v cestě. Navíc jeho bezprecedentní postup při uplatňování Ústavy otevřel konzervativnímu myšlení úplně nové obzory.

Vedle potěšujícího faktu, že vláda a církve spolu mohou bez problémů mluvit o penězích, pojmenoval však prezident ještě některé negativní trendy ve směřování naší společnosti. Jde především o erozi tradičních, konzervativních hodnot, již podle české hlavy státu vyvolává mediální působení "oportunistických modernistů" a "pokrokářů", kteří šíří multikulturalismus, ohrožují instituce národního státu a rodiny a skandalizují politické odpůrce. Druhým faktorem zatlačujícím konzervativní hodnoty do defenzívy je podle prezidenta nepřirozený sociální stát, který je v rozporu s tradičním principem osobní zásluhovosti a individuální odpovědnosti ("za sebe i za druhé").

Prezident správně vytušil, že multikulturalismus a sociální stát jsou takříkajíc na jedné lodi, už proto, dodejme, že oba tyto společenské jevy sledují shodnou logiku, logiku sociálního začleňování, zatímco tradiční volný trh a nacionalistický stát fungují na bázi eliminace, sociálního vyloučení. Je ovšem otázka, jak se tyto, pro Václava Klause tradiční, instituce vztahují k rodinným hodnotám a hodnotám osobní odpovědnosti a zásluhovosti.

Jak prospívá prostorová mobilita a tržní flexibilita pracovních a podnikavých sil rodině? Jak posiluje národní suverenitu neoliberální globalizace, jež činí celé státy hračkou v rukou nadnárodních spekulantů, vývozců a dovozců? Jak se eliminativní princip existenční konkurence, snaha pro sebe zabrat maximum nedostatkových zdrojů a největší podíl na trhu, slučuje se zodpovědností za druhé? Jak posiluje tuto zodpovědnost národovectví a jak národovectví podporuje individuální odpovědnost?

Jak souvisí vlastenectví a tržní distribuce zdrojů s principem osobní zásluhovosti? Na Klausově projevu nejvíce překvapuje, že se v něm konzervativní ekonom jakoby dovolává socialistického principu (každému podle množství a kvality vykonané práce), zatímco klíčové intelektuální autority (např. R. Nozick) odmítají jako scestnou představu, že trh rozděluje bohatství podle jakékoli zásluhy.

Na Klausově projevu je v každém případě zajímavé, že v něm autor lituje zániku právě těch hodnot, které s nevídanou důsledností zničila ideologie, již do naší země přivedl z daleké ciziny právě Václav Klaus.

Prezidentovo slavnostní zamyšlení může tedy působit jako snůška rozporů. V jiné perspektivě v něm však lze spatřovat i významný státnický obsah. Tím, že se Václav Klaus staví jak na stranu ničitelů všech výše jmenovaných společenských hodnot (fakticky), tak na stranu jejich ochránců (verbálně), konečně naplňuje mnohými požadovanou roli nadstranické hlavy státu.

0
Vytisknout
7954

Diskuse

Obsah vydání | 3. 10. 2011