Jak léčit pacienta, aby s jistotou zemřel

16. 5. 2011 / Ivo Patta

čas čtení 7 minut

Odpověď samozřejmě známe všichni, stačí pacienta svěřit do rukou člověka neznalého v oboru lékařství.

Totéž se dnes děje se sociálním státem a všichni s tím více či méně mlčky souhlasíme. Všichni víme, že sociální stát je těžce nemocný pacient, který v případě neodborné pomoci zemře. Přesto jeho léčení svěříme komukoliv. Stačí nám totiž jen pouhé ujištění, že dotyčného uzdraví. Neptáme se, zda pro to má patřičnou kvalifikaci a už vůbec se nezajímáme, jak to provede, natož abychom se ptali na následky jím provedených opatření. Jsme všichni ochotni svěřit každému šarlatánovi do jeho chtivých rukou své jistoty ve stáří.

Nemýlíte se, mluvím o bankách s jejich penzijními fondy, respektive o managementu těchto bank. Ty chtivé ruce jsou tam samozřejmě také v podobě akcionářů, kteří jsou ochotni vyměnit management banky či penzijního fondu ve chvíli, kdy se jim nezdá zisk plynoucí pro ně z podnikání banky dostatečně vysoký. V případě managementu se jedná o šarlatány v tom nejvlastnějším slova smyslu. Jsou dobře vyškoleni v takových manipulacích s penězi, ze kterých jim i jejich akcionářům plyne co nejvyšší čistý zisk. Zato nevědí nic o demografii, nic o sociologii, nic o mikroekonomice rodin -- a přitom bezostyšně prosazují a vnucují nám všem svůj bankovní produkt nazvaný "penzijní fondy" prostřednictvím neználků typu Nečase, Drábka.

Ekonomové tak evidentně nejsou těmi, kteří by dokázali sociální stát uzdravit ve stádiu, kdy přináší společnosti větší problémy, než před kterými měl společnost chránit. Pokud ovšem nepřipustíme, že středověké lékařské praktiky pouštění žilou typu opt-out jsou plně konkurenceschopné ve zdravotnictví 21. století.

Ekonomové nejsou těmi, kterým by mělo být dovoleno léčit sociální stát -- již proto, že hlad po penězích u velké části z nich přehlušuje všechny morální hodnoty získané výchovou. Prototypem, ba přímo vzorem takového ekonoma je J. Rusnok, president Asociace penzijních fondů v České republiky a generální ředitel ING Penzijního fondu. Na přelomu let 2004/2005 propagoval společně  s J. Hyzlem trvale udržitelný penzijní systém v materiálu nazvaném "Penzijní reformu pro Českou republiku" s dovětkem "Inovativní přístup". Z jeho návrhu vyjímám:

  • I. důchodový pilíř není pojišťovací systém, prostřednictvím kterého si kupujeme důchod nebo jinak řečeno šetříme na stáří. I. pilíř je clearingové centrum (clearing je bezhotovostní platební styk k zúčtováním pohledávek a závazků) kam pracující (vnučky, vnoučata a děti dnešních důchodců) platí na důchody svých rodičů a prarodičů.
  • Příspěvkem do I. důchodového pilíře nejsou peníze, nýbrž řádně vychované děti. Takže řešením je neplatit dávky těm, kteří do systému nepřispěli. Toto je naprosto klíčová podmínka našeho návrhu.
  • Dnešní průběžný důchodový systém (dále jen I. důchodový pilíř), vyplácí penze i těm, kteří do něj neinvestovali, tedy nepřispěli. Máme zde dnes více a více důchodců, kteří buď neměli vůbec děti, anebo jen velmi málo dětí (přesněji jen jedno dítě, pozn. aut.), což je v příkrém rozporu s jejich důchody. Ty jsou naopak právě u těchto lidí obvykle vyšší. To samozřejmě vytváří neúnosný tlak na rovnováhu státem garantovaného důchodového systému a nutí vlády přijímat nepopulární opatření v podobě zvyšování věku odchodu do důchodu, odkládání valorizace již vyplácených dávek a podobně. Současně se tak posiluje neférovost systému, protože tato opatření postihuji i ty, kteří odpovídajícím počtem dětí přispěli.
  • Stejně tak je nefér žádat po lidech, kteří vychovali dostatečný počet dětí, jež dnes ze svých výdělků financují stále nákladnější systém, aby povinně přispívali do spořících pilířů.

Argumentace na podporu výše uvedených tvrzení je následující:

  • Jestliže někdo spoří na individuální bázi do II. pilíře (spořícího), pak jeho úspory jsou jednoznačně druhem ekonomické investice, která přinese v pozdějším období (v důchodu) jejich držiteli ekonomický užitek.
  • Ekonomické náklady, které rodiče nesou při výchově dětí (od hygienických potřeb na začátku až po vzdělání při vstupu do dospělosti) jsou investicemi, z nichž budou oba rodiče profitovat (důchod z I. pilíře). To je skutečnost, která rodiče opravňuje požadovat zpět hodnoty, které odvádějí jejich děti do I. pilíře. Navíc nám to poskytuje základ pro elementární pravidla, kterými se má řídit moderní penzijní systém při stanovení dávky.
  • Jestliže chci mít důchod, pak musím nejprve v době své ekonomické aktivity investovat. Tato investice může mít podobu buď peněz, nebo řádně vychovaných dětí, nebo může jít o kombinaci obou forem.
  • Investice však musí být učiněna, bez investice nemůže být dávka vyplacena.

Později pan J. Rusnok v žoldu penzijního fondu již propagoval něco zcela jiného. Propagoval návrhy reforem zabývajících se jen penězi a neřešící skutečný problém, tj. spravedlivý I. důchodový pilíř a tím nepřímo také dostatek dětí v populaci. Propagoval tedy, použiji-li jeho vlastních slov, reformy neférové, reformy, o kterých dobře ví, že jsou čistě účelové a ve své podstatě zcela chybné, reformy stejného typu jako hra zvaná "letadlo". Všichni předkladatelé takových reforem to potvrzují tím, že mluví o "dlouhodobě udržitelném důchodovém systému" bez časového upřesnění oné dlouhodobosti. Ani jeden z těchto reformátorů nemluví o trvale udržitelném důchodovém systému.

Na semináři Důchodová reforma v poločase příprav a budoucnost sociálního státu v České republice, pořádaném v roce 2007, se pan J. Rusnok zmínil o tom, že na přelomu let 2004 a 2005 propagoval společně  s J. Hyzlem udržitelný penzijní systém (odstupňovanou výši důchodu -- nula dětí, žádný důchod z prvního pilíře, tři a více dětí, plný důchod z prvního pilíře). Konstatoval ovšem, že na uvedení tohoto systému do praxe je ještě příliš brzy, že by jej občané nepochopili!

Nechci sahat příliš panu J. Rusnokovi do svědomí. Při pohledu na jeho ruku, ve které pevně svírá oboustranně máslem namazaný krajíc za lokajskou službu penzijním fondům, nemohu zahnat jednu myšlenku. Ta mi vytrvale našeptává, že jeho slova jsou pouhým osobním morálním ospravedlněním člověka, který bezpečně ví, že propaguje největší tunelování všech dob -- a přitom si říká, dobře vám tak občané, když si to od takových jako jsem já, necháte líbit!

0
Vytisknout
14254

Diskuse

Obsah vydání | 18. 5. 2011