Desítky let po katastrofální americké válce v Afghánistánu dělá Trump tytéž chyby

3. 8. 2026

 

Měla-li tato varovná příhoda nějakou trvalou hodnotu, pak jako odstrašující příklad pro politiky a generály, kteří byli v pokušení ukvapeně se pouštět do konfliktů s neurčitou dobou trvání bez spravedlivého důvodu, jasně definovaných a dosažitelných cílů a strategie ústupu. Je zarmucující, že lekci z „věčné války“ bylo nutné se znovu naučit v Iráku, do kterého USA a Velká Británie vtrhly v roce 2003 a odkud v roce 2011 odešly poté, co způsobily obrovské škody a mizivý prospěch. „Už nikdy více!“ zněl tehdy i od té doby vášnivý výkřik. A přesto se zdá, že se nyní opakuje stejný katastrofální scénář po nepochopitelně pošetilém rozhodnutí Donalda Trumpa zaútočit na Írán. Válka, kterou označil za „malý výpad“, vstupuje do šestého měsíce a rychle eskaluje. I ona vyvolává dojem, že bude trvat věčně.

Že se tato noční můra opakuje, je v rozporu se zdravým rozumem. Jak je to možné? Pomineme-li bezprostřední příčiny války, odpovědi lze hledat v přetrvávajících amerických přeháněních a mylných představách o úrovni a rozsahu vnějších hrozeb, smíšených s politickou nepoctivostí, národní arogancí, naivitou a nepatřičným idealismem. S ohledem na trýznivou zkušenost USA v Afghánistánu Carter Malkasian, profesor Národní válečné akademie, který působil jako civilní poradce amerických sil v Helmandu a Kábulu, naznačuje, že základní předpoklad pro udržení vojsk v Afghánistánu po dobu 20 let – přesvědčení, že by se země jinak opět stala útočištěm mezinárodního terorismu – byl fatálně chybný.

„Nic takového se nestalo. Za posledních pět let nebyl spáchán ani jeden teroristický čin proti USA skupinou se základnou v Afghánistánu,“ napsal Malkasian. „Washington utratil za válku zhruba 1 bilion dolarů. Bylo nasazeno více než 775 000 amerických vojáků… a to vše kvůli obraně před hrozbou, která se nakonec ukázala jako přehnaná.

„O pět let později není největším nebezpečím to, že by se v Afghánistánu mohlo znovu objevit útočiště pro teroristy. Vážnější hrozba spočívá v riziku kolektivního zapomenutí.“ Stručně řečeno, „okamžité obavy“ by neměly zastínit vzpomínky na strašlivé dlouhodobé náklady – lidské, finanční i geopolitické – nekonečné války.

Pokud byla válka v Afghánistánu vedena na základě mylného předpokladu, pak to platilo ještě mnohem více pro invazi do ropného Iráku. Tvrzení George W. Bushe z roku 2002, že režim Saddáma Husajna disponuje  zásobami okamžitě použitelných chemických a biologických zbraní a usiloval o získání jaderné bomby, se ukázalo jako nepravdivé. Nepravdivé bylo také tvrzení tehdejšího viceprezidenta Dicka Cheneyho, že Irák „pomáhá a chrání“ al-Káidu. Následná okupace a povstání se staly součástí ještě rozsáhlejší „věčné války“ – Bushovy „globální války proti teroru“. Podle projektu „Costs of War“ Brownovy univerzity bylo v letech 2001 až 2023 v Iráku, Afghánistánu, Sýrii, Jemenu a Pákistánu při přímém násilí po 11. září zabito odhadem 940 000 lidí. Až 3,8 milionu lidí zemřelo nepřímo ve válečných zónách po 11. září.

Je snadné zpětně kritizovat rozhodnutí o válce a míru přijatá pod tlakem hrůzných událostí. Neupřímné prosazování politických, vojenských a obchodních zájmů a manipulace se zpravodajskými informacemi i veřejným míněním se však omlouvat dá hůře. Byla však někdy nějaká válka zahájena bez skrytých motivů? Mnoho diskutovaný nový film podle Homérovy epické básně „Odyssea“ se zabývá následky desetileté trojské války, kterou údajně spustil únos krásné Heleny ze Sparty. Prozaicky řečeno však válka možná souvisela spíše s férovým obchodem než s krásnou dívkou. USA tvrdily, že vedly válku ve Vietnamu na podporu demokracie a zastavení šíření komunismu – což byla zdiskreditovaná „dominová teorie“. Šlo však také do značné míry o americkou výjimečnost a globální hegemonii. V tomto smyslu se toho moc nezměnilo.

Co jiného vede americké politiky k tomu, že riskují nákladné zapletení do zahraničních válek, které nedokážou ovládat a které obvykle prohrávají? Nejistota – tedy strach – je společným jmenovatelem. Stejně jako Bush před ním i Trump a izraelský premiér Benjamin Netanjahu značně a vědomě zveličili naléhavost a existenční povahu íránské hrozby. Stejně jako Irák v roce 2003 Írán nevlastní žádné jaderné zbraně a neexistuje žádný pádný důkaz, že se je snaží získat nebo se o to v nedávné době pokusil. Zde se opakuje paradox: jde o podívanou na nejmocnější zemi světa, která se opět strachem pouští do boje se stíny.

Trumpovo arogantní nepřátelství vůči slabším sousedům, jako jsou Venezuela, Kuba, Kolumbie, Panama a Grónsko, má rovněž trvalý charakter. Je zakořeněno v zakládajícím mýtu, že USA mají jedinečné poslání – a právo – dohlížet na západní polokouli, což je pohled, který později rozšířily i na ostatní svět. Stejně tak je věčná i chamtivost. Opouštěje altruistické představy o prosazování demokracie se Trump snaží uplatňovat jak ekonomickou, tak geopolitickou dominanci. Pokoušel se zpeněžit války na Ukrajině a v Gaze. Jeho zaměření na 

Nedostatek účinného zprostředkování a mírových misí OSN, vyprázdnění americké diplomacie, které se pod Trumpovým patolízalským ministrem zahraničí Marcem Rubiem ještě zrychlilo, a tvrdohlavé odmítání přijmout to, co je z vojenského hlediska nevyhnutelné, to vše hraje roli v tom, že se konflikty vedené USA mění v neřešitelné bažiny. V Trumpově případě hraje roli i ego. Zdá se, že by raději zabil další tisíce civilistů, riskoval spáchání válečných zločinů, zapálil Blízký východ a zničil volební šance republikánů, než aby přiznal, že se v otázce Íránu mýlil. Takové extrémní chování osvětluje další zhoubný aspekt fenoménu „věčné války“. Její naprostá nesmyslnost je zásadně nemorální. Ve své naprosté nerozumnosti porušuje Boží i lidské zákony. Válka bez konce znamená smrt naděje.

Z toho, jak se Trump v otázce Íránu zoufale zmítá, je zřejmé, že si uvědomuje bezednou propast, na jejímž okraji se díky němu USA potácejí – a nemá ponětí, jak se jí vyhnout. Jednoho dne mluví o jednáních. Druhého dne udeří s masivním, vražedným násilím. Bez ohledu na utrpení vlastního lidu si neúprosní íránští autoritáři  vychutnávají jeho dilema a utahují šrouby, stupňují stále rozsáhlejší útoky regionálních milicí a údery dronů a raket, které děsí světovou ekonomiku. Ztracený v bludišti popírání se Trump marně snaží vybombardovat si cestu z potíží, zatímco zoufale touží po dohodě, kterou by nějak mohl prodat jako vítězství.

Ani jedna z těchto možností nebude fungovat. Tato příšerná íránská katastrofa již nyní definuje Trumpovo prezidentství. Krvavá skvrna, vina a hanba, ne-li přímo válka, zůstanou navždy.

Zdroj v angličtině ZDE