Od Bukurešti k Ankaře. Co spor o summit NATO vypovídá o české politice

30. 6. 2026 / Petr Waniek Horváth

 

Ústava České republiky výslovně nestanoví, kdo musí být vedoucím delegace na summitu NATO. Prezident podle čl. 63 odst. 1 písm. a) zastupuje stát navenek, zatímco vláda podle čl. 67 a násl. určuje a provádí zahraniční politiku státu. Ústavní systém proto předpokládá spolupráci a vzájemný respekt mezi jednotlivými institucemi.

Je však třeba připomenout i mezinárodní protokolární praxi. Na summitech NATO je prezident republiky jako hlava státu považován za nejvýše postaveného představitele země a v řadě států bývá právě hlava státu současně vnímána i jako vedoucí národní delegace. Není to absolutní pravidlo bez výjimek, ale jde o dlouhodobou diplomatickou a protokolární praxi, kterou potvrzuje i dosavadní česká zkušenost.

Bukurešť 2008: když se politici dokázali dohodnout

Podobnou situaci Česká republika zažila již v roce 2008 před summitem NATO v Bukurešti. Prezident Václav Klaus a premiér Mirek Topolánek nebyli politickými spojenci. Jejich vztahy byly často napjaté, rozcházeli se v pohledu na evropskou integraci i na řadu domácích témat a mezi Pražským hradem a vládou docházelo k opakovaným sporům.

Domácí politická situace navíc nebyla jednoduchá. Topolánkova vláda vládla s velmi těsnou většinou, čelila silné opozici a česká politika byla výrazně polarizovaná.

Součástí české delegace byli vedle prezidenta a premiéra také ministryně obrany Vlasta Parkanová, místopředseda vlády Alexandr Vondra a ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg. Ani tehdejší vztahy mezi jednotlivými členy delegace nebyly ideální. Jak po letech připomněl Mirek Topolánek, Václav Klaus neměl dobré vztahy ani s ním, ani s Karlem Schwarzenbergem či Vlastou Parkanovou.

Přesto se dokázali dohodnout. Po jednání na Pražském hradě 28. března 2008 bylo oznámeno, že Václav Klaus bude předsedou české delegace při zahájení summitu a při jednání NATO s Ruskem a Ukrajinou, zatímco Mirek Topolánek povede českou delegaci při jednání o závěrech summitu a Afghánistánu. Ve středu a v pátek vedl delegaci prezident, ve čtvrtek premiér.

Tehdejší politici se kupodivu nedohadovali o prestiž ani o to, kdo zvítězí v institucionálním sporu. Dohodli se na rozdělení rolí a současně sladili společný postoj České republiky k hlavním bezpečnostním otázkám.

Složitá bezpečnostní situace

Rok 2008 navíc nebyl  daleka obdobím mezinárodního klidu. NATO řešilo pokračující operaci v Afghánistánu, otázku dalšího rozšiřování Aliance o Ukrajinu a Gruzii, budoucnost protiraketové obrany i stále napjatější vztahy s Ruskem. O několik měsíců později vypukla válka mezi Ruskem a Gruzií.

Právě proto je tehdejší dohoda mezi Klausem a Topolánkem ještě významnější. Ani složitá bezpečnostní situace, ani napjaté osobní vztahy nevedly k tomu, aby se vnitropolitický spor přenesl na mezinárodní scénu. Převážilo vědomí, že Česká republika musí před spojenci vystupovat jednotně.

Dnešní spor a proměna politické kultury

Právě zde je rozdíl oproti roku 2008 nejviditelnější. Prezident Petr Pavel se snažil nalézt dohodu a zabránit tomu, aby se spor o účast na summitu NATO změnil v otevřený ústavní konflikt. Vláda Andreje Babiše v koalici se SPD a Motoristy však jakoukoli dohodu odmítla a zvolila konfrontační postup.

Výmluvná je i situace po vydání předběžného opatření Ústavního soudu, podle něhož má být prezident republiky součástí české delegace na summitu NATO. Prezident následně deklaroval ochotu jednat s premiérem o podobě a fungování české delegace a hledat dohodu. Premiér však takovou dohodu odmítá. I tento postup jen posiluje dojem, že snaha o kompromis ustupuje konfrontaci a že schopnost politické dohody, která byla v roce 2008 samozřejmou součástí řešení obdobné situace, se z české politiky postupně vytrácí.

Jestliže se v roce 2008 dokázali dohodnout Václav Klaus a Mirek Topolánek, přestože jejich osobní vztahy byly komplikované a jejich politické názory se v mnoha otázkách rozcházely, je dnešní situace o to pozoruhodnější. Tehdejší politici byli schopni oddělit osobní a politické spory od zájmů státu.

Andrej Babiš se může prezentovat jako zkušený státník, ale politikem v pravém slova smyslu nikdy nebude. Celý život strávil v byznysu, kde se bojuje o výsledek, o moc a o postavení a kde je každý kompromis považován za prohru. Demokratická politika však funguje jinak. Je založena na schopnosti hledat dohodu, uzavírat kompromisy a někdy ustoupit ve prospěch vyššího zájmu státu.

Právě tento způsob politického uvažování je Andreji Babišovi cizí. Každý kompromis působí jako oslabení vlastní pozice a každý nesouhlas jako střet, který je třeba vyhrát. Výsledkem pak není politika založená na hledání dohody, ale permanentní konflikt.

Bylo by však chybou vysvětlovat současný spor pouze osobním politickým stylem Andreje Babiše. Svou roli hraje také postoj Motoristů, kteří jsou pro existenci současné vládní koalice stěžejním partnerem. Bez jejich podpory by vláda Andreje Babiše nemohla disponovat parlamentní většinou a vládnout. Poté, co prezident odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem, dávali představitelé Motoristů najevo, že pokud hlava státu jejich požadavku nevyhoví, neměl by se summitu NATO v Ankaře vůbec účastnit.

Taková politika ultimát a podmínek jen dokresluje prostředí, v němž se kompromis stává projevem slabosti a dohoda nežádoucím výsledkem.

Současně se ukazuje i jiný problém. Schopní a zkušení politici, kteří jsou ochotni uvažovat v širších souvislostech a ve prospěch státu, bývají stále častěji vnímáni jako ohrožení vlastního politického postavení, nikoli jako partneři pro hledání řešení. V takovém prostředí se politika mění ve stálý mocenský střet, v němž ustupuje do pozadí právě to, co by mělo být jejím hlavním smyslem – hledání dohody ve prospěch České republiky.

Václav Klaus a zapomenutá zkušenost z roku 2008

Zajímavý je také současný postoj Václava Klause. Dnes obhajuje stanovisko vlády a tvrdí, že o složení a vedení delegace rozhoduje vláda. Ve svých současných vyjádřeních však nemluví o tom, že právě v roce 2008 byl součástí politické dohody s Mirkem Topolánkem, která umožnila společnou účast prezidenta i premiéra na summitu NATO v Bukurešti bez veřejného ústavního střetu.

Nepřipomíná ani to, že tehdy, navzdory osobním i politickým sporům, převážila snaha nalézt kompromis a zajistit jednotné vystupování České republiky navenek.

Nejde jen o summit NATO

Spor o summit NATO není pouze otázkou toho, kdo bude sedět u jednacího stolu v Ankaře nebo kdo povede českou delegaci. Jde o mnohem zásadnější otázku. Zda je česká politika při současném volebním  vysledku ještě schopna dohody, nebo zda vstupujeme do období permanentních institucionálních střetů, v nichž bude každý kompromis považován za porážku.

Historie roku 2008 ukazuje, že i v období ostrých politických sporů a složité mezinárodní bezpečnostní situace bylo možné dát přednost zájmu státu před osobními animozitami. Současnost naopak naznačuje, že právě schopnost dohody se z české politiky postupně vytrácí. A to je pro fungování české demokracie mnohem větším problémem než samotný spor o to, kdo tentokrát povede českou delegaci na summitu NATO.