Proč české soudy zlehčují znásilnění?

14. 6. 2025 / Fabiano Golgo

čas čtení 12 minut
30753
 Česká republika představuje znepokojivý paradox: zatímco veřejné povědomí o sexuálním násilí roste, český soudní systém i nadále uděluje pachatelům, zejména těm, kteří cílí na ženy a děti, šokující mírné tresty. Není to jen pouhý dojem; je to vzorec zdokumentovaný soudní síň za soudní síní, rozsudek za rozsudkem. Důsledky jsou zničující: přeživší jsou retraumatizováni, predátoři povzbuzeni a společnosti je předáváno poselství, které zlehčuje závažnost sexuálního napadení. Nedávný případ plzeňského skautského vedoucího není anomálií, ale výmluvným příznakem hluboce vadného systému.  Soud poslal plzeňského skautského vedoucího na tři roky do vězení za znásilnění dívek - Novinky

 
V rozhodnutí odsoudil Krajský soud v Plzni, kterému předsedal soudce Tomáš Mahr, 39letého bývalého skautského vedoucího k pouhým třem letům vězení za dlouhodobou kampaň sexuálního zneužívání více nezletilých dívek. Mezi oběťmi byla i jeho vlastní 14letá nevlastní dcera. Soudní spisy podrobně popisovaly děsivý vzorec událostí mezi lety 2021 a počátkem roku 2022. 

Útoky zahrnovaly digitální penetraci spící 16leté dívky během skautské akce, opakované osahávání a sexualizované poznámky směrem k několika nezletilým – včetně násilného dotýkání se prsou 15leté dívky – a pohlavní styk s 15letou dívkou, která se mu aktivně bránila. Pachatel tento poslední čin cynicky označil za „konsensuální milostný poměr“, ignorujíc zjevnou nerovnováhu moci a její věk. 

Zločiny se odehrály ve skautských klubovnách a v domě pachatele. Během celého procesu neprojevil žádnou lítost, místo toho obviňoval oběti z vymýšlení si příběhů z „žárlivosti“, což byla narace znepokojivě opakovaná jeho současnou partnerkou. Přestože jej soudce uznal vinným z více skutků, uložil trest jen těsně přesahující zákonné minimum pro některé trestné činy, doplněný o desetiletý zákaz práce s dětmi. 

Pachatel se okamžitě odvolal a žádá o ještě mírnější trest. Tento případ výmluvně ilustruje selhání systému: více obětí, jasné důkazy o navazování důvěrného vztahu za účelem zneužití (grooming) a sériovém páchání, aktivní odpor jedné z obětí a nulová lítost, přesto výsledkem je minimální nepodmíněný trest.

Případ z Plzně rezonuje s mnoha dalšími, kde české soudy prokazatelně bagatelizovaly sexuální násilí. V případě znásilnění ve Šlapanicích (2019, Krajský soud v Brně) znásilnil muž 16letou dívku zatímco spala po večírku na jižní Moravě. Soud sice znásilnění uznal, ale uložil pouze podmíněný trest. Soudkyně Zuzana Schejbalová to zdůvodnila pachatelovým „bezúhonným předchozím životem“ a šokujícím způsobem zpochybňovala důvěryhodnost oběti, protože předtím požila alkohol, čímž zcela ignorovala její bezvědomý stav a zákonnou definici znásilnění. 

Podobně v případu znásilnění spáchaného pražským  řidičem Uberu (2018, Městský soud v Praze): původní rozsudek obdržel řidič Uberu usvědčený ze znásilnění opilé pasažérky původně pouhé dva roky, podmíněně. Soudce Petr Panenka argumentoval, že oběť „měla se bránit důrazněji“, čímž přenesl odpovědnost za zabránění znásilnění na přeživší. Zatímco veřejné pobouření vynutilo odvolání, které vedlo k 6,5letému trestu odnětí svobody, původní rozsudek odhalil hluboce zakořeněný soudcovský předsudek. 

Vzor pokračoval u plaveckéhoo trenéra z Mělníka (2022, Okresní soud Mělník), který sexuálně zneužíval více nezletilých dívek po několik let. Přestože soud uznal opakovanou povahu trestných činů a způsobenou vážnou psychickou újmu, odsoudil ho pouze k pěti letům vězení, což byl trest široce odsuzovaný jako naprosto nedostatečný vzhledem k rozsahu zneužívání a zneužití důvěry. 

V případu otce z Ústí nad Labem (2014, Krajský soud v Ústí nad Labem) dostal otec, který sexuálně zneužíval vlastní dceru po léta, pouhý podmíněný trest a probaci, přičemž soud uvedl jeho „jinak bezúhonný život“ a „rodinnou situaci“, a upřednostnil  okolnosti pachatele před celoživotním traumatem dítěte. Nevlastní otec z Olomouce (2020, Krajský soud v Olomouci) obdržel za opakované znásilňování své nevlastní dcery po několik let, počínaje jejím raným dospíváním, pouze čtyři roky vězení, což byl trest blízký minimální hranici, přestože soud uznal závažnost činu. 

Dokonce i autoritativní osoby unikají smysluplné odpovědnosti, jak ukazuje případ pražského profesora (2016, Městský soud v Praze), kde univerzitní profesor zneužívající svého postavení k napadení zranitelné studentky obdržel pouze podmíněný trest, což bagatelizovalo inherentní nerovnováhu moci a nátlak.

Výraznou, ale problematickou výjimkou, která spíše potvrzuje pravidlo, byl případ Dominika Feriho (2023, Městský soud v Praze). Feri, tehdy prominentní černošský politik hnutí TOP 09 a bývalý poslanec, byl odsouzen ke třem letům vězení nepodmíněně za znásilnění a sexuální nátlak vůči třem ženám. Zatímco rozsudek byl v kontextu běžné české praxe přísnější a byl vnímán jako vítězství některých obětí, vyvolal také vážné otázky. Feri a jeho obhájci argumentovali, že jeho etnický původ a veřejné postavení (spíše než samotná závažnost činů a svědectví obětí) sehrály klíčovou roli v jeho usvědčení a nepodmíněném trestu. 

Tento argument, byť kontroverzní, poukazuje na hlubokou nerovnost v systému: Feriho trest byl výjimečný právě svou přísností v systému, který běžně trestá podobné činy mírně nebo podmíněně. Paradoxně tak případ, v němž byl konečně uložen trest odpovídající závažnosti činů, podtrhl selektivitu a potenciální vliv společenského postavení či viditelnosti v českém soudnictví, zároveň však zdůraznil, jak vzácné je, aby pachatelé s podobným profilem moci a vlivu skutečně čelili spravedlnosti. Jeho odsouzení nebylo důkazem fungujícího systému, ale spíše ukázkou toho, jak extrémně neobvyklé je, aby systém – možná pod tlakem veřejné pozornosti zaměřené na konkrétního vysoce postaveného pachatele – skutečně naplno zasáhl.

Mimo nedostatečné tresty se české soudní síně často stávají arénami sekundární viktimizace. Přeživší rutinně čelí ponižujícímu křížovému výslechu, kde obhájci používají taktiku určenou k jejich diskreditaci, vyslýchají je o irelevantních detailech, jako je oblečení, minulá sexuální historie, konzumace alkoholu nebo duševní zdraví, aby vzbudili pochybnosti a stud. Systémový je soudcovský skepticismus a misogynní stereotypy, jak dokládá případ plzeňského skautského vedoucího, kde byly oběti prezentovány jako „žárlivé lhářky“, a případ pražského řidiče Uberu, kde soudce vyžadoval, aby se oběť „bránila důrazněji“. 

Zaměření šlapanické soudkyně na konzumaci alkoholu obětí namísto na trestný čin pachatele je toho typickým příkladem. Soudy navíc často bagatelizují hluboké, celoživotní psychické, fyzické a sociální důsledky sexuálního násilí a zacházejí s ním jako s méně závažným trestným činem.

Tato systémová mírnost pramení z mnoha vzájemně propojených faktorů. Trestní zákoník obsahuje zastaralé směrnice pro ukládání trestů, které stanovují absurdně nízké minimální tresty za sexuální trestné činy, zejména ty zahrnující nezletilé. Například sexuální zneužití dítěte (§ 187) nese minimum pouhých dvou let, zatímco znásilnění (§ 185) začíná na pěti letech, přesto soudy často ukládají tresty blízké minimu i pro okolnosti s přitěžujícími znaky. 

Právní zaměření často úzce zůstává u viditelného fyzického násilí, nikoli u klíčových otázek nedostatku souhlasu, zranitelnosti – jako je intoxikace nebo spánek – nebo zneužití moci a důvěry. To umocňuje kritický nedostatek vzdělání zaměřeného na trauma pro soudce a státní zástupce. Mnozí nerozumějí neurobiologii traumatu, typickým reakcím obětí – jako je strnutí nebo opožděné oznámení – a dynamice moci inherentní v sexuálním násilí, zejména při zapojení dětí nebo autorit. 

Hluboce zakořeněné kulturní předsudky a misogynie prostupují justicí, projevují se jako postoje obviňující oběti, skepse vůči výpovědím žen a dětí a bagatelizace útoků spáchaných známými osobami nebo bez extrémního fyzického násilí – postoje přímo zrcadlené v soudcovských vyjádřeních napříč mnoha případy. Nakonec soudy často přikládají přehnanou váhu okolnostem pachatele – jako je bezúhonný předchozí život, zaměstnání nebo rodinný stav, jak bylo vidět ve Šlapanicích a Ústí nad Labem – a podceňují utrpení oběti a prvořadou potřebu ochrany společnosti.

Česká republika nemůže tvrdit, že bere sexuální násilí vážně, zatímco její soudy důsledně vydávají rozsudky, které zesměšňují utrpení obětí. Konkrétní, systémové reformy jsou nezbytné. Právní předpisy musí výrazně zvýšit povinné minimální tresty za všechny sexuální trestné činy, zejména ty zahrnující nezletilé, zranitelnost nebo zneužití autority. Zásadní jsou přitěžující okolnosti při ukládání trestu pro případy s více oběťmi, s prokázaným chováním navazování důvěrného vztahu (grooming) nebo s absencí lítosti. 

Zákon musí jednoznačně definovat souhlas a nekompromisně stanovit, že nedostatek souhlasu, nikoli jen fyzické násilí, představuje trestný čin. Povinné, komplexní a průběžné vzdělávací programy o traumatu obětí, dynamice sexuálního násilí, rozpoznávání grooming, nevědomých předsudcích a dopadu sekundární viktimizace během soudních řízení musí být implementovány pro všechny soudce, státní zástupce a relevantní soudní personál. 

Postupy zaměřené na oběť jsou prvořadé, vyžadují přísná pravidla pro důkazy, která zabrání irelevantnímu a ponižujícímu dotazování na minulou sexuální historii nebo oblečení oběti. Podpora přizpůsobená potřebám traumatizovaných během celého soudního procesu, včetně možností chráněné výpovědi a přístupu ke specializovaným advokátům obětí, musí být zaručena. 

Musí být zavedeny nezávislé mechanismy dohledu pro přezkum trestů v případech sexuálního násilí z hlediska přiměřenosti a předpojatosti, potenciálně prostřednictvím specializované komise nebo posílených odvolacích protokolů. Konečně je zásadní podporovat kulturní posun uvnitř justice, vyžadující odpovědnost soudců, jejichž rozsudky prokazují škodlivé předsudky nebo zásadní neporozumění sexuálnímu násilí, jak bylo vidět v minulých případech.

Tříletý trest pro plzeňského skautského vedoucího, šlapanický násilník chodící na svobodě, původní podmíněný trest pro řidiče Uberu, pět let pro sériového zneužívatele, plaveckého trenéra – to nejsou jen právní výsledky; jsou to hluboká selhání, která rezonují celou společností. Signalizují predátorům, že riziko smysluplného následku je nízké. Říkají obětem, že jejich trauma je bezvýznamné a že oznámení může vést jen k další bolesti. Podkopávají důvěru veřejnosti v právní stát. 

Každý mírný rozsudek udržuje koloběh násilí. Dokud český soudní systém nepřizpůsobí své tresty s katastrofálním poškozením způsobeným sexuálními trestnými činy a nebude s oběťmi zacházet s důstojností a důvěrou, kterou si zaslouží, zůstává spoluviníkem v umožňování dalšího zneužívání. Otázkou není jen „kolik dalších obětí?“, ale „jak dlouho ještě bude tato zrada spravedlnosti pokračovat?“

1
Vytisknout
2785

Diskuse

Obsah vydání | 17. 6. 2025