Turecko si vzalo syrské uprchlíky jako rukojmí

27. 8. 2012 / Karel Dolejší

Během invaze do Iráku a následných nepokojů/občanské války tamtéž přijala nevelká Sýrie asi 200 000 uprchlíků ze sousední země. Teď se však dozvídáme, že mnohem větší Turecko nemůže přijmout více než 80 000 syrských uprchlíků, když hned vedle zuří občanská válka, kterou pomohlo rozpoutat. Turecké úřady uzavřely hranici a hned bezprostředně poté zůstalo na syrské straně na 7 000 uprchlíků před boji, kteří jsou odkázáni na to, co si sami seženou v olivových hájích.

Důvod takového na první pohled nepochopitelného počínání je ve skutečnosti prostý: Turci hodlají neúnosnou situaci uprchlíků využít jako politickou páku, kterou si vynutí zřízení mezinárodně sankcionované "bezpečné zóny" na severu Sýrie. Přeloženo do srozumitelného jazyka to ovšem znamená, že by šlo o "no fly/no drive zone" (zónu se zákazem vletu i vstupu vozidel) fungující v praxi jako základna povstalců na syrském území. Takový plán nemá šanci projít v OSN, nicméně americké ministerstvo zahraničí, turecké úřady a ve stále větší míře také francouzská vláda podporují myšlenku zřízení podobné zóny - a poté, co nezodpovědně naplánovaný pokus povstalců obsadit některé z velkých měst a vytvořit tak záminku k vyhlášení bezletové zóny zoufale selhal, má být utrpení uprchlíků dalším "argumentem" ve vleklém sporu mocností o to, co se bude v Sýrii dále dít. Rusko a Čína se soustřeďují na svůj hlavní geopolitický zájem, tj. omezování mezinárodního vlivu Spojených států, a vůči němu jsou osudy obyčejných Syřanů víceméně druhotné.

Syrští povstalci dlouho bojovali jako klasická guerillová skupina: Byli organizačně decentralizovaní, rozptýlení, mobilní, působili hlavně na venkově, kde mají u obyvatelstva politickou podporu, a prováděli drobné útoky na armádní cíle. V rámci svých možností daných nedostatečným výcvikem a nepoměrem palebné síly byli relativně úspěšní. Opotřebovací válka, kterou takto s režimem vedli, mohla v delší perspektivě otupit výrazné rozdíly ve výkonech obou ozbrojených uskupení a časem snad i rozdíly v palebné síle. Takový boj mohl trvat ještě rok, dva, nebo tři. Bylo by to tvrdé a zdlouhavé - jenže alternativa, v níž netrénovaný amatér nastoupí k rozhodujícímu zápasu proti profesionálnímu boxerovi těžké váhy, není rozhodně o nic lepší a válku nijak nezkrátí.

Ale právě o tom před pár měsíci kdosi rozhodl - podle nepotvrzených zpráv to údajně měli být saúdští sponzoři povstalců. Byl to hloupý a nezodpovědný plán a přinejmenším teď už je každému zřejmé, že měl jen mizivou šanci uspět. Většina městského obyvatelstva stojí spíše na straně režimu, protože se obává perzekucí, náboženského fanatismu a etnických čistek. A v relativně komprimovaném městském prostoru může armáda využít své hlavní přednosti, které povstalci ani náhodou nemohou konkurovat: Schopnosti účinně soustředit velkou palebnou sílu na malý prostor. Kalkulace, že režim bude váhat s nasazením těžké výzbroje v rezidenčních oblastech obývaných jemu nakloněnou populací, nevyšla a sázet na ni bylo vlastně od počátku velmi hloupé: Alávité, ale i příslušníci dalších menšin, chápou svoji situaci tváří v tvář sunnitskému povstání tak, že povstalce buď musí porazit, nebo i se svými rodinami zemřou. Za takových okolností jdou i ohledy na životy a majetek sympatizujících civilistů stranou. Ostatně historie vlády Asadova klanu ukazuje celkem zřetelně, že si režim s nějakými civilisty nikdy dvakrát hlavu nelámal.

Totéž lze ale říci i o povstalcích. Spolehli se na to, že když zaujmou pozice mezi civilním obyvatelstvem, tak aby bylo velice obtížné spolu s nimi nezabít i civilisty, režim couvne - a alternativně, pokud necouvne, obviní ho z válečných zločinů, s nimiž ve své taktice ovšem předem kalkulovali a vyprovokovali je, takže jsou fakticky spoluviníky.

Téměř každý kdo dnes tvrdí, že mu jde o zastavení utrpení syrských civilistů, účelově a vědomě lže. Režim vždycky stál na vyvolávání strachu, biče bylo vždy o něco více než cukru, dopadal často a viditelně. Povstalci se zaštiťují lidem, leč to jim nijak nebránilo např. zlikvidovat síť zdravotnických zařízení a celkově spíše kořistit než spolupracovat. Nakonec se cíleně rozhodli vystavit obyvatele Damašku a Aleppa hrůzám války, kterou ještě dlouho nedokážou vyhrát. A cizí mocnosti? Viz výše.

Humanitární propaganda spojená s válkami v cizích zemích je v naprosté většině případů jedním z vůbec nejodpornějších projevů pokrytectví, jaké lze na mezinárodní scéně nalézt. Jistěže lze občas objevit i výjimky, které s přihmouřením oka projdou kritickým hodnocením, jako například vietnamská invaze do polpotovské Kambodže, která znamenala rozdíl mezi skutečnou (nikoliv propagandisticky deklarovanou) genocidou a represivním, jinak však přece jen relativně civilizovaným režimem. Většinou však ani tohle není pravda. Intervent zpravidla dokáže rychle či s jistými průtahy porazit pravidelné lokální ozbrojené síly, změnit situaci v zemi skutečně k lepšímu se však příliš nesnaží a koneckonců to ani nedokáže. Podívejme se na Grenadu, do Afghánistánu, Iráku, vzpomeňme na normalizační Československo, jaká "dobrodiní" přineslo zahraniční vměšování a intervence.

Syrský režim se na počátku nepokojů rozhodl, že se pokusí zastrašit nespokojence silou a ty kdo se nevzdají pozabíjí. Část opozice se rozhodla se zahraniční pomocí tuto výzvu přijmout. Dnes už ani jedna ze stran nemá před sebou prakticky žádné alternativy: Režim, který není totožný s Asadem, bude navzdory individuálním dezercím z obav před vyvražďováním bojovat až do konce, zatímco povstalci už dávno přestali být svými pány - změnili se ve figurky na šachovnici geopolitické hry zainteresovaných mocností, navíc jim i v této podřadné roli stále zdatněji konkurují zahraniční islamisté. A na civilisty nezapojené do mocenského soupeření svorně kašlou všichni.

Je jen málo lekcí, které si z utrpení obyčejných Syřanů, jež nezávisle na variantách dalšího vývoje hned tak neskončí, lze vzít. Jedna ale existuje a platí vlastně pro téměř každý ozbrojený konflikt přinejmenším od I. světové války: Nehledě na medové řeči a svatouškovské pofňukávání politiků nad osudem trpících civilistů v každé další válce, i v té "humanitární", trpí civilisté znovu ještě o něco více než ozbrojený personál kterékoliv z bojujících stran, a jejich ztráty v poměru ke ztrátám kombatantů jsou přitom vyšší než v konfliktech, které byly vedeny před deseti či dvaceti lety.

0
Vytisknout
4977

Diskuse

Obsah vydání | 29. 8. 2012