Jedete do Británie? Užijete si to!

28. 8. 2012 / Zdeněk Sokolík

čas čtení 10 minut

Už tomu budou brzy 3 roky, co žiji ve Velké Británii. Vlastně v Anglii, která nesnáší cizince, Evropskou unii, Skotsko a vlastně i sebe samotnou. Nemohu si pomoci nenapsat vlastní hořkou zkušenost s přístupem zdejšího politického establišmentu k výskytu Čechů a Slováků v této "skvělé" zemi. Byl bych rád, kdybychom si my Češi v té naší malé a hezky zkorumpované zemičce, kde si naši šaškatí politici hrají v Česku oblíbenou hru "Já na bráchu, brácha na mně" a kde se význam slova morálka teprve pomalu a bolestivě utváří, uvědomili, že není vše zlaté, co se z dálky za mořem třpytí. Kdo tedy jede do Velké Británie ať už za prací, dávkami nebo třeba jenom za změnou životního stylu, tak to vás lidičky nejspíš zklamu, protože se zdejší situace ve vztahu k cizincům má zhruba takto:

Situace v britském systému dávek

Velká Británie má na světě nejvyšší minimální a nejvyšší průměrnou mzdu. Od toho se zde odvíjí i výše dávek v nezaměstnanosti (při hledání práce) a dávek na bydlení (při nezaměstnanosti nebo pro lidi na minimální mzdě). Výše podpory v nezaměstnanosti je zde momentálně 72 liber týdně, tj. v přepočtu cca 9.200 Kč měsíčně. Nárok na ni má každý občan Evropské unie, který zde žil déle než 3 měsíce. Toto je všeobecně platná definice Evropského práva, která každý členský stát, tedy i Velkou Británii, chrání před tzv. dávkovými turisty. Tedy osobami, které by chtěly odcestovat ze své země do cizí, aby v té cizí získali přístup k okamžité lepší životní úrovni bez zásadní snahy nebo námahy. Ctí se tedy zlaté české přísloví, že "bez práce nejsou koláče."

Druhá strana mince je však taková, že momentální ekonomický úpadek celé Evropské unie vytváří na místní politické scéně tlaky na snižování nákladů, tedy i nákladů v britském dávkovém systému. Zlé ekonomické situace se samozřejmě rády ujmou místní media, jako např. deník The Sun (obdoba českého Blesku), která v každé společnosti ještě více umocňují všeobecně přítomné pocity subjektivně klesající životní úrovně (vezměme prosím na vědomí, že Británie byla ještě před 100 lety světovým ekonomickým impériem vykořisťujícím černé obyvatelstvo Severní Afriky, India a Pákistánu za účelem vlastních ekonomických zájmů).

Viníka této nepříznivé situace je tedy potřeba nutně a rychle označit. Britové jsou historicky zvyklí těžit z nevědomosti a nevzdělanosti jiných méně ekonomicky vyspělých částí světa (viz Indie, Pákistán, Severní Afrika) a určitě proto nejsou zvyklí na sebereflexi, soudnost či úctu k lidským právům.

Nikdy by totiž v opačném případě nedosáhli stejné ekonomické vyspělosti. Používat tedy selský zdravý rozum ke zdůvodnění problémů není v Británii přípustné, jedná se zde spíše o slabost. Mnozí britští politikové se v situaci ekonomického poklesu raději jen úžasně zasní a položí veřejnosti tuto otázku: "Jak jen jsme my, Velká Británie, mohli dopustit, aby životní úroveň v naší skvělé zemi mohla kdykoli klesat?"

Věřit tedy v soudnost místních obyvatel či politiků je jen hloupá česká naivita, nevzdělanost a čistá bláhovost. Britové sami sebe stále vidí v očích jejich nyní už mrtvého impéria, a tak pohřeb místní transatlantické ekonomiky závislé historicky na těžení ze slabosti a neznalosti druhých není jakkoliv přijatelným zdůvodněním, a tudíž ani politicky přijatelným řešením. Viníkem proto "musí" být a vždy bude někdo jiný. Viníkem tudíž není nikdo jiný než vzdělaný a schopný Východoevropan z Československa, Polska, či Rumunska, říkejme mu třeba občan Evropské unie. A jak jsem vůbec k takovému závěru došel? Dovolte mi prosím krátký souhrn událostí z posledních třech měsíců mého pobytu v této skvělé zemi.

Hořká pilulka

Jako člověk dnes již značně znalý práva jak českého, tak nyní už i britského, stejně jako evropského práva (pozn.: po přečtení tohoto článku už doufám bude zřejmé, že doslova dokonalá znalost práva je zde jediná cesta jak přimět místní úřady jednat v souladu s platnými zákony), mohu sebevědomě a rád sdělit, že Británie na Evropské zákony, včetně vlastních zákonů, které musí být v souladu se všeobecně platnými evropskými směrnicemi, doslova kašle.

Pracoval jsem zde jako překladatel na lince pomoci českým a slovenským žadatelům o dávky (tzv. Crisis Loan), kteří je potřebovali, aby měli co jíst a kde bydlet, a setkával jsem se zde denně s desítkami Čechů a Slováků, kteří si tyto dávky po několika letech pobytu a práce v této zemi nárokovali (opravdu po letech, nikoliv po pár měsících jak by se mohlo zdát).

Nakonec jsem si nastudoval veškeré příslušné místní zákony a evropské směrnice týkající se jejich nárokování, když jsem si neuměl vysvětlit, proč by někteří lidé, s rodinami a dětmi, v situaci, kdy jsou všichni bez jídla, neměli mít nárok na dávku nebo kdy čekali na rozhodnutí o nároku na dávku déle než 9 měsíců.

Situace je zde opravdu katastrofální pro člověka, který se nemůže spolehnout na vlastní rodiče, přátele nebo jistotu trvalé práce. Operátoři na telefonních linkách hmotné pomoci Čechům a Slovákům nestydatě lžou ohledně platných zákonů, samotné ministerstvo práce a sociálních věcí (DWP) vytváří zavádějící pravidla pro udělování dávek a používají se jazykové kličky.

Je tomu tak například v situaci, kdy žádáte o podporu v hmotné nouzi, když už nemáte co jíst, kdy se Vás operátor se podle své vlastní příručky zeptá, zdali jste cizinec, na což samozřejmě odpovídáte, že ano, i když si tím vlastně nevědomě rušíte nárok na jakoukoliv státní podporu, protože právní definice dle evropského práva pro osobu "cizince", tj. v angličtině - foreign national -, se vztahuje výhradně jen na osoby z Evropské unie, kteří do Británie přicestovaly buď 3 měsíce před podáním dávky nebo které ztratily práci na základě vědomého prohřešku v práci, o čemž už vás místním ministerstvem dobře proškolený telefonní operátor samozřejmě neinformuje.

Já jsem si takovou situací nedávno prošel a musím upřímně říci, že mi z tohoto přístupu místních úřadů bylo opravdu zle. Ztratil jsem zde práci po 2 letech pravidelné překladatelské činnosti a o dávky v nezaměstnanosti jsem prostě v určitý moment požádat musel. Nicméně, jako překladatel na lince hmotné pomoci, což byla shodou okolností má předcházející práce, jsem tyto situace zažíval denně u desítek lidí, kteří byli aktivně zamítáni zaměstnanci místních dávkových úřadů, kteří výše uvedenými způsoby těžili, a to zcela vědomě, z jejich jazykových neznalostí a právního nevědomí.

Práci v takovém amorálním prostředí jsem již dále opravdu nechtěl dále dělat. Jakmile jsem si zažádal o dávky, věděl jsem, že si na pár měsíců budu muset projít místním administrativním kolečkem, ale jako poměrně vzdělaný člověk bych si v životě nepředstavil, jakým bezstudným a neupřímným způsobem zde místní establišment jedná s některými méně vzdělanými lidmi.

Závěr

Dnes již dávky mám, nutno říci, po 3 měsících opakovaně zasílaných právních analýzách následujících po řadě zamítavých rozhodnutí nižších správních úřadů, ale upřímně si nedokáži si představit, že by obyčejný právně neznalý nebo případně jazykově nepřipravený Čech či Slovák mohl proti místním úřadům jakkoliv uspět. Byl bych rád, kdyby tento článek sloužil jako varování těm, kteří se chtějí do Británie vydat tzv. na vlastní pěst, za lepšími zítřky či slibnějším životním stylem.

Není to tady rozhodně žádná selanka. Místní establishment má z Evropských zákonů srandu, aktivně a vědomě se jim vyhýbá, a jakákoliv spravedlnost zde má vstup rovnou zakázán. Ke spravedlnosti zde mají místní lidé blíže než ti nečistí a zřejmě asi "neumytí" cizinci. Rovnocenní jsou zde všichni, nicméně někteří jsou zde rovnocennější více než ti ostatní. (All animals are equal, but some animals are more equal than others; Animal Farm, E.A. Blair)

Pozn. JČ: Respektuji důvodný hněv pana Sokolíka, založený na jeho tříleté osobní zkušenosti z Anglie, a nemohu potvrdit ani vyvrátit, zda v anglických státních úřadech skutečně existuje takto vysoká míra xenofobie -- ve Skotsku jsem se s ní při občasném překládání pro úřady při jejich stycích s místními Romy nesetkal, může však existovat. Rád bych však čtenáře a pana Sokolíka upozornil, že ze zkušenosti mnoha místní lidí vyplývá, že pracovní úřady a úřady poskytující podporu v nezaměstnanosti jsou v současnosti v Británii extremně neefektivní a jejich práce s žadateli je špatná. Nesčetněkrát se i Britům přihodilo, že čekali na podporu v nezaměstnanosti mnoho měsíců, úředníkům bylo jedno, že jde třeba o matku s nemluvnětem bez prostředků, v jiných případech (britských, nikoliv českých žadatelů) ztratili úředníci několikrát dokumentaci, jindy se ztratil odesílaný šek na peníze. Z vlastní zkušenosti od místních lidí, které znám, mohu svědčit, že práce úřadů sociálního zabezpečení je v Británii všeobecně špatná.

0
Vytisknout
22655

Diskuse

Obsah vydání | 30. 8. 2012