Roubini a Ferguson: Berlín ignoruje lekci ze 30. let

9. 6. 2012

Evropská bankovní krize z roku 1931 přímo přispěla k nástupu Hitlera k moci a pádu demokracie nejen v Německu, ale na celém kontinentu.

Autoři připomínají, že déle jak tři roky vyzývali k vyčištění účetních knih bank v kontinentální Evropě, ale v tomto směru nebylo učiněno takřka nic. Tichý run na banky evropské periferie už pokračuje druhým rokem.

Veřejnost teď už ztrácí důvěru a tichý run se může rozšířit na menší pojištěná depozita. Pokud by Řecko eurozónu opouštělo, dojde ke zmražení vkladů a vklady v eurech budou konvertovány na drachmy, takže euro v řecké bance není ekvivalentem eura v německé bance. V květnu Řekové vybrali ze svých kont více než 700 milionů euro. A co je horší, něco velmi podobného se začíná dít ve Španělsku. Racionální lidé se začínají ptát: Pokud odejde Řecko, kdo je na řadě příště?

Cesta z krize vypadá jednoduše: Za prvé je třeba rekapitalizovat banky s využitím evropských záchranných mechanismů, nikoliv z prostředků národních států - Irsko a Řecko ukazují, že tohle byla katastrofa vedoucí k akumulaci veřejného dluhu a nárůstu rizika u bank, které drží ještě více dluhu než dříve.

Za druhé, je třeba se vyhnout runu na banky v eurozóně vytvořením celoevropského systému pojištění vkladů.

K zabránění morálnímu hazardu a omezení rizik uvalených na daňové poplatníky by bylo třeba přijmout ještě některá dodatečná opatření. Systém pojištění musí být řádně financován ze systému bankovních odvodů, a to buď cestou daně z finanční transakce nebo ještě lépe poplatkem.

Nepojištění věřitelé bank musejí nést ztráty přednostně před daňovými poplatníky.

Je třeba omezit velikost bank, aby se zabránilo vzniku velkých bank, které nelze nechat padnout.

A měl by vzniknout celoevropský systém bankovního dohledu a regulace.

Systém celoevropského pojištění vkladů by nemohl fungovat, pokud by dále existovalo riziko odchodu některých zemí z eurozóny, a nestačí ho navrhnout tak, aby fungoval pouze do okamžiku odchodu z eurozóny. Takže je třeba udělat více pro to, aby se pravděpodobnost odchodů snížila.

Je třeba urychlit strukturální reformy podporující růst produktivity a obnovit růst. To znamená další kvantitativní uvolňování prováděné Evropskou centrální bankou, oslabení kurzu eura, fiskální stimulus v jádrové oblasti eurozóny a infrastrukturní investice podporující poptávku na periferii. Znamená to, že v jádru musí růst mzdy rychleji než produktivita, aby došlo k posílení spotřeby.

A nakonec, kvůli neúnosné úrovni zadluženosti některých států neexistuje alternativa k systému vzájemně zaručených dluhů. Z různých návrhů evropských dluhopisů by měl být upřednostněn návrh Německé rady ekonomických poradců na Evropský záchranný fond, který nevytváří permanentní eurodluhopisy a nehrozí tak konflikt s německým ústavním soudem.

Hlavní riziko představuje fakt, že každý návrh přijatelný pro Německo by vedl k takové ztrátě suverenity v oblasti fiskální politiky, že pro státy na periferii, zejména Itálii a Španělsko, by byl nepřijatelný. Určitá ztráta suverenity je nevyhnutelná, ale existuje rozdíl mezi federalismem a "neokolonialismem". Rozumíme německým obavám z morálního hazardu, píšou Roubini a Ferguson, ale nutné reformy na periferii vyžadují čas, který teď není k dispozici, krize může eskalovat v měřítku dní.

Německo musí pochopit, že zde navrhovaná opatření jsou nutná a ztráty vzniklé rozpadem eurozóny by byly pro ně i pro ostatní astronomicky vysoké. Německá prosperita je do značné míry důsledkem měnové unie, která oproti marce poskytla exportérům příznivý směnný kurs ke světovým měnám. A 42% německého exportu míří do zbytku eurozóny.

Než Evropa bude moci podniknout kroky směrem k fiskální a politické unii, musí nejdříve dokázat, že se poučila z minulosti. EU vznikla proto, aby se zabránilo katastrofám 30. let. Je nejvyšší čas, aby si to evropští lídři - a zejména něměčtí - konečně uvědomili.

Podrobnosti v angličtině: ZDE