Zavadil s Kalouskem u piva...

26. 4. 2012 / Jaromír Habr

V reakci na posezení odborového předáka Jaroslava Zavadila s ministrem financí Miroslavem Kalouskem u piva mezi čtyřma očima jsem od přítele dostal tuto odpověď:

"Že Zavadil zašel s Kalouskem na pivo mi nevadí - jejich spor chápu jako zásadní spor o politiku, o levicové / pravicové vidění světa."

Myslím, že jde o chápání velmi zjednodušené, které navíc v důsledcích může být velmi nebezpečné.

Zkusme si nejprve odpovědět na otázku, jak ještě by si musela současná garnitura počínat, abychom její počínání přestali považovat za ideologické a naopak je klasifikovali jako ahumánní, asociální či kriminální, a to bez ohledu na ideovou preferenci. Jistě se shodneme, že každý nějakou takovou překlápěcí úroveň mezi praktikováním ideologické preference a ahumánností či asociálností máme. Například Adolfa Hitlera jen těžko bude někdo z nás považovat za politického odpůrce, se kterým by byl ochoten jednat, ale především za nebezpečného asociála, kterého je potřeba neprodleně eliminovat.

Teď se pokusím o vymezení z druhé strany: za politický, například právě pravolevý, spor považuji, jestliže někdo pro dosažení lepší funkčnosti společnosti preferuje určitou míru solidarity a jeho politický oponent o něco menší míru solidarity. A s takovým "protivníkem", (nikoli skutečným, neboť náš zájem je zde společný = dosažení lepší funkčnosti společnosti; ve skutečnosti tedy jde o partnera) je samozřejmě žádoucí mluvit co nejvíc.

A nyní od obou krajností k současnosti: příkladů dokazujících, že současným mocným nejde dosažení lepší funkčnosti společnosti, nýbrž o dosažení co nejvyšší míry osobního selektivního prospěchu, přičemž ideologie, stejně jako zaklínání demokracií, jim přitom slouží pouze jako zástěrka pro oVčany, nacházím tolik, až mám problém pochopit, jak někdo v případě Zavadilova setkání s Kalouskem může dospět k takové bláhovosti. Tady už dávno přestalo jít o politiku. Tedy v původním významu toho slova. Doktor František Koukolík situaci popsal jako globální nástup deprivantů (symptomatické je, že než pochopili, že mluví o nich, jako člověku mimořádného intelektu mu umožnili poměrně frekventovaný přístup do médií).

A dostávám se k na počátku vyřčenému mementu: dle mého mínění nejde o lidi (bez pozice povýšenosti či pohrdání, naopak - s lítostí), nýbrž o tvory pouze podobné, kteří disponují jen částí toho, co nás dělá lidmi a odlišuje od všeho ostatního života na Zemi. Proto aplikovat na ně naše vlastní měřítka je zásadně chybné. Asi jako bychom benzín pro jeho podobnost vodě coby rovněž tekutinu užili k hašení stohu. Oni totiž nedisponují vlastnostmi, které jsou záležitostí srdce, vyšších emocí, morálně volních vlastností a schopností. Vstupuje-li znalý ošetřovatel do gorilí klece, je si, navzdory podobnosti vnějších rysů, dobře vědom život ohrožujícího rizika a podle toho si počíná. U deprivantů jde o podstatně větší problém, neboť už rozpoznat rozdíl v jejich schématech chování a identifikovat je tím, je mnohem obtížnější. I proto, že hrozba, na rozdíl od onoho lidoopa, většinou není bezprostřední, nýbrž dlouhodobá. Ano - lze namítnout, že přece snad každý člověk udělá něco, čím ublíží, a často zcela vědomě, a přesto o něm nelze prohlásit, že není člověkem. Jenže rozdíl mezi hřešícím člověkem a deprivantem je zásadní:

První ví, že nejednal správně nebo si to uvědomí alespoň dodatečně, mrzí ho to a pokouší se změnit.

Druhý je naopak přesvědčen o správnosti svého počínání. Pokud projeví lítost, pak jedině proto, že ji vyhodnotil jako nejefektivnější reakci, je-li při svém počínání přistižen. O změnu usiluje pouze ve smyslu předejití dopadení v budoucnu. Celkem dobře ten rozdíl vystihl právě Hitler, když ve svém výroku nazval veškerou slušnost projevem slabosti. A tak zatímco politici budou hledat optimální míru nastavení solidarity ve společenském systému a lišit se budou jen v rámci názorově ideologických preferencí, deprivant-pseudopolitik bude jakoukoli solidaritu brát jako bariéru, jež mu brání v dosahování svého, jako kouli u nohy, které je žádoucí se zbavit. Dostane-li se k moci a získá přístup ke státnímu rozpočtu, pak se bude snažit omezovat veškeré toky ven z korýtka, které bere jako vlastní, případně je odklánět svým kumpánům, kterým je zodpovědný, na rozdíl od občanů, jenž jsou mu lhostejní. A bude si takto počínat pod vlajkou jakékoli ideologie.

Závěr: velmi naléhavě varuji před bláhovým očekáváním, že "jednou, až najdeme slova, jimiž jim lépe a výstižněji popíšeme a konečně úspěšně vysvětlíme svá stanoviska, se s deprivanty dohodneme". Oni veškeré pokusy o dohodu berou jen jako prostor, jenž jim umožňuje nadále, byť dočasně, setrvávat na svých pozicích a čerpat z nich výhody. A vyjednavače, potažmo všechny oběti svého počínání, jako neschopné hlupáky, kteří nic nepochopili a proto si svůj osud zaslouží, kdežto sebe vidí jako schopné, neboť oni dokázali příležitosti využít. Svoboda pak podle nich spočívá v tom, že tuto příležitost měli všichni. Nelze je změnit, o to naléhavěji je nutno odstavit je od moci a učinit vše, aby jim bylo zabráněno v návratu k ní.

Dojde-li na situaci, kterou oni vyhodnotí jako reálně ohrožující jejich pozice, poznáme to zcela spolehlivě - nebudou váhat nasadit jakékoli prostředky, aby si svoji pozici udrželi, a to až do chvíle, kdy jim vyjde takticky výhodnější ústup a přechod na taktiku kolaborace s nově nastupující mocí a infiltrace do ní. Pokud se mýlím, poprvé v životě z toho budu mít radost.

Nakolik se můj popis hodí na kteréhokoli z obou aktérů, nechť laskavý čtenáři posoudíš sám. Dovolím si jen doufat, že přání vidět věci růžověji, než jsou, Ti přitom nebude otcem myšlenky.

0
Vytisknout
5040

Diskuse

Obsah vydání | 27. 4. 2012