O štěstí v umírání

4. 8. 2011 / Jan Paul

Neodkladně a nezvratitelně, každý, slavný i neznámý, bohatý i chudý. Jednoho dne každý z nás skončí svůj život, někdo dříve, někdo později, ale -- jak už jsem několikrát zmínil - většina osamoceně v nemocnici, izolována od ostatních, protože soukromí člověka je nutné ctít, a na umírajícího prý stejně není hezký pohled. A tak si tam leží zcela sám, zajištěný technologiemi, všelijakými vymoženostmi, zaintubovaný, separovaný, saturovaný ve svém terminálním stavu a čeká, až si pro něho přijde zubatá. A pak, kdesi komusi jednoho dne zazvoní telefon : Je nám líto, dělali jsme co jsme mohli, ale váš tatínek právě zemřel, nic necítil, můžete si přijít pro jeho věci. Včera byl a dnes už ne, a mnozí o posledních chvilkách svých blízkých už nic nebudou vědět, a do konce života jim bude stále cosi chybět.

Prožít umírání se svým blízkým, či vůbec s člověkem, a prožít s ním jeho smrt, znamená být svědkem dopovězení celého příběhu, a zakusit život v jeho plnosti a úplnosti. Nic mocnějšího v naší v kultuře nesjednocovalo lidi, jako vědomí smrtelnosti a konečnosti života. Vědomí smrtelnosti lidi humanizovalo, polidšťovalo, avšak tento významný sociální aspekt smrti z našeho života zmizel, a tím byly zpřetrhány přirozené vazby a vztahy člověka k člověku. V dnešní době schází povědomí o smrti jako o zkoušce toho, nakolik člověk v životě obstál. Vědomí smrti nutilo lidi prožít život smysluplně, odpovědně ve vztahu k sobě i k druhým. Smrt byla vždy korektivem, a tím že byla vytěsněna z lidského života, zmizela s ní i úcta, pokora, ale současně i naděje. A po ní nám zůstala jen panika a strach.

Smrt už je pro nás čímsi nepatřičným, nehodícím se do našeho stylu života, stala se tabu, a přitom pouze ona dává našemu počínání hlubší smysl. Co to je smrt, a jaký má význam pro život člověka? Jak ji prožívá umírající, a jak jeho blízcí, kteří ho provázejí v posledních chvílích života? Proč u nás umírají lidé v nemocnici a mnohem méně v hospici, či doma v kruhu rodiny, jak to bývalo po staletí zvykem? Je smrt skutečně definitivním koncem života? To jsou otázky, a ještě mnohé další, na které se snažím odpovědět v knize psané na hranici dokumentu a prózy. V líčení dramatických událostí vycházím z autentické osobní zkušenosti, popisuji podstatné chvíle prožité s matkou během pěti let, když v 81 letech přežila těžkou operaci, a už se o sebe nemohla starat.

Zaznamenávám nevšední příběh statečné ženy, která s pomocí rodiny překonala nejchmurnější lékařské prognosy, a v knize reflektuji i osudy umírajících ve stávajícím systému zdravotní péče. Kniha pojednávající o řadě souvisejících témat je především o cestě zbavování se strachu ze smrti, důvěrnou výpovědí o vůli, naději a víře, je o potkávání, míjení a opětovném setkání, když jsem si svoji matku vzal v roce 2004 po krátké hospitalizaci v nemocnici zemřít domů, a v kruhu blízkých ji provázel do posledního vydechnutí. Silný iniciační prožitek mě přivedl na cestu vlastní změny, k nalezení nových hodnot a osobního štěstí. Každý člověk má tuto jedinečnou šanci, to je poselství knihy, která může být posilou, podnětem a inspirací všem, kteří se mohou ocitnout v podobné životní situaci jako já.

Ukázky z knihy

Z přítmí kuchyně vycházím na světlo, do nádherného jarního rána. Slunce konečně vítá nový den, nesměle dýchá teplem, voňavě líbezným, a já uprostřed zahrady brečím jako malý kluk. Stát jen tak v orosené trávě, zírat do modré oblohy, pozorovat šťastný let ptáků pod vzedmutými bílými mraky a cítit bolest tak silnou, že ji sotva lze unést, je cosi mystického. V nádheře i smutku prožívám těžké chvíle, jenomže všechno ve mně i kolem mne je sám život. Proč se zříci neopakovatelných chvil výčitkami a spíláním osudu? Zabíjet v sobě život obviněním života? Popřít šťastnou radost z krásného dne jenom proto, aby má bolest měla alibi? Nemám v sobě žádnou zlobu, neodvracím se, naopak, s pokorou přijímám nevyhnutelné a dělám to, k čemu se lidé uchylují v nouzi nejvyšší, když už nic nezmohou proti prostému faktu života. Žádám, úpěnlivě prosím, aby ji neopouštěl ten, k němuž se v beznaději obracíme, aby mi dal šanci a mámu ještě vrátil do života. Všechny možnosti jsem vyčerpal, přijímám její smrt a už více nemohu, než svou prosbu odevzdat jiné vůli.

Vracím se ze zahrady a v předsíni drnčí telefon. Bezděčně zvedám sluchátko a znovu se nemohu pohnout z místa. Musíte okamžitě přijet do nemocnice a přemluvit maminku, aby nám dala souhlas k operaci. Je to jediná možnost, jak potvrdit předpoklad, ke kterému jsme právě došli, poslední pokus zvrátit současný stav. Chirurg Jaroslav Tobola mluví klidně, naléhavě a stručně, už dělají předoperační vyšetření a musí to být rychle. Hrom zaduněl, čí řečí ke mně promluvil Bůh, k němuž jsem před chvílí vzhlížel? Z chirurgie tedy nakonec přišla šance, o níž jsem snil. Odtud jsem ji vůbec nečekal. Stále máme naději, máma ještě nemusí zemřít.

***

Znovu máme schůzku, teď již bez primáře. Stačí chvilka a nažhavenou naději zchlazují neúprosná fakta. Operace potvrdila prognózu: krevní sraženina ucpala tepnu v břišní krajině. Problém je, že odumřelo téměř celé tenké střevo, museli ho vyjmout a na každé straně nechat jen dvacet centimetrů. Byli sice úspěšní, ale z dlouhodobého hlediska to výhra není. Mlčím, hledím do unavených tváří a prosím o milost. Ne, ani slovo nevezmou zpět, neuberou jediný gram tíhy. Přikyvuji, ač nechápu všechny souvislosti. Podstatné je, že máma žije a byla odstraněna komplikace bezprostředně ohrožující její život. Tak rádi by mi nechali útěchu, ale musejí mě upozornit na důsledky zákroku. Poprvé slyším o trvalých průjmech, o postupném vyhladovění a vysílení organismu k smrti. Tělo nemá kde vstřebávat potřebné látky. Potrava projde rychle do tlustého střeva a nestačí organismus vyživit. Tak je to tedy, máma je právě zachráněný tonoucí, znovu hozený do vody. Naléhavé argumenty lékařů mi zatvrzele bloudí hlavou, mohu přijmout tak strašnou představu? Cožpak jen prodloužili její trápení?

Jsou to zlé zprávy. Nedovedu si představit utrpení, kterému má být vystavena, až se probudí, pokud se probudí. A právě, hovoří o stavu, který bude, ale před operací měli největší strach z operace a pooperačních rizik. Je vůbec otázka, zda přežije další dny, a k tomu se musím především vztahovat. Chirurgům nejdůležitější práce skončila, nám právě začala. Teď už znám obsah sdělení, které jsem ráno obdržel telefonem. Mé přání bylo vyslyšeno, ale má být zdaněno utrpením, které neponesu já. Budu to muset zakusit? Musím za pocity štěstí platit neštěstím své matky? Ne, nevěřím, to by byla příliš krutá daň a zázrak by nedával smysl. V tuto chvíli není rozhodnuto, nic není definitivní, ještě se neví, jak vše skutečně bude. Stojím před nesmlouvavým verdiktem chirurgů, ale toto vše je život a máma žít chtěla.

***

Pouštějí mě dovnitř, ještě zelený plášť, čepici na hlavu a přes pusu zelenou roušku. Jdu s pokorou, nesměle a nejistě, čas tiká v přístrojích, prosycený prostým bytím, nabitý k prasknutí holou existencí ohrožených životů. Ten uspěchaný, mámivě lákavý a napudrovaný zůstal za okny, minuty a hodiny zde odbíjejí věčnost. Co člověk, to výjimečný život, těžký osud, před chvilkou přetržená nit. Kolem odevzdaně ležících lidských bytostí poletují sestry a stále něco dělají, rutinně, automaticky, každý den, bez falešných nadějí a zbytečných slov.

Pátrám po mámě, bázlivě těkám po místnosti a pak ji vidím uvelebenou v křesle u postele! Neznám štěstím rozechvělejší obraz. Ve středu večer apatický pohled, teď vykuleně obhlíží nejbližší svět. Vždyť je utkán ze šťastného snu, ten nesmírně drobounký zázrak, křehce schoulený ve velké sedačce. První slova, ztišená, zpomalená a namáhavá po přestálé smrti, ale i po těžké operaci vypadá nesrovnatelně lépe než předevčírem večer. Nádherné okamžiky nelze nikdy dosyta vychutnat, natož mámin pohled, čistý a průzračný, blankytně modrý jasnou oblohou, jako by říkal: tak jsem tady, chtěl jsi to, tak mě tu máš! Plaše a podezíravě vzhlíží kolem sebe, snad ani sama nechce uvěřit. Mohu ji vůbec obejmout, není jenom přelud? Ne, je to život, v němž padla dobrá karta. Ale komu, mámě? Nebo mně? Ještě neví, co je na její druhé straně. A já to vím?

***

Nemocnice, slovo neztotožněné, rušivé i spásné, uzavřený svět sám pro sebe, na první pohled klidný, v němž osudy odehrávají dramata, jejichž hrdinové nejsou školení profesionálové, jen obyčejní lidé, kterým roli určil život. Zde nikdo nehraje, nepředstírá a nefabuluje, zde bolest trpí a utrpení bolí, autenticky, do nejvzdálenější nervové tkáně, do posledních kapek sil. Máma už o tom něco ví, už měla na kahánku.

Hned druhý den po přijetí na metabolickou jednotku je konfrontována s realitou syrovější a živočišnější, než jakou si dosud dovedla představit. Pán vedle ní za plentou běduje a naříká, vzpouzí se, ale úděl ho přemáhá. Bojuje, ještě ano, sám se sebou, na jevišti bez diváků, s celým světem, proti němu spiknutým. Zoufale, křikem, výhružkami, které nedávají smysl a bezmoc jen hlučně zavrtávají do zdi. Kus chlapa, zraněná hora masa, poraněný obr, před chvilkou přivezený z operačního sálu a právě probraný z umělého spánku. Chvilku leží a zase vstává a kolem něho se rojí sestry jako vosy. Bodají příkazy, udolávají neodbytností. A už je zlomen, nevyslyšen a nepohlazen. Ještě jeden řemínek, druhou ruku také přivázat k postranici, a už se nebude moci pohnout, už neuteče z přístrojů. Co ještě bude moci? Nic, čekat a křičet.

***

V pátek 18. června jedu pro mámu po čtyřech měsících pobytu v nemocnici. Zvláštní pocit, když zázrak na úsvitu jara naplňuje předvečer léta, v němž sen zrodí skutečnost. Máma už nebude procitat do němých bílých zdí a já nebudu muset den co den vstupovat do tísnivého prostředí mezi bezmocné čekatele na propustku do života. Má za sebou čtyři dlouhé měsíce bolavých pokusů zdolat nezdolné, dva tisíce devět set sedmdesát šest hodin vysilujících zkoušek možného i nemožného a sto sedmdesát osm tisíc pět set šedesát minut myslitelného i nemyslitelného. Velmi dobře si pamatuji její první samostatné osvobozování v novém životním prostoru, otevírajícím se za dveřmi metabolické jednotky. Najednou jiný svět nemocnice, pestřejší, barevnější a uvolněnější. Chodíme po chodbách III. interny, posedáváme na křesílkách, hovoříme, vstáváme a zase jdeme. Tam a zpět, zpět a tam, mlčky, zadumaně i zvesela, dva řeholníci nové naděje, spojeni vírou, dál a dál. Jednou poprvé po schodech do přízemí, později ven na lavičku, kde sluneční paprsky netísní neprodyšné sklo a hřejí do tváře. Každý dosažený cíl otevíral další možnosti vybízející k novým pokusům, jednou marným, jindy zdárným. A máma v nich pochybovala a doufala, smutnila a radovala se. Žila trpký úděl bez velkých slov, tiše a pokorně, svázána kapačkami, provázena křikem i úsměvy sester, shovívavým i podrážděným hlasem pacientek, sužována průjmy, zvracením, a znovu posilována odhodláním. Plynuly dny a dny s tisíci krůčky, s kilometry společně prochozenými chodbami bývalého kláštera, dny trpělivě žité v každodenním překonávání sebe sama a naplňované vůlí jít domů.

***

Dny dostaly pevný domácí řád a pravidelný chod. Žena chodí do práce a z práce, vytahuje dobroty a máma s dětmi si na nich pochutnává. A pak je připravena večeře, protože už má normální chuť k jídlu a po ní koupel, v které si rozkošnicky hoví. Když ji vymydlí,.navoní, učešou a uloží, přicházím k ní do pokoje já, ředitel galaxie, akademik v pestrobarevných montérkách a upoceném pruhovaném tričku. Sedám si k ní, jen na krajíček, protože dál mě, špinavého z atelieru, nepustí. To pak všichni přihlížejí, jak beru do ruky ty divné věci z nemocnice, jak je pečlivě zkoumám a znalecky převracím v umytých rukách, jak je dávám sem a zase tam, cosi zasvěceně přednáším, napichuji a otírám, až je máma nerada napojena na vak s umělou výživou a život kapkou po kapce může vnikat do jejího těla. A když mě potom Dan u monitoru počítače v nějaké hloupé hře rozstřílí na kusy, chce se mi spát a už ani závodit s auty se mi nechce.

***

Tak přece, kdo z lékařů by před rokem pomyslel, že dnes chirurgové z jejího těla vyndají tu malou nenápadnou věc zašitou pod kůži, která jí měsíce umožňovala žít, aby jí nakonec v nabytém životě ubírala radost. Tento den převyšuje všechny, které byly a teprve přijdou, a to nejenom tím, že další víra dojde naplnění a bláhovou představu zpřítomní skutečnost. Dnes podstoupí máma další výjimečný zákrok, s kterým nikdo z lékařů nepočítal ani v nejbláznivější fantazii. Nevím, do jakých lékařských análů bude máma zapsána, možná kdosi z lékařů kdesi zmíní, že znali případ jedné staré paní, která posunula statistiky zase o kousek výš, aby dala naději těm, kteří se po ní ocitnou v podobné situaci. Ať už se stane cokoliv v budoucnu, dnešní den je slavný, nejslavnější ze všech, když mámu odvážejí na operační sál a já ji mohu znovu doprovázet hrdý na všechno, co dokázala. Smekám před ní a hluboce se klaním. Máma se za chvilku vrátí jako normální člověk, bude se beze strachu těšit na mé večerní příchody, až si k ní sednu na postel a budeme si jen povídat. Ráno mě nebude vítat s pokřivenou tváří, svědčící o bezesné noci, bude ležet v posteli, jak chce, bude moci vstát, jít do kuchyně, na záchod, od dneška může cokoliv a nemusí mít strach, že jí bude špatně. Šťastné je dnešní čekání na spokojenou mámu, která cizího vetřelce nikdy nepřijala. Už se otevírají dveře, konečně ji mám zpět alespoň trochu svobodnou. A zase nikdo z lékařů nebude salutovat u dveří, až je za sebou budeme zavírat. Jen ta jediná, neviditelná a všudypřítomná družka naděje za námi proklouzne, a možná ještě dál.

***

V noci prožívá nepochopitelné stavy úzkosti a strachu, pronásledována podivnými představami a sny, které ji vyhánějí na ulici. Nemůžu tady přece zůstat, musím domů, vždyť na mě čeká Honzík! Ale já jsem tvůj Honzík mámo! Ne, ty nejsi, pusťte mě ven, můj Honzík nemá tak velké břicho! Těžké a bezradné dny pro mámu, pro mě, pro všechny. Domlouvám, trpělivě vysvětluji, žadoním, prosím a nakonec křičím. Můj Honzík by na mě nikdy nebyl zlý! Tak dobrá, uděláme to jinak. Na malém papíru nakreslené srdce stříhám na dva díly. Na jednu půlku píši M, na druhou H. M si nechá máma, H si ponechám já, až mě nebude moci poznat, spojíme oba díly dohromady. Nadšeně souhlasí, jenom kdyby druhý den věděla, kam papírek schovala. Prohlížím všechny její věci, ale polovinu srdce s písmenem M nemohu nalézt. Jak se mohu nyní prokázat? Jak mohu mámě dokázat že jsem to já?

***

Je zvláštní dnešní melancholický podvečer, dohasínající v rozpustilém zpěvu ptáků, o které máma nejeví zájem. Jakoby měl někdo přijít, ale možná jen větve ořechu mi chtějí dát znamení a první klidné mráčky na obloze cosi zvěstovat, když jsem konečně přišel mezi ně. Co všechno se musí stát, než člověk uvidí trávu růst, než uslyší šum motýlích křídel a prozře neprostupnou zeď. Tak málo stačí, když ještě sebere síly, na okamžik zpozorní, když je v pravý okamžik na správném místě, v němž se střetne a propojí viděné i tušené, odmítané i naléhavé, když život na chviličku zaburácí nekompromisním hlasem. Tak málo stačí, jen přestat spokojeným pohledem bezcílně bloumat po zahradě a zadívat se na mámu.

A pak se přihodí, že za růžovými mráčky spatří v dálce temnotu, předzvěst bouřky, že větve ořechu kývají na poplach a hlas zvěstování k němu dolehne v celé tíži, aby ho přikoval k zemi, nesmlouvavě a bez vytáček ho svlékl ze všeho, čím dosud zakrýval nahotu. Pak uzří znovu po letech pohled své matky, jak upřeně a smutně hledí před sebe na zem. Vidí ji, jak sklání hlavu stranou, jak se odvrací od života a v tajných myšlenkách mizí kdesi v nekonečné dálce daleko od nás. Pak cítí cosi osudově definitivního a hlas jím projede jako nůž : To není chvilková vzpomínka poslaná za otcem, ona sama chce zemřít!

***

Opět zkouším všechno možné. Bublinková masáž nohou jen na chvilku uvolnila zkřivenou tvář v radostnější úsměv v naději, že pomůže. I v nepatrných okamžicích úlevy dokáže býtšťastná. Druhá noc ji bolestmi nesmírně vyčerpává, zcela jistě je na konci sil. Neví co dělat, cuká sebou, převrací se ze strany na stranu, lehá si a zase zvedá a já opět bezmocně přihlížím. Trýzeň mámy mě mučí, ale musím si ji prožít s ní. Čím je proti jejímu utrpení, když chroptí, křičí, sténá a rty křiví bolestí, až jí oči lezou z důlků? A znovu chvilkové sepse a ještě bezvládnější stavy, v nichž se neposlušné tělo hroutí na postel. A opět spílá ďábelským bolestem, a zase si přeje zemřít ponížena ukrutenstvím, a já si už v některých okamžicích dokonce myslím, že umírá. Budiž, má-li být smrt milosrdenstvím, ať přijde! Vždyť jsem už byl v podobné situaci, jen bolest mámy nebyla tak velká.

Není zoufalejšího údělu bezmocného syna u lůžka matky zmítané bolestmi, a není tragičtějšího údělu matky trpící v přítomnosti přihlížejícího syna. Jsou snad všechny děsivé obrazy před mýma očima jen film, či se mi snad dokonce zdají? Proč se křik chvílemi mění v ticho a já mám pocit, že slyším hlas jiný, pět let zapomínaný v každodenních radostech i strastech života s mámou? Tvá matka bude trpět, a tebe pověřuji úkolem!

Tak přece, vše je v životě dopovězeno. Dvacátý pátý březen je v liturgickém kalendáři den Zvěstování. Jsem nyní zde i tam, v minulosti a přítomnosti, na zahradě smutného jarního rána roku 1999 prosebně hledím do mraků a u lůžka trpící matky chřadnu stejným zoufalstvím. Tomezi tím byl náš právě dobíhající čas. Co bylo dáno, je odžito, zbývá zaplatit, ale cožpak všechna strádání před tím nestačila? Tak tedy přichází, co přijít má, ještě větší utrpení, daň vykoupení za pět let života? Vše je sečteno, všechny potíže střádané od operace směřovaly neúprosně do těchto dnů. Účet vyplňoval Bůh pomalu, ale nezadržitelně měsíci a roky štěstí i trápení, a neplatím ho já.

***

Máma ukrutně trpí druhou noc a já stále vracím myšlenky k nedělnímu podvečeru, kdy jsem jí v očích zahlédl smrt. Cítím vinu. To je první, co člověk dělá. Už chápu souvislosti, povolí vždy nejslabší článek řetězu, máma byla nejvíc oslabena a já měl jiné starosti. Čas plyne všedními dny v sotva postřehnutelných změnách. Někdy marněný, jindy vzácný každou minutou. Ještě nevolám záchranku, pokud má nyní zemřít, chceme být spolu. Vymýšlím nejrůznější způsoby pomoci, ale žádný nepomáhá. V beznaději začne člověk snít. Prosím ji, ať na bolest nemyslí, třeba ji překoná vůlí, a ona mi prstem u pusy dává najevo, abych nemluvil, když se o to snaží. Je těžké přimět člověka necítit, ale není někdy bláhovost jediná záchrana? Kde by byly uplynulé roky, kdybychom nebyli fantazií posedlí snílci? Co tvoří hranici mezi bláznovstvím a rezignací? Jak může máma odolat bolesti tak strašné?

***

Kolem půl čtvrté ráno ji v zoufalství přenáším do křesla. Pouhý nápad, intuice a pocit. Usedám na postel, hlavu opírám o její ramena a ona svoji tiskne k mé. Pieta života, její byl právě vysvěcen utrpením. Matka a dítě, madona se synem. Oba vyčerpaní, bez možnosti udělat cokoliv jiného v bezvýchodné situaci. Možná naposledy cítíme štěstí, možná v posledních chvílích jejího života stvrzujeme to, co jsme spolu vždy měli. Tiskneme se k sobě v obraze loučení. Ano, to je můj úkol a pověření, zůstat s ní až do konce, nic jiného nemohu. Po dvou nocích šíleného sabatu jsem se znovu našel v prostých chvílích společného bytí, v nichž budoucnost mizí a vyhlídky ztrácejí význam. V matném světle bludičkového svítání, ve smírném tichu ustupujících bolestí spočívají dvě zemdlená těla. Možná jen andělé slitování vědí, proč jsme usnuli.

***

Po dvou hodinách ji ukládám do postele a ráno volám obvodní lékařce. Mámu přenáším k snídani do kuchyně, k obědu na kousek knedlíku s trochou koprové omáčky. Injekce s anaboliky nepomohou, může jít o závažný cévní problém, maminka musí na odborné vyšetření. Rozumím, přijímám rozhodnutí s velkými obavami, ale nemocnice je menším rizikem než setrvání v tomto stavu. Sotva vypsala lékařka poukaz k přijetí a položila telefon, už tu byli. Na Bulovku ne, kde už jsem tu větu slyšel?

Houkačka vřeští, sanita s námi hází ze strany na stranu, takže musím mámu držet. Sedí v křesle, držím ji kolem ramen, a ona se na mě usmívá. Snažím se zachytit všechna pohnutí v ustarané tváři, porozumět prstům sepjatým na klíně i očím upřeným ven za sklo sanitky. Všechno je jinak než před pěti lety, máma neví, co bude, stejně jako já, ale její energie je už zase čistá, průzračná, pokorná v údělu, a přesto nepodléhající temnotě. Jsem zase Honzík dávající jí sílu, jedeme vstříc neznámu, ale doprovázím odhodlaného člověka na pokraji sil, který se ještě nechce vzdát. Září jako drahokam, přitom tolik strádala.

***

Slunce pálí v dusném poledni pekelně, roztápí asfalt, střechy aut i vzduch, nedýchatelný a těžký k zalknutí. Už několik dnů vnímám jen teplo a zimu, den a noc, světlo a tmu. Potácím se jako ve snách a na parkovišti skrývám strach před žhavými paprsky, abych přečkal nejdelší minuty svého života, než za ní zase půjdu. Za autem schovávám své velké já, sám, stranou od lidí jako cizinec a poutník bez cíle. Máma se po letech opět ztrácí a já ztrácím naději.

Kdo jsem teď já, právě probouzený spáč, když nemám po ruce nic, čím bych se poznával a pyšnil, když se nemohu opřít o nic z bývalé ješitné pýchy? Jsem uboze vysvlečený, bez všeho, čím jsem dosud skrýval strach, a obviňuji se a odsuzuji, abych hruď nastavil střelcům, kterých nikde není. Žádný nepřijde, nikdo na mě neukáže prstem, nevysloví ta tvrdá slova, jimž bych tak rád přitakal, abych smyl vinu za své váhání a nepozornost.

Zápolím s neposednými myšlenkami a skličujícími pocity, a ona je uvězněna na lůžku mého váhání. Jak se zachovat? Jak mohu jednat, když nevím, čemu čelíme, a neumím pojmenovat, co tuším? Jaké mohu učinit rozhodnutí, když mě lékaři stále matou, mluví o dalších vyšetřeních a ztěžují mé rozhodování, protože jim nechci brát jejich možnosti? Co mám dělat, když stále prodlužují mé váhání, protože nic z toho, co říkají, zatím nedělají, a přitom se máma den po dni horší a horší?

***

Místo mámy sedí na posteli nehybná hračka, panenka, vypodložená ze všech stran, aby udržela rovnováhu. Poslouchá co říkám, dívá se na mě, ale není to její pohled. Kam ubírá myšlenky, když se snažím vracet ji zpět, aniž vím odkud, upoutat pozornost vyprávěním a projevit lásku, v tak zuboženém soukromí, které nám ještě zbylo? Cítím lítost a nebo soucit, v těch chvilkách prohrávaných, bržděných pomalými reakcemi, v nichž mámu přemáhá únava, slova váznou na jazyku a usínají na rtech?

Už zase jdu ven mezi lidi bez tváře, stojím i sedím u auta, abych znovu usilovně přemýšlel, co dělat. Ano, je třeba jednat, jakkoliv, ale musím uskutečnit nějaké rozhodnutí. Musím se začít rvát, tak, jako vždycky, když bylo třeba. Musí se překvapením leknout, ti lidé v bílých pláštích s visačkami na kapsách, kteří mě už dávno přestali vidět a slyšet. Pokud nenastane změna, vezmu ji domů, bez ohledu na to, co budou říkat. Ano, to udělám, ale kdy? Proč ne teď hned? Proč zase otáčím klíčkem a odjíždím, či snad prchám? Možná ano, z nemocnice, z cizího prostředí, kde nemohu být nepřetržitě.

***

Slunce zapadá nad horkým pondělním dnem, sedím venku, piji kafe a je mi špatně. Co má být, že za ní jezdím třikrát denně, když jsem s ní stále méně a méně? Nemá sílu komunikovat, obtížně udržuje pozornost, a tak odcházím dříve, aby měla klid. Jsem si tím opravdu jist? Jaký může mít klid v hlučném prostředí resuscitačního oddělení? Oba cítíme, že jazyk ztrácí smysl. Den za dnem stále se zhoršující vývoj bere slovům význam, maří naděje na lepší vyhlídky, zesměšňuje představy a sny, žádá čin. Ano, musí přijít čin, aby člověk sám sebe ustál, aby se neztratil. A čin vyžaduje rozhodnutí, protože všechno ostatní nemá smysl. Zatím jen stále na mámu mluvím, abych zaplnil čas, a krmím obézní nic stále větším strachem. Měl bych ji vzít domů a stále se neobviňovat, že jsem to dosud neudělal. Jenomže vzít ji domů znamená přijmout i nejhorší možnost. Jak dlouho ještě budu odkládat pochopení reality, kterou tuším a jen ji od sebe odháním? Jak dlouho budu udržovat iluzi věčného mámina života? Cožpak jsem zapomněl na její pohled, který mě v teplém podvečeru probral z dlouhého zimního spánku?

***

V noci telefonuji, maminka spí. Pročjsem nepodplatil sestru? Možná by mi řekla něco nadějnějšího, když nejsem spokojen s odpovědí. Mám pocit, že mizím, nevím, kým jsem, nevím, co myslím, cítím a žiji. Ráno je daleko, noc blízká a dlouhá. Měl bych učinit rozhodnutí, jehož rizik se bojím. Jenomže jak se nutit do něčeho, co necítím i cítím, vidím i nevidím, nevím i vím? Ještě ve mně svědomí neburácí hromovou ozvěnou, nerozdírá mě do živého masa, neporcuje mé rozbředlé váhání a netrhá mne na malé kousky, abych se probral. Ještě mám celou noc čas váhat, přemýšlet a usínat. Těžce, mrákotně, v temnotě strachu se mohu převracet, vstávat a sedat, být i nebýt. Jak dlouho? Kolik hodin či dnů mi bude zle? Tak zle, že peklo je alespoň nějaká jistota? Ne, ještě nemohu vědět, ještě mám mrchu naději, ať tedy zemře jako poslední!

***

Cosi se se mnou stalo u postele mámy, která mě tak ráda vidí. Cožpak mohu opravdu zbaběle odejít, říci, jak ji miluji, dát pusu, otočit se k ní zády, sednout do auta a přemýšlet? Jak rádi bychom se vypařili a nebyli, abychom nemuseli prožívat svízelné okamžiky života. Ne, stojím před dosud nejtěžší zkouškou, kterou mě Bůh za své obdarování zavázal, je zde a nikde jinde. Není možné ji obelstít, nejde jí uniknout ani ji oddálit. Žádná jiná vůle nevyslyší můj hlas, nikdo z chirurgů nezavolá, žádná operace nezvrátí, co se má stát, žádná štěstěna či zázrak nezmění neodvratnost konce. Mám před sebou holou a prostou pravdu, křišťálově čistou, kterou jsem tolik hledal, vyjevenou na této posteli, obnaženou v očích mámy. A konečně ji cítím a vidím, už ve mně burácí vzdor hromovou ozvěnou a řve na mě DOST! Už nebudu váhat, abych nemusel zbytek života trpět výčitkami. Zemřela poslední naděje a nemám se za co schovat! Musím jednat teď, nebo nikdy!

***

Nepláči, ještě ne, zatínám zuby, žaludek cuká a srdce bije rozechvěním. Červnové žhnoucí slunce oslepuje a prostupuje mě teplem, na které jsme tolik čekali. Po přestálém stresu mne sotva drží nohy, hlava chce prasknout a žaludek se chce obrátit. Usedám na zem stranou od lidí a zapaluji viržínko, věrného druha mých chvil. Nemohu utéci, není kam. Všechno se točí, poskakuje a rozmazává. Chtěl bych křičet do celého světa, vyřvat bolest tak velikou, že ji nelze vypovědět. A napětí střádané v posledních dnech konečně povoluje, zakláním hlavu, pozoruji bezmračné nebe, lidi, přijíždějící a odjíždějící auta i koruny stromů čechrané jemným vánkem. Přehrávám si poslední roky života s mámou, úspěchy i prohry. Brzy bude dobojováno a přijímám realitu vzpřímeně a hrdě. Nejsem nakonec přece jen vyslyšen? Není i toto zázrak, že mi byla v poslední chvíli dána síla k správnému rozhodnutí a mohu podstatně ovlivnit konec jejího života? Cožpak dávno netoužím, aby nám bylo umožněno být spolu do poslední chvíle, nesnil jsem snad o tom, aby mohla zemřít u mě doma, v mé blízkosti? Mít možnost oplatit jí a vrátit, co jsem od ní dostal? Jak jsem mohl zapomenout? Vždyť právě rozhoduji své vysněné přání! Nezemře sama mezi čtyřmi zdmi, nezemře osamocena zde, v ponurém chrámu beznaděje, jako ten chudák vedle ní, když ji přivezli na metabolickou jednotku. Rozhoduji svůj budoucí život, vím to? Tuším? Určitě ne, jsem jenom šťastný, protože mám pro mámu dobrou zprávu, nejšťastnější ze všech.

***

Po návratu na oddělení oznamuji primářce své rozhodnutí. Mlčí, překvapeně na mě civí s kamennou tváří, zaskočena rozhodností, v níž ani na okamžik nepřipustím jinou možnost. Ano, vaše maminka umírá! Ptám se, co ještě mohou dělat v této situaci. Angiografii, ale moc si od ní neslibují, je vůbec otázka, zda vyšetření zvládne. Aha, na smetišti nakonec končí všechny odborné termíny, jimiž se tak dlouhou dobu zaklínali. Jak může máma zvládnout amputaci, umělou ledvinu či další invazivní zákroky, když nezvládne angiografii? Proč neprovedli potřebná vyšetření už v pátek, přes víkend nebo včera? Už se neptám, ptát jsem se měl dřív. Mě jsem je nutit mluvit srozumitelnou řečí hned.

Není co řešit, nemá cenu podstupovat něco, čemu už ani lékaři nevěří, nemáme čas. Tohle není příbramský ZÚNZ, nesedím v obyčejné místnosti obyčejných chirurgů okresní nemocnice, aby se mnou probrali vážnou věc, stojím na chodbě špitálu prvotřídní evropské úrovně, jako bych si šel pro razítko. Má odpověď je stručná: NEPŘIJÍMÁM! Beru na sebe odpovědnost za rozhodnutí nepodstupovat už žádné vyšetření, žádné další alternativní postupy, žádné dialýzy, amputace, žádnou pomalou a utrápenou smrt na přístrojích za plentou. Ano, to jediné tady mohu rozhodnout. Nemám po ruce nikoho z blízkých, kdo by vyslovil jiný názor, a máma stejně ví, co mám dělat. Porada je skončena, mámu chci odvézt okamžitě.

***

Čas netrpělivě vleklý čekáním, chvíle zbytečně trávené strachem, abychom převoz stihli. Znovu neodbytně odmítám lékaře a znovu slyším stejně neodbytný argument : Co kdyby se mamince v sanitce něco stalo? Sním, nebo bdím? Cožpak představení neskončilo, když už v hledišti nikdo netleská? Milá paní, moje maminka právě umírá, víte, to je taková ta věc, po níž už člověk nebude a co by se jí v sanitce asi mohlo stát horšího? A pokud byste vy měla zemřít v sanitce, jistě budete raději umírat s vědomím, že je na blízku váš syn a nikoliv pan lékař! Mlčí. No vidíte a bude semnou lékař doma? Nebude a kdo jiný mámu od lékaře převezme a kdo jiný s ní dál zůstane?

***

Nechávám zabalit dva prázdné sáčky na výměnu cévky, jeden infúzní roztok plazmy a dvě lahvičky Ketonalu, tišící léky proti případné bolesti. Možná že právě na ně bychom zapomněli, kdybychom babičku unesli. Infúzní pumpu doma nemám, ale bez ní se obejdeme. Primářka odchází domů, po náročném dni s bláznem. Jistě se ráda pohodlně uvelebí, vezme knížku a na dnešní náročný den zapomene. K nám přijde na návštěvu smrt, tajemný a nezvaný host.

***

Obličej prochází rychlou proměnou, tělo stravuje poslední zbytky energie, smrt vysává tkáně a vyčerpává svalovou hmotu. Mnozí lidé v těchto chvílích opouštějí své blízké, utíkají před smrtí, nechtějí vidět vizuální změnu, kterou umírání působí. Smrt může nastat každou chvíli. K večeru dech ztěžkl ve zpomalených intervalech a mizel. Tak to je ta chvilka, hranice života a smrti. Mlčíme, hladím ji po vlasech a tiše šeptám slova, která snad ani nejsou má: už to bude. Máma se znovu nadechla. Nechápu, jak nemocné srdce může vydržet takovou zátěž. Už to bude! To říkají lékaři rodičce v poslední fázi porodu, aby ji utěšili a zklidnili. Když je smrt milovanému člověku nablízku, je třeba mu ji přát. Láska přitaká životu a smrt je jeho součástí. Jenomže máma se vydá bezezbytku, umírá houževnatě stejně tak, jak odhodlaně žila. Učím se, teprve nyní musím prokázat ohleduplnost a toleranci. Dříve jsem rozhodoval nejrůznější možnosti léčení, vyhodnocoval situace, zaujímal stanoviska a přijímal rozhodnutí. To poslední, nejdůležitější a nejodpovědnější ve svém životě jsem učinil včera v nemocnici, a nyní, když nic dalšího není třeba, je mou povinností být trpělivý. Oči umírajícího o to prosí. Nemohu nic ovlivnit, nic změnit, mohu být jenom s ním. Máme jedinou nekompromisní jistotu, jistotu konce. Učí mě pokoře a žádá vytrvalost. U lůžka umírajícího nemá člověk nad umírajícím ani nad sebou žádnou moc, jen lásku.

***

Nastal další večer, druhá noc, máma umírá již třicet hodin. Pět let jsem se mohl připravovat, a stejně bych nic nezmohl. Dýchá s velkým vypětím a dlouhé přestávky v nádechu a výdechu signalizují, že přichází poslední fáze umírání. Ani přes vatu nepije, tak jí alespoň otíráme tváře, čelo a ruce. Tělo bouří selháváním, mlkne v posledních možnostech, tichne zkázou, připravuje umírajícího k rozhodujícímu okamžiku osvobození, zatímco on mezitím tiše a odevzdaně nese svůj úděl, kříž.

Dopřál jsem mámě přirozenou smrt, umožnil jsem jí v jiných podmínkách to, před čím mě lékaři varovali a co by stejně na přístrojích přišlo. Multiorgánové selhání je bezprostřední příčina smrti, v postupném kolapsu propojeného řetězce příčin a důsledků. Jako když se kácí domino. Na začátku selžou ledviny, na konci mozek. V tomto procesu zkázy musí člověk do poslední chvíle dýchat, aby okysličil krev a srdce mohlo z posledních sil pumpovat v žilách krev. Přestane-li člověk dýchat, zemře, v nemocnici za něho dýchá plicní ventilace, týden, dva týdny, měsíc nebo několik roků.

Stále vnímá a reaguje na podněty, přestože vnější svět ztratil smysl. Vizuální informace bez vnitřního vztahu k budoucnosti nemají žádnou cenu. Hodnotou je klid, pohlazení, vědomí naší přítomnosti a vlídné slovo.

***

Cítím, že přicházejí poslední společné chvíle. Vždyť už jsme žili zázrak shledání, jejího uzdravení, už jsem se s ní kdysi loučil jinak než dnes. Nezměním nic, co je dáno. Hlava mi padá, život už jí nevyprosím v noci převeliké, tmou objímající, když všichni spí a já bdím u jejího lůžka. Nechci zaspat poslední okamžiky. Ještě na samé hranici jejího života jsem vystaven směšné zkoušce. V nemocnici strach, abych ji dokázal včas přivézt, nyní obavy, abych nezaspal její smrt. Co by se stalo? Jsme přece doma, zemřela by tak jako tak šťastná, proč s ní chci ještě prožít poslední okamžiky? Nevím, nevím nic o sobě už třicet hodin. Tuším tím silněji, čím víc mě magnetizuje okamžik smrti. Jaké skrývá tajemství? Jednou se rozpomenu, až přijde můj čas.

***

Jsou čtyři hodiny ráno. Dech zpomaluje, malátně těžkne, ustává. Pod přivřenými víčky ze strany na stranu rychle těkají dvě malé černé perly. Modř zorniček tone tmou, ztrácí jas, smrt neodbytně tluče na dveře, už o sobě dává vědět a tmavé korálky létají sem a tam, marně hledají nitku života, poslední záchranu. Není čeho se zachytit, blíží se konec a není cesty zpět, jenom tam, na druhou stranu. Myslím na krásné okamžiky spolu prožité, jsem hrdý na všechno, co dokázala během pěti let. Málokdo věřil, každý pochyboval. Byly to těžké roky, jedny z nejšťastnějších v mém životě. Budou mě vracet, abych se ve slabých chvílích znovu spatřil v omylech, abych zahlédl ustrašenost, namyšlenost a vzpurnost, abych v nich našel posilu a útěchu, až budu zase váhat. Jsem soustředěný na svůj úkol, na věčné sbohem za to, co pro mě v životě udělala.

***

A také já povstávám v její smrti k nové službě, už mi nebude dopřáno vrátit se do nevědomosti bývalých let. Opouští mě, všechny své milované a svůj život. Cítím bolest, ale jinou, průzračně čistou, životadárnou, pryč je zoufalství a beznaděj jarního rána před pěti lety, v němž jsem úpěnlivě hleděl do mraků chvilku před tím, než mi zavolali z nemocnice. A cítím veliké, nedozírné světlo Boží lásky, ve všem přítomné a vše prostupující. Propadám se do hlubiny všeho zlého v mém životě, smířen klečím u postele matky, a pokora mě pozvedá. Jsem pevný a vyrovnaný, přicházejí poslední okamžiky. Držím ji za ruku, hladím vlasy a tiše na ni začínám mluvit. Skoro šeptem: už to bude.

A děje se cosi mimořádného, neskutečného a nepochopitelného. Máma se vrací, stáčí svůj pohled na mě a soustředěně mi hledí do očí s klidem, který znám, kterým mě konejšila, když mi bylo úzko. Dvě noční temné perly žhnou znovu blankytně modrou barvou, prostupují mě magickým jasem, světlem dosud nespatřeným, planou nepoznanou září nesmírné lásky. Šeptám dál tichá slova podpory a ona se na mě dívá smířlivě a s porozuměním, jako by říkala, buď klidný, nic zvláštního se neděje, vůbec nic mimořádného. A přece, tolik mi sděluje. Budu tajemství znát, ale zůstanu němý, lidé se budou ptát, ale nebudu moci mluvit. Do tvých dlaní, Pane můj, se choulím. Prožíváme blaženost, štěstí v umírání, absolutní vrchol přijetí a naplnění všeho vším. Nastává okamžik pravdy, jediné spravedlnosti lidského života. Jsem skálou a čekám, už jsem připravený a hotov ke své službě, teď už si ji může vzít.

***

Kdy je vlastně konec? Až mámě poskytnu poslední službu a definitivně ji od všeho odpojím. Teprve potom skončí její trápení. A zase jsem na chvilku šťastně hrdý, když mohu být i naposledy užitečný. Musím mámu převalit na bok, rozvázat kalouny bílého rubáše, kupodivu nechybí ani jediný. Prostěradlo pod ní je čisté. Mladé holky mi mohou závidět, říkávala. Léty zažitá vlastnost ji v příbramské nemocnici zachránila a doprovodila až k smrti. Záda i po dvou hodinách stále hřejí. Lidské teplo je jedna z nejúžasnějších věcí na světě, to poslední, co z těla zanedlouho vyprchá. Vstřebávám poslední zbytky nejpřirozenější energie, kterou dává člověk člověku. Uvolňuji halenu, zpřístupňuji kanylu zasunutou do žíly, odlepuji náplast a pomalu vytahuji tenkou hadičku. Z chladnoucího těla volně vytéká krev, jenom pramínkem jako potok bez přítoku či voda z převrhnuté vázy. Ještě vyndat cévku, z hrudníku odstranit přísavky na EKG, a tělo mámy je volné.

Má role skončila, poslední péči o zemřelého prováděly ženy. Žádám sestry, aby tělo omyly a oblékly, jenom kdybych věděl, které šaty vybrat. Nakonec temně modré, v barvě oblohy přicházející noci, s bílým peříčkem jako s měsíčkem na prsou. Ušila si je na mou promoci, celý život šila, pletla a háčkovala pro všechny, cokoli bylo třeba.

***

Tak jsou tady, jeden malý, hubený, druhý velký, silný, už přijeli pro své tělo stříbrným Citroenem. Mrtvého odvážejí do ticha samoty, novorozence vítá hlučný svět. Jak je asi těmto lidem? Dnes neslyší zajíkavý pláč a nevidí žalem zkřivené obličeje. Dělají vážnou práci muži smutku a vybízejí nás k modlitbě, ve chvíli soucitné, než tělo mámy navždy zmizí z tohoto domu. Jenom kdybychom věděli, jak se to dělá. Všechno můžeme, i ji sami uložit do rakve. Dan nemusí dvakrát hádat, na co zrovna myslím. Já budu vzadu a on vpředu, u hlavy, protože je generačně nejmladší. Kdo jiný by měl učinit poslední službu, tak symbolickou pro další život, než my dva. S maximální péčí pokládáme tělo na dno rakve a společně chvilku tiše setrváme.

***

Cesta do Příbrami je klikatá, roubená někdejšími obavami o osud mámy, nyní pomalá, zadumaná vzpomínkami, opředena hovorem upomínajícím, uchovávajícím, jiná, než ty předešlé. Z dospívajícího chlapce se stal mladý muž. I Lucinka poznala mnohé ze svých možností, jen musí trochu přidat do kroku, aby ji neujel vlak. Na Svatou Horu jdeme cestou příkrou a strmou, ze všech stran světa dalekou, protože do chrámu nelze jít pohodlně, jen tak, je třeba cítit nohy, setřít pot, vydechnout, vstoupit a nadechnout. Žádné cesty ale nevedou do Říma, každá z cest člověka, vede zase k člověku. Na ní přebývá Bůh, na zablácené pěšině plné výmolů a kamení čeká unaveného poutníka a tomuto Bohu věřím. Čeká utrmácené opozdilce na obyčejné cestičce mezi poli, na sotva patrné stezce v horách, lemované horizonty dalekých obzorů, když ten, kdo kráčí, už ji skoro ztratil. V chrámu se člověk cítí malý, jako tenkrát já, v čase dětství, ale na sychravé cestě venku mohutní, zesiluje a přibývá člověčenstvím. I tělo mámy je zde, na konci cesty, v chladícím boxu.

***

Obřad skončil. Vycházíme ven, zamyšleni a mlčky, ponořeni do sebe, v myslích protkaných slovy kněze. Muži z pohřební služby vynášejí rakev před kapli, kde už stojí připravené stříbrné auto. Běžná rutinní práce pohřebních zřízenců a za ní stovky hodin strávených stejnými úkony, tisíce věnců, pronesených slov, hektolitry slz a mnoho lidských těl převážených v rakvi na určené místo. Jen jedno z nich je pro každého z nás to jediné.

Loučím se s bratrem, příbuznými i se synovcem Slávkem. Dlouho jsem ho neviděl a brzy ho znovu objevím. Jeho syn v kočárku dosud spí svůj sladký sen. To mě dojímá, když čas voní člověčenstvím, když se osudy potkají, když nový člověk přichází a starý odchází. I sestra Růža se synem odjíždí do svého kraje, kde kdysi dávno začínala a odkud se už nechce vrátit. Člověk míní, život mění. Tiskne mi ruku a děkuje. Ještě jedno objetí a zamávání na cestu. A ještě někdo na mě čeká, aby mi za celou rodinu poděkoval. Jirka, chlap jako hora, furiant se selskou krví, který si každého dobírá, ale každému pomůže, když je třeba. Přišel podat ruku bývalému řediteli galaxie, akademikovi, který by si měl konečně najít pořádnou práci.

Odcházejí, ale já ještě chvilku postojím, vždyť vím, kde je najdu. Jen chviličku zůstanu, než rakev naloží do auta a než za ní zavřou dveře. Chci být poslední, už chci být jen poslední z posledních, nejposlednější na celém světě. Stál jsem při ní i nestál, malověrný a znovu nalezený syn. Budou se mě na všechno ptát a nebudu moci mluvit, jen dopsat poslední řádky této knihy musím, slíbené mámě v těžké chvíli umírání. A pak ještě udělám pár kroků, až se bude auto rozjíždět, možná tři nebo čtyři, možná i víc, jak se bude vzdalovat, a třeba bych se chtěl i rozeběhnout, až bude mizet z dohledu, a pak se zastavím, skloním hlavu, podívám se nahoru a půjdu...

Ukázka z doslovu

Psal jsem tuto knihu s vědomím velkého fyzického a duševního utrpení mnoha lidí, pro které zůstane příběh mé matky jen přáním, jehož naplnění nikdy nemohou z objektivních či subjektivních důvodů dostát. Myslím na ně, avšak přesto cítím potřebu vybídnout ty, kteří budou stát před podobnou zkouškou stejně bezmocně jako já, aby překonali strach a neváhali, pokud to bude možné, doprovodit svého bližního tam, kam jednou půjdou sami. S vědomím všech složitostí je velmi prosím o statečnost za všechny staré umírající lidi, kteří na jejich rozhodnutí v nemocnicích čekají. Prosím všechny, aby v těchto chvílích zapomněli na všechna příkoří i starosti svého života, protože smrt odpouští. Tento svět prožívá řadu vážných problémů, a já se přimlouvám za všechny, kteří překonají věci osobní ve prospěch bližního svého. Je to výzva naší současné společnosti, podmínku k tomu, aby naše kultura vzešlá z křesťanských tradic získala zpět morální kredit.

/Knihu O štěstí v umírání vydá v září 2011 nakladatelství Barrister a Principal /