Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Česko není proti dětem. Jen neumí větší rodinu

12. 5. 2026 / David Michal

čas čtení 7 minut

Tak prý se nám v Česku rodí málo dětí, dočetl jsem se už z několika zdrojů. A odborníci hledají všemožná institucionální řešení. Obávám se, že přitom často míjejí jednu důležitou část skutečných příčin nízké porodnosti.

Já žádná řešení pro zvýšení porodnosti nemám. Ale mám 4 děti a zkušenosti, které mě vedou k tomu, abych lidem řekl: nedělejte to. Možná jedno dvě, více dětí si nepořizujte.

Česká společnost není otevřeně protirodinná. Je jen tiše nastavená na malou rodinu. Jedno dítě se vejde skoro všude. Dvě děti ještě také. Tři nebo čtyři děti už začnou narážet na limity, o kterých bezdětní lidé, rodiče jedináčků ani instituce často vůbec nevědí.

Neříkám, že takhle vypadá každá rodina. Říkám, že rodina se třemi nebo čtyřmi dětmi velmi rychle odhalí, s čím společnost doopravdy počítá.

Bydlení. Alfa a omega pro rodinu. Začínali jsme v 1+1 a měli velké štěstí, že jsme jeden takový byt měli v osobním vlastnictví. Se třetím děckem jsme vyměnili byt za 3+1 v paneláku a po čtvrtém začali hledat větší. Museli jsme do domu, větší byty už vlastně ani nejsou.

Respektive je jich málo a jsou velmi drahé. Finančně únosné bylo koupit nemovitost v pohraničí. Což je na jednu stranu krásná krajina, klid, čistá voda, vzduch a přátelští lidé kolem. Na druhou stranu nedostatečná infrastruktura pramenící asi z globálního stěhování lidí do měst. Jenže bydlení ve městě je obrovsky drahé.

Školy. To je obrovský problém. Školy obecně počítají s velkou prací rodičů doma. Máme se s dětmi učit, dělat s nimi úkoly, připravovat projekty a finančně se podílet na studiu a výletech. Školy jsou také semeništěm virů a jak nám něco přinese domů jedno dítě, za pár dní smrká doma všech 6 lidí.

Projevuje se to zvýšenou absencí všech dětí ve škole. Což opět vyvolává pozdvižené obočí pedagogů, jelikož oni sledují jen to jedno naše jim přidělené dítě a ten jaksi holistický pohled na rodinu v jednom domě, posílající 4 děti do 4 různých kolektivů, a tím i do 4 různých semenišť nemocí, jim přirozeně uniká.

Jedno naše dítě je autista. Škola, už druhá základní škola, očekává, že dítě nějak opravíme a dodáme jim ho do lavice znormalizované, aby se mohli před něj postavit a „pracovat“ s ním stejně jako s většinou ostatních. Intervence školy spočívá v tom, že si nás tak 2x do roka pozvou a tam nás kritizují, proč ještě dítě není opravené, že jaksi očekávali větší posun.

Občas se mi už chce ve škole křičet, že nejsem ani pedagog, psycholog, ani pediatr. Že jsem jen průměrnej ajťák a shodou okolností se nám narodila děcka. Že je milujeme, mají kde bydlet, mají co jíst, nebijeme je, mají doma klid, nesetkávají se s alkoholiky ani jinak závislými a dokonce mají od narození stále stejné rodiče. Tedy dle mého nejlepšího svědomí děláme přesně to, co rodič má dělat. Láska, domov, bezpečí, klid, stabilita, materiální zabezpečení. Ale více už toho nezvládneme. A je toho rozhodně více, než zvládly předchozí generace našich rodin. Z hlediska základní rodičovské odpovědnosti děláme dost.

Zdravotní péče. Až na nemožnost jakkoliv získat hrazenou pomoc pro dítě s autismem si nemůžeme moc stěžovat. Ale asi jen proto, že děcka jsou až na časté virózy zdravá. Zdravotnictví je v Česku myslím stále dobré. Dokud nepotřebujete řešit cokoliv duševního, od toho okamžiku je minimálně nedostupné. Tedy nedokážu říct, jestli je dobré, nebo špatné, protože prakticky žádné není.

Doprava. Do běžných pětimístných aut, která se dají sehnat v celkem ok stavu do 300 tisíc, nedáte dozadu tři dětské sedačky. Auta jsou sice nesmyslně velká kvůli módě SUV, ale uvnitř příšerně malá. Auto, které takové rodině vyhovuje a je kolem 10 let staré, začíná na cca 600 tisících. Hromadná doprava je super, ale jen když vás cestuje méně. Vlak, autobus, všechno to člověka vyjde dráž, jakmile jede v takové skupině lidí. Nehledě na potřebu dopravit každý týden domů několik desítek kilogramů potravin a drogerie.

Kultura, zážitky, atrakce. Ještě před covidem to celkem šlo a mohli jsme dětem dopřát běžné zážitky na kolotočích, v divadlech, kinech, něco u stánků s nezdravými pochutinami, či skoro každou neděli návštěvu restaurace. Od té doby vzrostly náklady cca o třetinu a životní úroveň prudce spadla dolů. ZOO tak jednou ročně, zbytek pouze výlety se svačinou a pitím z domova. Mimochodem skoro všechno rodinné vstupné je 2+2. Rodiče a max dvě děti. My už tedy nejsme rodina, které by se mělo dávat nižší vstupné.

Dovolené. Tady je to jednoduché. Už několik let jednoduše žádná. Nemůžeme si to dovolit.

Čas. Se ženou žijeme sami, bez prarodičů a jiných případně zaskakujících příbuzných kolem. Už více než 13 let, což odpovídá věku našeho nejstaršího dítěte, jsme nikde nebyli jen spolu sami. Třeba v muzeu na 2 hodiny, nebo něco takového. Čas, kterého máme každý jen omezeně, nikdo nevíme, kolik, ale víme, že omezeně, to je největší obětina na oltář vlastních dětí.

Česká a asi nejen česká společnost je nastavená na jedináčky, maximálně na dvě děti. Všechny části státu počítají s tím, že máte možná jedno, maximálně dvě děti. Nevnímám to jako chybu institucí. Instituce jsou do velké míry takové, jací jsou lidé, kteří v nich pracují. Ale ani to nevnímám jako chybu lidí v Česku. Je to spíše stav, v jakém jsme. A ano, nenahrává to tomu, aby se rodilo více dětí. A mnoho řešení snažících se zvýšit porodnost podle mě narazí právě tady. Děti už nepředstavují žádnou výhodu pro pozdější stáří a jejich přínos pro stát jako celek je příliš abstraktní na to, aby to jakkoliv nutilo lidi obětovat svůj takřka veškerý čas, své vlastní životy a většinu svých příjmů k jejich výchově, výživě, uzdravování a vzdělávání.

Mnoho bezdětných lidí uvádí různé důvody: klima, kariéru, svobodu, nejistotu, bydlení, vztahy. Nechci jim sahat do svědomí. Jen si myslím, že pod tím vším leží tvrdší realita: dítě se v dnešním nastavení individuálně nevyplatí. Ne ve smyslu lásky nebo smyslu života, ale ve smyslu času, peněz, rizika a institucionální podpory.

Přesto když už člověk děti má, v lidské psychice funguje jakási iracionální složka, která mu dává pocit spokojenosti a naplněnosti. Že tak to má být, že život s dětmi je správný. Možná právě tato ne zcela vysvětlitelná složka lidské mysli zůstává jedním z posledních silných hnacích motorů, proč rodiny zakládat a mít vlastní děti.