Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Jak by se Andrej Babiš mohl stát naším nejrelevantnějším politikem od doby TGM

5. 11. 2025 / Beno Trávníček Brodský

čas čtení 4 minuty

Že to zní jako nesmysl? Výplod chorého mozku? „Přestřelit“ Václava Havla, Jiřího Dienstbiera staršího, Josefa Luxe nebo třeba Vladimíra Špidlu... ? Jak by se to mohlo stát majiteli Čapího hnízda a Agrofertu? Multimiliardáři, dle Forbes aktuálně sedmému nejbohatšímu Čechu s majetkem kolem 81 miliard Kč? Mohlo by, kdyby sám chtěl.

Programovému prohlášení aktuálně domlouvaného vládního uskupení nelze upřít, že jsou tam věci, které se trochu snaží narovnat naše sociální prostředí. Čert ví jak vše nakonec bude, ale náznak nezní špatně. Určitě lépe než snažení současné vlády včetně jejího absolutního sociálního excesu v podobě odchodu do důchodu v 67 letech v situaci, kdy lidé trpí masou zejména civilizačních chorob a velké množství placené práce se chystá převzít „RUR“ (to není jen asociální, to je hloupé).

Jenže současně se lze dočíst, že korporátní daň (daň z příjmu právnických osob), kterou trochu nečekaně a zcela pozitivně Fialova vláda zvedla z 19 na 21%, chce Andrej Babiš vrátit zpět. Proč asi... Celé to tedy pro pozorovatele vyznívá tak, že trochu poladíme problémy „chudých“, ale současně „malá (velká) domů“ druhé straně majetkového spektra. Obereme příjmy státu o nějaké peníze od bohatých a pak je rozdáme chudým... :-) Vím, že zjednodušuji, ale v jádru to tak je. To že třeba návrat EET mírně přispěje do rozpočtu státu je nejspíš realita, ale nic zásadního to nevyřeší.

„Recyklovaný Babiš“ přichází v době, kdy tady máme blízkou válku, prošel tudy devastační covid, stát má dluh někde kolem 3,5 bilionu korun a roční obsluha státního dluhu se nezadržitelně blíží 100 miliardám. Aktuální schodek státního rozpočtu (tj. za 2024) činil 270 miliard Kč, což je další masivní zadlužování státu. V téhle situaci by miliardář (tj. znalý „finančník“), který sestavuje vládu, měl překročit svůj stín a zapracovat na „zvýšení daní bohatým“, tedy „průmyslníkům“ za účelem sanace státního dluhu a státního rozpočtu.

Když se podíváme do historie třeba na hojně citovaného exprezidenta USA Roosevelta, vidíme, že lze vládnout i proti vůli průmyslníků, pokud má politik potřebnou dávku odvahy. Dokonce si pak může být skoro jistý, že se ho leckdo (například jako u Roosevelta vedení armády) zastane, pokud by na něj snad ostatní oligarchové chtěli páchat nějaký „pogrom“. U Babiše by to navíc znamenalo vládnout chvíli proti svým vlastním „kapitálovým“ zájmům, což je právě ten okamžik, který by ho mohl učinit podobně nesmrtelným jako třeba zmiňovaného amerického prezidenta. A nemusí to být nutně nárůst korporátní daně, tam asi v dané chvíli postačuje na ni nesahat; ale třeba taková progrese daní z majetku a spotřeby nejbohatších, která by pokryla potřebné navýšení příjmů státu.

Když se vrátím k úžasnému příměru Wabiho Daňka, kdy v jedné své písni vidí život jako pískoviště a trochu modifikuji... máme tu řekněme dvě stejně velké hromady písku. Na jedné si hrají třeba stovky „chudých“ dětí a po druhé pobíhá s bábovičkami jen několik málo dětí bohatců. Pana Babiše vidím zatím jako člověka, který chce pohlídat, aby na prvním pískovišti nebylo žádné dítě, které si aspoň chvilku nepohraje, že se tam nebudou krást hrabičky ani bábovičky a že tam nikdo nebude nikomu házet písek od očí. Rád bych ale, aby se stal politikem, který zajistí, že značná část písku z dětmi nevytížené hromady se přesune na tu frekventovanou a nebude se bát že bude oněch pár bohatých dětí hodně křičet. Je nasnadě, že pro takové rozhodnutí by bylo hledání shody v parlamentu složité, ale co je v politice jednoduché? A kdyby to snad nevyšlo, byla by to alespoň nápověda pro další rozumné směřování politiky v Česku. A jak říkám – panu Babišovi by to přineslo „nesmrtelnost“.