O užitečnosti obscénnosti a triumfu moderní beletrie

31. 7. 2018 / Boris Cvek

čas čtení 13 minut
Tak jsem neodolal křídové tabuli před dveřmi antikvariátu na Univerzitní ulici v Olomouci a před pár týdny jsem si tam koupil Joyceova Odyssea. Vydání z roku 1976 (Odeon). Tohle vydání jsem se pokoušel číst někdy před dvaceti lety, měl jsem ho půjčené z knihovny, ale uvázl jsem v labyrintu scény z nevěstince (ta je někde „uprostřed“ knihy). Pak jsem si koupil vydání z Arga (rok 1993), které jsem přečetl celé. Jenže toto vydání jsem někomu půjčil a už ho nemám.

 

Odysseus je nepochybně jedno z nejdůležitějších literárních děl 20. století. Kniha byla kvůli obviněním z obscénnosti zakázaná v USA i v Británii. V USA to bylo v roce 1921 a během dvacátých let se pak vydání této knihy pálilo. Problémy naopak nebyly s vydáním ve Francii, zemi Rabelaisově. Rabelaisovo dílo Gargantua a Pantagruel (1532-1564) je z celé světové literatury Odysseovi asi nejbližší. Samozřejmě i Rabelaisova kniha byla obviňována z obscénnosti a zakazována. Člověk by řekl, že tohle už je za námi, ale kdo ví…

Odyssesus, do něhož jsem se s velkou rozkoší minulý týden opět začetl, začíná parodií na katolickou mši a popěvky, které si dělají legraci mimo jiné z Ježíše Krista. Joyce byl Ir a měl obrovský rozhled v katolické vzdělanosti, kterou různě paroduje ve jménu obyčejné lidské pozemskosti. A to je, myslím, ten základní kámen úrazu: proč by měla být pozemskost, dokonce obscénní a vulgární, natolik cenná ve svém útoku na běžnou „zbožnost“, abychom jí dali status uměleckého díla, dokonce vrcholného uměleckého díla?

Pro mne bylo vždycky základním předpokladem víry v Ježíše Krista to, že člověk nezavírá oči před plnou realitou lidské existence, že člověk z lidí nedělá anděly, ani ďábly, a už vůbec ne nějakou verzi pohádky pro děti. Jsme fyzické bytosti s fyzickými potřebami a chováme se fyzicky. Tohle přijmout je zásadní etické východisko, jak velmi obšírně a pregnantně ukazuje americká filozofka práva a etiky Martha C. Nussbaum ve své knize Uheavals of thought: the intelligence of emotions, o jejíž první části jsem už do Britských listů psal (odkaz je níže). V druhé, obsáhlejší, části se Nussbaum zabývá milostnou láskou a probírá jednotlivé její kulturní podoby od Platóna a Prousta přes Augustina, Danta až po Brontë, Mahlera, Whitmana a Joyce. Joyceův Odysseus je pro ni vrcholným vítězstvím lidskosti nad všemi patologiemi společensky potlačené nebo znemožněné emocionality.

Nussbaum v tomhle podle mne velmi dobře ztělesňuje typický paradox 20. století: knihy, které byly zprvu považovány za obscénní (ale to pro mnoho antických židů a Římanů bylo samozřejmě i křesťanství), se postupně staly mravní inspirací. Něco podobného lze říci minimálně také o Ginsbergově Kvílení. Na druhou stranu představa neustálého překračování mezí, které se ovšem děje dávno již v souvislosti s popkulturou, není nic, co by se dalo nějak mravně uplatnit. Klíčová otázka je, co se to vlastně stalo ve 20. století s naším pojetím kultury a morálky, na čem chceme a máme stavět.

Myslím, že musíme začít se zvláštním pozorováním: „obscénnost“ Odyssea není pramenem běžné hospodské primitivní oplzlosti a buranství. Odysseus i Gargantua jsou intelektuálně i slohově velmi náročné knihy. Hospodský buran se může stát postavou v Odysseovi, nikoli čtenářem Odyssea. A platí to také naopak: pokud se bude chtít sorta různých kriminálníků a hajzlů tvářit morálně, budou se vydávat za „slušné lidi“ v tom nejkonvenčnějším smyslu. To byla „morální strategie“ nacistů v jejich boji proti modernímu umění.

Nussbbaum po stránce psychologické, filozofické i historické dokazuje, jak nacistická dehumanizace židů je hluboce propojena s tradiční mužskou morálkou, která si fyzičnost a slabost člověka spojovala s tím, co dehumanizovala. Ženy jako nádoby hříchu a emocí, zatímco muž jako racionální bytost. Ženská fyzičnost jako nečistota židů nebo homosexuálů (židé a homosexuálové byli a často i jsou dehumanizováni za to, že jsou „ženští“). Takto vymezený muž, pán tvorstva, je podle Nussbaum především slaboch, který se bojí vlastní emocionality, sexuality a smrtelnosti, a proto je považuje za špínu, již projektuje do bytostí, které chce dehumanizovat. Je to prastará, velmi vlivná tradice, starší než křesťanství (dodnes běžně projektujeme nějaké nezřízené chování lidí do zvířat tím, že ho označujeme za bestiální, přitom tak bestiálně jako lidé se zvířata zpravidla nechovají). A souvisí s Kristem asi tak jako ženská obřízka. Tedy vůbec.

Zásadní jsou společenské důsledky. Nussbaum jako profesorka práva na University of Chicago vlastně celou svou knihu psala zejména s ohledem na společenské důsledky pokroucených emocí. Na odporné tradice, které vedly k děsivým společenským jevům.

Podívejme se do evropské minulosti, do společností, které byly údajně „křesťanské“, které „dbaly na morálku a ctnost“. Právě ta nejlepší díla evropské beletrie od Danta po D. H. Lawrence ukazují realitu, skrývající se za tím „křesťanstvím“ a tou „morálkou“. Jenže dnes se už téměř nečtou a ke kultuře se stále častěji přistupuje s jakousi „inženýrskou mentalitou, vlastně po způsobu intuicí, na které apeloval s úspěchem Adolf Hitler jako dědic celých staletí evropského pokrytectví. Bohužel ani populární fantasy, jako Tolkienova mytologie, nemají v tomto směru pozitivní vliv, který by čtenáře upozornil, že svět vypadá mnohem více tak, jak ho líčil Boccaccio, než jako gigantický boj dobra se zlem.

Z toho inženýrského pohledu se naše moderní společnost zdá „zvrácená“, protože se více podobá Athénám než Spartě (změkčilé, hříšné, světské, intelektuální, zkorumpované Athény, které excelovaly v perské válce, ve vzdělanosti, svobodě a umění – ale i v těch Athénách známe inženýrské pokušení vyřezávat vředy, které vedlo k popravě Sókrata, kazitele mládeže, Sókrata, z něhož se díky do něj zamilovanému mladíkovi Platónovi stala ikona západní filozofie a vzdělanosti vůbec, ačkoli zejména starší Platón nakonec udělal ze Sókrata obhájce Sparty), protože moderní medicína stále hlouběji ukazuje, jak emocionální, sexuální, ba chemické jsme bytosti, protože moderní sociologie ukazuje jako účinná řešení ta systémová, nikoli ta tradiční typu „každý by se měl zamyslet sám nad sebou“. Ve skutečnosti je právě toto největší triumf moderní doby, který umožňuje osvobodit utlačené (a na prvním místě ženy) a brát v potaz to, co lidé opravdu jsou. Je to triumf moderní beletrie od Danta po Lawrence.

Vůbec nechci tvrdit, že oplzlost, primitivismus, samoúčelná vulgárnost jsou něco dobrého. Jsou to naopak plody emocionální frustrace a prázdnoty, protože pokud vnímáte hodnoty jako samozvaní „slušní lidé“, pak jste především členem toho vymezujícího se kolektivu, vy jste ti „slušní“, vy musíte unést rozpor mezi realitou fyzických bytostí a samozvanou „slušností“. Jste jako ten farizej v podobenství o farizeovi a celníkovi. Nussbaum nabízí jinou možnost: naše lidská fyzičnost a slabost nás spojuje. Můžeme chápat potřebné jen v případě, že pochopíme, a hlavně emočně prožijeme, že jsme sami potřební. V jiné ze svých knih, Not for profit, Nussbaum shrnuje priority pro výchovu dětí takto:

„1. Rozvinout schopnost studenta vidět svět z úhlu pohledu ostatních lidí, zejména však z úhlu pohledu těch lidí, které jeho okolí vykresluje jako méněcenné.

2. Učit správný postoj k lidské slabosti a bezmocnosti, což znamená, že slabost není ostudná a potřeba pomoci od druhých není nemužná. Učit děti, aby se necítily trapně kvůli potřebě pomoci a kvůli své nedokonalosti, ale naopak aby dokázaly vidět jak potřebu pomoci, tak svou vlastní nedokonalost jako příležitost pro mezilidskou spolupráci a vzájemnost.

3. Rozvinout schopnost pro opravdový zájem/starost o ostatní, jak o ty blízké, tak o ty vzdálené.

4. Potlačit tíhnutí k oddělování se od minorit, které vyvolávají různé druhy znechucení a o kterých se říká, že jsou "nizší" nebo "znečišťující".

5. Učit skutečné a pravdivé věci o ostatních skupinách (rasových, náboženských, sexuálních minoritách, lidech různě postižených), postavit se stereotypům a nechuti, kterou vyvolávají.

6. Podporovat zodpovědnost tak, že se chováme ke každému dítěti jako ke zodpovědnému činiteli.

7. Energicky podporovat kritické myšlení, schopnost a odvahu, kterou je zapotřebí mít k tomu, aby člověk zastával stanovisko nesdílené většinou okolí.“

Odysseus, kterého si Nussbaum váží především za realistické vylíčení obyčejného vztahu mezi hlavním hrdinou Bloomem a jeho manželkou (ale nejde o nějaký „centrální námět“ Joyceova románu, protože žádný takový námět ten román nemá… je to vlastně próza, která velmi rozmanitými uměleckými postupy popisuje jeden den života běžného Dubliňana bez hlavního tématu), začíná tím, jak si hřmotný žertéř Malachjáš Mulligan různě dobírá mladého umělce Štěpána Dedala, kterému zemřela matka. Na těch několika stranách této úvodní scény je mistrně z mnoha různých stran ukázáno, co ti dva prožívají, jak na sebe reagují, co se v nich děje (jak problematický měl např. Štěpán vztah s matkou a jakou propast mezi nimi vytvořilo konvenční náboženství). Když např. Mulligan zpívá píseň, vysmívající se Kristu, je jasné, že se tak děje něco v jeho hlavě a že jeho postoj ke Kristu je dán tím, v jaké společnosti žije, jakou měl zkušenost atd. Kristus, o kterém zpívá, není Kristus evangelia, ale Kristus veřejného života. Pro mne osobně není pochyb, že kdyby tam Kristus byl, ten Kristus, který před farizeji utíkal do doupat hříšníků a nevěstek, ten Kristus, který vstoupil do Zacheova domu, tak by jistě Mulligana bral jako mnohem bližšího společníka než celou církevní hierarchii.

Toto zamyšlení nad Odysseem a Nusbaum bych chtěl uzavřít jednou osobní vzpomínkou na univerzitního profesora biochemie z německé kalvínské rodiny, který za mnou přijel před pár lety na pracovní návštěvu do Olomouce. Z jeho vyjadřování bylo naprosto zjevné, že víru svých předků opustil a nemá na ni dobré vzpomínky. U večeři v restauraci mi pak líčil, jak byl vychováván k tomu, že radost z jídla je něco špatného, že jídlo je pouze nutné zlo, a jak s tím pak celý život zápasil. Jeho radost, že se osvobodil od této představy, byla veliká. Konečně se může radovat ze světa a být tím, kým je. Představy o Kristu jsou představy o Kristu, jsou dány společensky a dobově. Nikdo by neměl svou představu o Kristu zaměňovat s Kristem samotným a už vůbec ne ji vnucovat někomu jinému. Dokonce i tak banální věc, jako je vztah k jídlu, může být velmi individuální a může někoho velmi poškodit. Fascinuje mne, jak mnoho křesťanů dokáže být posedlých sexualitou nebo jinými biologickými potřebami člověka, jako by to bylo jádro evangelního poselství. Přitom by mnohem spíše potřebovali psychiatrické vyšetření.

Jistě potřebujeme zde na zemi nějaký společný rámec slušnosti a zákonnosti, ale to by nemělo záviset na tom, kdo je jakého vyznání, kdo má jaké představy o Bohu atd. Pokud je něco proti Kristu, on je živý a bude to soudit sám, není odsouzen vystupovat jen jako oběť naší představivosti. Když tvrdím, že podle mne by Kristus neměl žádný větší problém s rouháním Tura Mulligana, mluvím o své představě o Kristu. A společensky je velmi užitečné zkoumat, kde se které představy berou, jaké mají dějiny a jaké měly společenské důsledky.

Můj článek o první části knihy Upheavals of Thought pro Britské listy: https://blisty.cz/art/87050-stoicismus-a-emoce-u-marthy-c-nussbaum.html

0
Vytisknout
9132

Diskuse

Obsah vydání | 2. 8. 2018