Jednou se do Palestiny vrátíme

17. 7. 2018 / Jan Darmovzal

čas čtení 12 minut

Náš první den v Palestině byl ve znamení přejezdů, a to z území „velkého Jeruzaléma“ na Západní břeh. Nejprve je nutné se dostat skrze velkou zeď známou jako „zeď hanby“ separující Izrael od palestinských teritorií. Jen velmi těžce se nám dařilo chápat, proč takový železo-betonový kolos rozděluje silnici, kterou jsme přijížděli, na dvě části. Tato zeď se táhne v celkové délce zhruba 770 kilometrů a je vybavena ostnatým drátem a hlídkovými věžemi s kamerovým systémem. Tato zeď zcela protiprávně stojí z 85% na palestinském území a krade tak další palestinskou půdu, především se zdroji vody, a brání tak nejen komunitě v normálním životě, ale i palestinským farmářům v přístupu k jejich polím. Mezinárodní soudní dvůr prohlásil celou zeď za ilegální a uložil Izraeli odstranit ji, ale ten staví dál v rozporu s rezolucemi, které vydalo mezinárodní společenství. Opravdu jsme si připadali, jako bychom vjížděli do vězení s nejvyšší možnou mírou ostrahy. Nemohli jsme se zbavit pomyšlení na to, jací lidé v tomto vězení asi žijí, jaký je jejich zločin a zdali vůbec měli právo na to zúčastnit se nezávislého soudního řízení. Tohle byly jedny z prvních otázek, které jsme si kladli při našem příjezdu do Palestiny.

Když jsme konečně přijeli do Betléma na Západním břehu Jordánu, před budovou místního muzea na nás už čekal Mustafa. Protože byl zrovna čas oběda, Mustafa nás vzal do druhého patra téže budovy, kde jsme si všichni dohromady dali oběd. Mustafa pracuje v organizaci „Volunteer Palestine“, což je místní organizace založená místními uprchlíky, jejichž předkové byli vyhnáni ze svých pozemků, které se rozkládaly na území dnešního Izraele. Tato organizace nám umožnila Palestinu navštívit a strávit tam nezapomenutelný čas. Volunteer Palestine je z velké části řízena zejména třemi odhodlanými muži, kteří usilovně pracují a věnují svůj volný čas hodnotám, za které má smysl bojovat a také pro lásku ke své vlastní komunitě.

Je nám opravdovou ctí, že nyní můžeme o všech, kteří nám umožnili navštívit Palestinu mluvit jako o svých přátelích. Těmi jsou Anas, Mohammad a Mustafa. V průběhu našeho pobytu se právě oni stali hlavním zdrojem informací, jelikož jsme se neustále vyptávali na věci z historie a běžného života Palestinců. I v případech kdy už museli být přehlceni našimi nekonečnými dotazy a zvědavostí, nikdy se nestalo, že by to dali najevo.

Jediné co jsme dokázali poznat byla jejich poctivost a upřímnost, se kterou s námi vděčně sdíleli své znalosti, pocity a názory. Tito muži stejně tak jako ostatní Palestinci, se kterými jsme přišli do styku, nám byli obrovskou oporou při chápání reality, která na Západním břehu je více než neúprosná. Jakkoliv to je čas od času těžké poslouchat a ještě těžší pochopit je zcela nezbytné, aby se svět dozvěděl pravdu. Náš okruh palestinských přátel, který byl den ode dne širší v nás také dokázal probudit hodnoty společenské spravedlnosti, respektu a důstojnosti, jež jsou v palestinské společnosti naprosto klíčové a všude přítomné.

Volunteer Palestine pro nás také zajistilo ubytování v uprchlickém táboře Al-Azza. Bydleli jsme s místní palestinskou rodinou, která nás přivítala od prvního momentu, jako bychom do jejich domu patřili a byli pevnou součástí jejich rodiny. Paní Humeidah je výborná kuchařka, a tak jsme byli každý den rozmazlováni delikátními palestinskými pochoutkami a deserty – bylo doopravdy těžké něco odmítnout, neboť palestinská kuchyně na nás udělala opravdu velký dojem! Spolu s nenapodobitelnou pohostinností, které je v každé tamní domácnosti přebytek, jídlo nikde ve světě nechutnalo tak dobře jako tady. I přesto, že paní Humeidah žije pouze s jednou dcerou, přes víkend její ostatní dcery a její vnoučata přijedou a všichni tráví víkendy dohromady.

Jenom při této příležitosti jsme si konečně uvědomili jak velká její rodina doopravdy je. Během takových víkendů v bytě se třemi ložnicemi klidně bydlelo patnáct lidí plus my. V takových chvílích doma bylo velmi živo. Všude přítomný smích, neustálá konverzace a ještě mnohem více jídla. Byli jsme velmi populární během takových konverzací, protože všichni byli upřímně zvědaví, jaký je náš názor na jejich milovanou zemi. Nálada byla vždycky velmi uvolněná a my si opravdu připadali jako členové jejich rodiny. Čas radosti a dobré nálady se občas střídal se stavy, kdy jsme si opravdu plně uvědomovali dopady přítomnosti okupační armády a její následky na každodenní život.

Naše povinnosti jako dobrovolníků nám byly představeny třetí den po našem příjezdu. Pracovali jsme v centru pro mladistvé v Aida táboře, což je vedle Al-Azza tábora další uprchlický tábor v Betlémě. Naše pracovní povinnosti zahrnovaly asistenci místní učitelce Tagreen při výuce angličtiny, matematiky, arabštiny a sportu (z důvodu omezeného vybavení se jednalo hlavně o stolní tenis a fotbal); také jsme pomáhali jednomu místnímu dobrovolníkovi s psaním článků.

Uprchlické tábory Aida a Al-Azza spolu s dalšími uprchlickými tábory na Západním břehu byly založeny jako výsledek politiky etnického čištění ze strany Izraele po roce 1948. Toho času mnoho palestinských vesnic v té oblasti dnes nazvané Izrael bylo násilím zničeno a jejich obyvatelé vyhnáni do uprchlických táborů na Západním břehu, Gaze, Libanonu, Jordánsku či Egyptě. (Pozn. red. Zároveň v té době vyhnaly arabské státy ze svého území všechny židy.)

Událost, která se stala roku 1948 je mezi Palestinci známá jako „Al Nakba“ (pohroma) a „válka za nezávislost“ se tomu říká mezi Izraelci. Samozřejmě se všechno bezpráví dělo za plného vědomí sionistických lídrů, ale pokud se jedná o práva Palestinců, izraelské instituce vždy sloužily a nadále slouží pouze k legitimizaci všeho protiprávního.

Při vchodu do Aida tábora je možné spatřit velkou bránu, na níž sedí obrovský klíč, který je symbol toho, když předci dnešních uprchlíků opouštěli své domovy na území později zabrané Izraelem si s sebou brali pouze klíč ve víře, že se domů opět brzy vrátí. I přesto lidé v těchto táborech žili a stále žijí dohromady, když zpočátku jen těžko znali jeden druhého.

Podařilo se jim vytvořit mezi sebou silné sociální vazby a příklad jejich komunitní pospolitosti je ten nejlepší, který jsme kdy viděli. Nejlépe je to vidět v malých gestech, kdy lidé zdraví jeden druhého s úctou, jsou solidární jeden k druhému, navzájem si pomáhají a také bojují proti společnému nepříteli, aby si zachovali svou jedinečnou palestinskou identitu a právo na sebeurčení i přes útlak, který je bohužel na denním pořádku.

Aida tábor je s děsivou pravidelností přepadáván okupačními vojsky hlavně během hlubokých nocí. V průběhu takových přepadení není výjimkou kdy jsou Palestinci zatýkáni bez jakýchkoliv důkazů a odváděni do izraelských věznic, kde jsou zločinně drženi proti své vůli bez jakéhokoliv řádného soudního procesu či povědomí o tom jak dlouho tam stráví.

Takovými vězni se stávají i děti, které jsou necitlivě odtrhovány od svých rodin, musí přerušit školní docházku a jít na několik měsíců do izraelských vězeňských zařízení.


Velmi inspirativní pro mě byla činnost muže, který vlastnil malou dílnu hned vedle centra pro mladistvé v Aida táboře. Tento muž sbíral použitý izraelský vojenský materiál jako například použité nábojnice se slzným plynem nebo kulky obalené gumovým pláštěm, tak, aby pravou kulku nebylo vidět. Z takových materiálů vyráběl šperky nejrůznějších druhů včetně náušnic, přívěšků na krk, náramků a také například klíčenky nebo jiné suvenýry. Do dnešního dne je pro mě naprosto neuvěřitelné jak člověk, který denně musí trpět a snášet okupaci trvající 50 let dokáže využít materiál k velmi unikátní a užitečné činnosti v porovnáním s Izraelci, kteří pouze Palestince utlačují a vnášejí do jejich životů bolest.

Jistá média prezentovala komunitu jako nekultivovanou a podporující násilí, ale to je přesný opak toho co jsme viděli. To nejhorší co se nám v Palestině stalo bylo to, že jsme byli neustále vykrmovaní, i když už jsme byli opravdu plní k prasknutí, také to, že nás na ulici neustále zastavovali prodavači a měli upřímný zájem zlepšit naše znalosti arabštiny a neustále nám nabízet pravou arabskou kávu a také nás oslovovat „habibi“ v překladu „lásko“ což je jejich oslovení pro osoby, které jsou blízkými přáteli.

Palestinská etiketa se vyznačuje neomezenou ochotou pomoct druhým, zájmem a všude přítomným přátelským úsměvem, který je doopravdy nakažlivý. Možná, že až tak nakažlivý, že zeď, která tam stojí má zabránit právě jeho šíření mezi ne velmi přívětivé Izraelce. Úsměv sám o sobě je to jediné správné potvrzení života – to je palestinská mentalita.

„Jednou se do Palestiny vrátíme,“ byla jednou z posledních slovních frází, kterou jsme si potichu odříkávali na letišti v Tel Avivu před odletem zpět do Česka. Těchto pět slov pro nás znamená touhu vrátit se do země s inspirativním životním stylem a bohatým kulturním dědictvím. Je to touha navrátit se do míst, která určila nový směr vnímání smyslu našeho života a otevřela naše srdce neomezenému množství lidské empatie, respektu a odhodlání. Pro palestinské uprchlíky těchto pět slov představuje právo na návrat do domovů a na území jež byly ukradeny jejich předkům. Dlouhá léta bezpráví ubíhají a je čím dál jasnější, že Palestinci si svůj stát zaslouží a také, že palestinské děti si zaslouží dětství strávené s kamarády na sportovních hřištích a v blízkosti svých rodin a ne za zdmi izraelských věznic jako zločinci.





Tradiční palestinský dezert zvaný „Kanafeh“



Symbol klíče návratu na bráně do Aida tábora



Vrátíme se do Palestiny, tak je psáno



Já, na své cestě do centra pro mládež v Aida táboře


Ulice v Betlémě



Ilegální izraelská osada Har Homa (asi 30 000 obyvatel) na palestinském území

 


Já u zdi oddělující Izrael a palestinská teritoria (foceno z palestinské strany)


Na výšlapu kousek za Betlémem (s dalším dobrovolníkem Nathanem z Austrálie)


Před mohylou Jásira Arafata v Ramalláhu


Starší manželé na cestě z Aida tábora do Betléma



Přednáška o palestinské hudbě v Beit Sahour



Slova hlásající svobodu na zdi oddělující Izrael a Palestinu



Vysídlené centrum města Hebron



Ochranný plot, zkonstruovaný kvůli častým útokům izraelských osadníků na hebronské tržiště



Mustafa, Anas, Já, Mumtaz a Mohammad



Cestou domů…



Zeď, která se vine 5 metrů od palestinských domovů…taková je okupační politika Izraele



Pohled na Aida tábor



Mumtaz a místní holky



Já při výuce fotbalových technik


0
Vytisknout
11518

Diskuse

Obsah vydání | 24. 7. 2018