Skutečné věci veřejné a neveřejné

7. 3. 2012 / Pavel Táborský

"Stát jsem já," říkával svého času jeden potentát. Z historického pohledu uplynulo něco málo vody a jeho tvrzení bylo vývojem poněkud upraveno. Podle novější varianty prý "stát jsme my". A říkáme mu "res publica" často s různými přívlastky. Snad i u vědomí této skutečnosti se proto většina občanů chová ukázněně, reptá vcelku umírněně, plní vesměs své povinnosti a je tudíž v tomto smyslu státotvorná.

Lidé dokonce uvážlivě a klidně přistupují ke všem reformám a častým pokusům o ně. Jen jednomu předsedovi jejich vlády se docela nedávno zdálo, že prý mají v krizových situacích potíže s udržením stolice. Aby občanstvo bylo takových nehod ušetřeno a nepřihodila se někomu uvedená nepříjemná záležitost, o to se stará mimo jiné systém dávkování informací. Podle něj se jakákoliv nepříznivá zvěst nejdříve vypustí v podobě nafouknutého pokusného balónku, jehož obsah má blízko ke společenskému debaklu. Po reakci podrážděné veřejnosti se hororový obsah redukuje na původně zamýšlený "reformní" záměr a zásluhy o změnu si připíše některá z reformátorských stran, případně politik, který potřebuje zlepšit své postavení na žebříčku důvěry.

Zvláště tento instrument převzatý z hodnocení sportovní úspěšnosti je v této, do politiky přenesené podobě, vskutku pozoruhodný. Příslušné agentury takto často zkoumají u náhodně vybraných občanů, kdo z politiků má jejich důvěru. Přitom je tak nějak opomíjená skutečnost, že důvěra není sportovním výsledkem, ale složitým psychologickým procesem, který se odvíjí od osobního kontaktu, poznání charakteru a volních vlastností v konkrétních situacích. Je tudíž zvláštní, že respondenti tak snadno vyslovují obecně důvěru v podstatě cizímu člověku, jehož propagaci zajišťují placené instituce od sdělovacích prostředků po různé agentury. A ještě pozoruhodnější je skutečnost, že tyto tabulky berou mnozí čtenáři, včetně některých hodnocených osobností, vážně.

Lidé mají rádi nová sdělení. Zejména ta s pikantním zaměřením. Kdo, s kým, o čem, pro koho nejraději s obrázky a velkými titulky. Skutečně důležité a nosné zprávy mohou být mršky podšité. Jen nerady opouštějí útroby kabinetů. Ludvík Vaculík ve svém památném projevu na IV. sjezdu spisovatelů v roce 1967 připomněl tehdejší málo známou praxi totalitních řídících struktur v práci s informacemi. Ty závažné byly tenkrát fázovány pro jednotlivé stupně řídící hierarchie a k jejich rozlišení byl používán barevný papír, a tak měly informace jakostní skupiny na růžovém papíře, na zeleném papíře, na žlutém a na rotačním.

Od této doby uplynulo už přes čtyřicet let a fázování informací je už jistě dávno zapomenuto. Termín "svodka" však existuje stále. Jak je všeobecně známo, ani mnohé výroky exkluzivně informovaných politiků nemusí být pravdivé. Stává se také, že mívají účelový charakter a někdy charakter nemají. Včetně jejich hlásné trouby.

Co když občané hodni toho jména na základě životních zkušeností dávno poznali, že stolice nestolice mohou praktickou politiku, která sama často různé krizové situace vytváří, ovlivnit jen nepatrně. Důsledkem tohoto vědomí může být i úplný nezájem o veřejné dění v podobě letargie. Doufejme, že tento stav snad nikdo nevítá.

Řídit stát tak, aby si objektivně informováni občané mysleli, že se na rozhodování skutečně podílejí, nebylo a není vůbec jednoduché. Od dávných dob je také známo, že pokud se životní realita nebude příliš vzdalovat od prosazovaných idejí a proklamovaných ideálů, krizová situace nehrozí.

Pokud mají často veškeré informace účelově výběrový charakter, výrazně změní atmosféru v příslušném prostoru. Může se pak snadno stát, že po jisté době nějaká všeho schopna "vygenerovaná" osobnost začne dobytý prostor značně ovlivňovat. Jelikož je nedobře člověku samotnému, tak například tři a více kamarádů, "kteří spolu mluví", vytvoří účelovým spojením zájmovou skupinu, kterou lze označit mimo jiné jako kabinet. Výsledkem jejich činnosti je pak takzvaná kabinetní politika.

Výkon propojených kolektivních kabinetů posouvá jakoukoliv organizaci a ve větším rozsahu státní instituce, posléze i celou společnost k netušeným perspektivám. Možná, že lze výše popsaný jev označit za zárodek skutečné krizové situace, vedle které je ta hospodářská úplným trpaslíkem. Pokud se ovšem potvůrky nespojí a nezačnou fungovat jedna pro druhou. Zda tato okolnost může ovlivnit v budoucnu něčí metabolismus, o tom lze vést hospodské i učené spory. Řečeno spolu s Járou Cimrmanem: "Je to tak asi všechno, co se s tím dá dělat". Snad jen používat pro takovou státní formu označení "res non publica". A demokracii nechtěně, případně chtěně, vyměnit třeba za plutokracii. Obrázkových časopisů a afér významných osobností rozhodně přibude.

0
Vytisknout
5919

Diskuse

Obsah vydání | 7. 3. 2012