Anatomie královéhradeckého studentského hnutí -- podhled z druhé strany

8. 3. 2012 / Marek Franěk

Daniel Veselý v článku "Anatomie královéhradeckého studentského hnutí na pozadí Týdne neklidu" předkládá svůj pohled na nedávné dění na Univerzitě Hradec Králové. Jak je zjevné, Hradecké studentské hnutí prošlo za poslední dva týdny jistým vývojem, který je pro někoho nadějný, který znamená zlepšení, zprůhlednění, zdůvěryhodnění, pro jiné je to ale prohra, manipulace, zrada revolučních ideálů spojená s rozpliznutím do trapné konformity. Ti první, realisté, mlčí, ti druzí, "tvrdé jádro", nyní zahájili mediální válku. Dovolte mi tedy za ty první, abych napsal svůj pohled na celou věc.

Než všechno začalo, tak jsem se ptal několika našich studentů, co vědí o aktivitách Hradeckého studentského hnutí. Dostal jsem odpovědi typu "Byl jsem tam, jsou to úplní blázni, nevydržel jsem to, jen bych se s nimi hádal, musel jsem odejít." Myslel jsem, že trochu přehánějí, že jsou možná až příliš konformní a jakákoli zmínka o otevřeném protestu je pro ně těžko přijatelná. Vstoupil jsem pak s hnutím v kontakt. A dosti brzo začal tušit, že něco není v pořádku. Pořád jsem nechápal, proč s některými z nich není možné racionálně debatovat, připomínali mi totiž zmanipulované příslušníky nějaké sekty, kteří na vše opakují stále stejný argument: Máme přímou demokracii, o ničem se nemůžeme na diskusním fóru bavit, protože se vše řeší na plénech. Proč jste tam nebyl? Nebudeme jednat s rektorem, s akademickým senátem - měli přijít na plénum. Děsivá byla navíc i ona neuchopitelnost hnutí - nevíte, s kým komunikujete, protože málokdo sdělil svoji identitu. Hnutí nemělo žádné orgány, nikdo nic nemůže rozhodnout, nikdo vlastně za nic neodpovídá, nikdo nesmí jednat jménem hnutí (ani v situaci, kde je to s ohledem na čas zcela nezbytné), vše, včetně technických detailů, se řeší v plénu stovky lidí.

Hradecké studentské hnutí 2012 vzniklo 8. února. Ač zasedalo na půdě hradecké univerzity, sešli se v něm různí lidé, kromě studentů a několika učitelů Univerzity Hradec Králové tam byli i studenti z jiných hradeckých i pražských vysokých škol a dokonce i lidé z vnějšku, kteří studenty ani akademickými pracovníky hradecké ani žádné jiné univerzity nebyli. Samozřejmě, nikdo určitě nebude bránit názorově spřízněným lidem, aby si ustanovili své hnutí a organizovali ho způsobem, který uznají za vhodné. Ač Hradecké studentské hnutí zpočátku hovořilo o okupační stávce hradeckých vysokých škol (kromě Univerzity Hradec Králové jsou zde ještě dvě fakulty Univerzity Karlovy a jedna fakulta Univerzity obrany), problémem, který postupně stále více nabýval na intenzitě, bylo, že hnutí začalo směřovat většinu svých aktivit směrem k Univerzitě Hradec Králové, a vystupovalo fakticky takovým způsobem, jako by mělo legitimitu zastupovat akademickou obec této univerzity. Hnutí pak této univerzitě začalo dosti arogantně vnucovat své představy o protestních aktivitách a vůči těm, kteří s nimi nesouhlasili, projevovali někteří jeho členové nemalou dávku agresivity včetně výhružek použití fyzického násilí.

Když 15. února kdosi z hnutí rozšířil do médií zprávu o plánované okupační stávce hradeckých vysokých škol, tak na Univerzitě Hradec Králové o této skutečnosti téměř nikdo nevěděl, žádnou okupační stávku neorganizoval a pravděpodobně si ani nepřál. Aktivity hradeckého hnutí byly totiž většině studentů hradecké univerzity velmi dlouho zcela neznámé, protože kontakty probíhaly spíše na bázi osobních známostí než na základě otevřené komunikace. Z tohoto důvodu byli pak o aktivitách hnutí informováni převážně studenti hradecké Filozofické fakulty, z jiných fakult spíše výjimečně.

Myslím, že nikdo asi nenamítal nic proti většině připravovaných akcí -- protestnímu průvodu, přednáškám a dalším doprovodným akcím. Avšak klíčový a široce medializovaný bod programu hnutí -- týdenní okupační stávka -- začal hrozit velkým průšvihem. "Tvrdé jádro" muselo řešit problém, že tuto v médiích halasně vyhlašovanou stávku vlastně studenti ani nechtějí, že je to celé ve skutečnosti humbuk. Na zasedání hnutí 15. února nebylo přitom ještě vůbec jasné, jakým způsobem se má tato stávka konat. Řada lidí zřejmě předpokládala, že se bude jednat spíše o nějakou symbolickou akci (v podobě, které proběhly na jiných univerzitách). Rovněž bylo zcela logické předpokládat, že tato akce je již předjednána s vedením univerzity.

Překvapením ovšem bylo, když mgr. Dagmar Magincová, zmíněná v 62560  článku D. Veselého, okolo 20. února vypracovala k diskusi a následnému odhlasování v plánu dosti fašizující návrh, který počítal s okupací učeben a násilným zabráněním konání přednášek, seminářů či zkoušek (pravda, jako alternativní varianta byla okupace pouze těch učeben, které hnutí bude potřebovat) a vytvoření "bezpečnostní skupiny", tedy jakýchsi revolučních hlídek, které budou kontrolovat dění a pohyb v budově. Tato divoká okupace byl bohužel jediný ucelený návrh, který měl být předložen na schůzi posledního pléna hnutí konaného dne 22. února. Nutné opět zdůraznit, že hradecké studentské hnutí nemělo žádnou legitimitu k tomu, aby obsazovalo budovu hradecké univerzity a rušilo výuku, jeho členové nezastupovali akademickou obec Univerzity Hradec Králové. Ač akademická stávka není právně nijak definována, předpokládal bych za legitimní, že jí vyhlásí jako krajní formu protestu univerzitní samosprávný orgán, což je Akademický senát, či v krajním případě se vytvoří na jednotlivých fakultách demokraticky fungující orgány zastupující většinu studentů a akademických pracovníků. Na místo akce takto vytvořené zdola mající nepochybnou legitimitu se rozhodla určitá skupina, částečně stojící mimo univerzitu, že celouniverzitní okupační uskuteční sama, a to násilným způsobem. Přitom na hradecké univerzitě řada studentů na věc neměla žádný názor, či nebyli vůbec informováni, někteří tuto akci i odmítali ("Měli by na ně zavolat policii."). Dost absurdní tedy bylo, že obsazení univerzitní budovy a násilné rušení přednášek prosazovali lidé, kteří s univerzitou neměli nic společného.

Dalším nemalým překvapením bylo, že hnutí o okupační stávce do té doby vůbec nejednalo s vedením univerzity. Radikálnější členové jednat vůbec nechtěli s ohledem na to, že rektor je "pravičák", univerzita je údajně veřejný prostor, v kterém může kdokoli dělat cokoli, co se mu zlíbí, a občané mají právo na stávku, takže je zbytečné se kýmkoli o tom bavit. Ti realističtější ovšem předpokládali, že s vedením univerzity se již dávno jedná a byli pak nemile překvapeni, že k tomu zatím nedošlo. Nakonec pak s rektorem několik členů hnutí o své vůli jednalo, tím ovšem zcela absurdně porušili stanovy svého hnutí, protože hnutí má fungovat pouze prostřednictvím pléna.

Ještě ve středu 22. února, pár dní před vypuknutím Týdne neklidu, se nevědělo, co bude, a to, co se vědělo, vypadalo dosti děsivě: na stole je návrh, že jistá skupina neidentifikovatelných osob (nějací zdejší studenti a pak ti další, o kterých se neví, kdo to vlastně je) bez vědomí samosprávných orgánů univerzity a jejího vedení obsadí hlavní univerzitní budovu a bude násilně (?) bránit výuce, zabírat učebny a zřizovat zde svoje hlídky. Můžeme si jen představovat, jak by to asi mohlo dopadnout. Bohužel všechny možnosti byly značně znepokojivé: (1) "Okupantů" se sejde jen několik, bude z toho patřičně mediálně zveličená blamáž. (2) "Okupantů" bude dostatek, budou se dostávat do konfliktu s učiteli a studenty, kteří o akci nic nevědí nebo s ní nesouhlasí, bude docházet ke slovním konfliktům či strkanicím, či dokonce násilí, to vše před televizními kamerami. V rámci okupace se na univerzitě něco zničí a ukradne. Vedení univerzity bude muset buď budovu nechat vyklidit policií, nebo ten chaos trpně snášet, opět vše za asistence televize a novinářů.

Když jsem sledoval tento vývoj, nebyl jsem si pořád jist, zda se u "tvrdého jádra" hnutí jedná o naprostou nezkušenost, nereálnost nebo zda se tam nenajdou lidi, kteří prostě chtějí za každou cenu prožít nějakou adrenalinovou akci a proto záměrně ženou hnutí do divoké okupace budovy a otevřených konfliktů. Před pár lety by si šli hodit vajíčko na Paroubka, teď si chtějí něco podobného prožít na hradecké univerzitě. Ve hře ovšem byla i možnost, že v hnutí jsou najatí provokatéři, kteří tento konflikt vědomě připravují. Podstatné je, že podobným způsobem provedená divoká okupace hradeckých univerzitních budov by v podstatě zdiskreditovala celý Týden neklidu, ukázala, že studenti nejsou jednotní, že na univerzitách panuje chaos, že na nich působí všelijaké násilné živly a jediné řešení je udělat v těchto institucích už konečně pořádek, což udělají právě oni "manažeři" dosazení ministrem Dobešem. Skutečně si to ti lidé z "tvrdého jádra" neuvědomovali?

Konec příběhu je už znám. Na hradecké univerzitě se nakonec na poslední chvíli protestní akce staly naštěstí věcí veřejnou, poslední schůze hnutí přilákala větší množství studentů z dalších fakult, po vzrušeném čtyřhodinovém jednání nakonec zvítězilo křídlo realistů. Schůzi navštívil rektor, někteří děkani a zástupci Akademického senátu. Někteří z nich to od přítomného "tvrdého jádra" na místě dost schytali. Ostatně, pro některé členy hnutí jsou tito akademičtí funkcionáři vždy vděční otloukánkové -- dlouho jim spílali, proč se na schůzi hnutí nedostavili, po té, co se skutečně dostavili, to v četných médiích zase schytávají za to, že se tam dostavili.

Na této schůzi tedy toto křídlo realistů prosazovalo, že dosavadní způsob organizace hnutí (onen chaos nazvaný eufemisticky "přímou demokracií") není z praktického hlediska dobrý, zvolili si své zástupce, kteří se pak následně s orgány univerzity dohodli na kompromisní a koordinované variantě protestů. Je proto podivné, že ti, kteří se neustále zaklínali demokracií a tvrdě prosazovali, že každé rozhodnutí musí být přijato pouze většinovým hlasováním plena, toto rozhodnutí nyní nechtějí přijmout.

Řadě členů hnutí, i onomu "tvrdému jádru", je určitě třeba poděkovat za to, že studentské protesty v Hradci Králové iniciovali, bez nich by určitě neměly takovou intenzitu. Problém je ovšem, že lidé z tohoto "tvrdého jádra" nechtějí spojovat, ale rozdělovat a tím hnutí udržují v jeho marginálnosti, v podobě několika desítek lidí, kteří spolu mluví a mají na věci společný názor. Realista nemůže nevidět, že na hradecké univerzitě nestudují jen alternativní studenti s dredy, ale také ekonomové chodící v oblecích. Pravda, někteří volili i komunisty, jiní Paroubka, většina ale knížete. Ty všechny je potřeba dát dohromady, což vyžaduje obrovské množství kompromisů.

A autorovi: Marek Franěk je učitelem Univerzity Hradec Králové e-mail: mfranek@volny.cz

0
Vytisknout
2640

Diskuse

Obsah vydání | 9. 3. 2012