Musíme zaplatit za éru prosperity

29. 11. 2011

čas čtení 4 minuty

OECD se dařilo sledovat rychle se zhoršující události lépe než MMF, ale ne o mnoho. Stejně jako většina prognostiků měla tendenci spíše realitu následovat než ji předvídat. Je to o málo více než rok, co OECD nadšeně doporučovala ukončit stimulaci ekonomiky zahájenou po kolapsu banky Lehman Brothers. Teď si přeje kvantitativní uvolňování v Británii, snížení úrokových sazeb ECB zvýšených v létě, a společnou urgentní akci k překonání krize eurozóny. Jinak jsou možné mnohé horší následky, napsal Jeremy Warner pro Telegraph.

Prakticky všichni jsou vinni neodůvodněným optimismem. Naděje na robustní oživení z kalamit roku 2008 se soustavně ukazují být předčasné. A nakonec z dobrého důvodu. 

Nikdo nevzal do úvahy, jak neschopná bude eurozóna, pokud jde o řešení jejích problémů. Krize eurozóny visela ve vzduchu po dva roky a rozumné řešení je nyní vzdálenější než kdy předtím. 

Na trzích i v mezinárodním prostoru bylo článkem víry, že eurozóna své problémy nakonec vyřeší. Dnes je zřejmé, že se tak nestalo - a zdá se to čím dál méně pravděpodobným.

Nejhůře ze všeho lze pochopit, proč evropské politické elity stále věří, že nakonec vše dobře dopadne. Problém byl diagnostikován jako nedostatek fiskální disciplíny a konkurenceschopnosti na periferii. Jakmile reforma tyto věci adekvátně vyřeší, vše se zázračně napraví a euro se stane jednou z nejstabilnějších měn na světě. 

Jistě, můžeme všichni uvěřit pohádkám, pokud po tom toužíme. 

Skutečnost v pondělí poněkud lépe objasnil guvernér Bank of England Sir Mervyn King. Krize je v zásadě vyvolána ohromnými nerovnováhami  na běžném účtu. Některé země se dostaly do situace, kdy banky přestaly financovat jejich deficity nebo obsluhovat jejich dluh. Kdyby si dál vypůjčovaly, i kdyby to ještě mohly udělat, příliš by si nepomohly. Jen by tím ještě více prohloubily svou insolvenci. 

Dokud tyto země neobnoví svou konkurenceschopnost, což v nejlepším případě potrvá léta - a nikoliv pár měsíců, jak si z nepochopitelných důvodů myslí politici - budou muset být podporovány platebními transfery, ať už přímo od daňových poplatníků zemí s přebytkem, nebo nepřímo formou monetizace jejich dluhu prostřednictvím ECB. 

Trhy očekávají jasný signál vlád eurozóny, že dojde k nějaké formě sdílení dluhového břemene mezi věřitelskými a zadluženými státy. A čekají na něj marně. 

Pracovní předpoklad zněl, že jakmile se Německo ujistí, že "hříšníci" na jihu už nebudou moci podvádět, odsouhlasí takové transfery. Německo však dodneška nezavdalo žádný důvod, který by ospravedlňoval takovou víru. Byla k vidění spousta bičů, ale cukr žádný. 

Za těchto okolností se nejpesimističtější scénář OECD, podle nějž jednotnou měnu čeká chaotický a traumatizující konec, stává poměrně reálným. OECD tomuto scénáři připisuje dost malou pravděpodobnost, avšak vzhledem k dosavadní prokázané politické paralýze eurozóny je těžké představit si jiný výsledek. 

Pokud jde o tento potenciálně smrtící hurikán z kontinentu, ať už britský ministr financí George Osborne v úterý oznámí jakýkoliv plán na podporu růstu, nebude to nic víc než snaha močit proti větru.

Problémem je poptávka. je to problém v eurozóně, v USA i v Británii. Když byla fiskální a monetární munice všude vystřílena, je velice těžké zjistit, odkud by eventuelně mohla vzejít spása. Na vrcholu boomu, v roce 2007, se Gordon Brown chvástal, že Británie zažívá nejdelší období nepřetržitého růstu ve svých dějinách. A teď za ně budeme muset zaplatit.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
12107

Diskuse

Obsah vydání | 29. 11. 2011