Jak je to s dluhy vůči Zemi

7. 11. 2011 / Josef Šmajs

Václav Bělohradský v eseji "Čas dluhů" (Salon Práva 13. 1. 2011) podrobil elegantní sociologické analýze problém nynější všeobecné zadluženosti. Je to dobře vystavěná úvaha, v jejímž úvodu autor připomíná, že naše dluhy mají kořeny hluboko v Zemi. "Ano v Zemi s velkým Z, protože nejrychleji narůstá dluh, který my, pozemšťané současní, máme k pozemšťanům budoucím, vypůjčujeme si od nich na naše dnešní pošetilé plýtvání, ničíme jim pozemské klima, otravujeme jim oceány a podzemní vody, děláme jim díry do oblohy, přírodu proměňujeme v jednu obrovskou skládku odpadků."

I když s duchem myšlenky vřele souhlasím, rád bych tu připomněl, že naše "dluhy" vůči Zemi mají jeden fatální rys: nelze je nikomu a v žádné podobě splatit. Proč? Odpověď musíme hledat s využitím nového ontologického konceptu Země. Dospějeme k ní, když pochopíme vztah kultury a přírody jako planetární ontický (fyzický) konflikt.

Pokud jde o ontologické pojetí přírody, je na čase, a to nejen ve škole, šířit evolučně ontologické zjištění, které vyplývá z vědeckých poznatků: příroda nejsou ani jen tělesa, vlnění či částice, ani to nejsou jen živé systémy, biosféra. Stejně jako lidské dějiny je příroda tvořivý evoluční proces, který směřuje pouze kupředu a který neumíme vrátit zpět. Příroda je především aktivita, je to "zbytková aktivita velkého třesku", která stvořila všechny své neživé i živé struktury (systémy) včetně člověka. Ale vznikem člověka nastává na Zemi přeryv, výrazný zlom. Začíná tu vznikat kultura, umělé nepřírodní jsoucno.

Ze školy víme, že pro celý vesmír platí zákon zachování hmoty a energie. Albert Einstein tento zákon dokonce vyjádřil elegantní matematickou rovnicí E=mc². Co se ale na planetě děje, když tu uvnitř přírody roste kultura, když tu vniká to, čemu říkáme společenské bohatství. Co se tu zachovává či nezachovává?

Protože se tu zachovává látka a energie, nezachovává se tu pouze třetí veličina vesmíru, kterou vytváří a mění evoluce: uspořádanost, informace Kulturní evoluce sice také tvoří uspořádanost, ale bohužel na úkor uspořádanosti přirozené. Tvoří tedy bytí, které aktuálně člověku slouží, ale je odlišné, s jeho organismem není sourodé. Tvoří bytí, které se případném zániku člověka nezachová. Nejsou s ním totiž sourodé ani ostatní pozemské struktury.

Kultura, řečeno schematicky, je nadindividuálním umělým systémem s vnitřní informací, již je kultura duchovní. Lidská aktivita, která vytváří kulturu, může kulturní struktury produkovat jen dvěma způsoby: nepřímo a přímo. Nepřímý způsob jejich vzniku, který převažoval před průmyslovou revolucí a který odpovídá "opatrnému" růstu kultury jako umělého systému uvnitř širšího systému přirozeného, vzdáleně připomíná vznik přirozených ekosystémů v pozemské abiotické přírodě. Je to způsob, jímž systémová podoba kultury vzniká jako předem informačně nepředepsaná. Tak se utvářely organizované tlupy lovců a sběračů, etnický jazyk, neolitické vesnice, trh a instituce liberální společnosti. Přímý způsob naproti tomu vytváří abiotické kulturní struktury na základě racionálního předjímání, tj. jako informačně předepsané, např. nástroje, užitečné předměty a stavby. I když i tento způsob vzdáleně připomíná metody spontánní realizaci genetické informace živým systémem, výrazně se od nich odlišuje. Rozdíl je nejen v tom, že lidská duchovní kultura není tak objektivní, jako je genetická informace živých systémů, ale také v tom, že se na konstrukci kulturních struktur podílí hlavně produktivně orientovaná věda. Vzniká tím možnost, která se výrazněji prosadí až v liberálně tržní společnosti, aby dílčí vědění a dílčí ekonomický zájem (zisk) určovaly podobu kultury jako celku, aby ji deformovaly včetně životního způsobu lidí.

Je pro mě nepochopitelné, proč ani v době existenčně ohrožené kultury se společenské vědy nezabývají tím, co je příroda a co je kultura, proč nezkoumají ontický (fyzický) konflikt kultury s přírodou? Zabývají se sice důležitými problémy, např. jak optimálně rozdělovat moc a společenské bohatství, ale nikoli tím, jak a na úkor čeho toto bohatství vzniká. Mohu se mýlit, ale v pozadí nezájmu o tento existenciální problém, který bohužel rozhodne o našem druhovém přežití, stojí zatím zmatené pojetí kultury.

Společenské vědy budou skutečnými vědami, až dnešní konflikt kultury s přírodou učiní předmětem svého zájmu, až pomohou politice a veřejnosti tento existenciální problém pochopit a řešit. Budou vědami, až porozumí nejen kultuře, ale i tak obyčejnému tématu, jakým je lidská práce. Lidská práce totiž kulturu a společenské bohatství vytváří.

Podstatu vzniku bohatství lidskou prácí naznačil již v 17. století anglický ekonom William Petty svou tezí, že "práce je otcem a příroda matkou všeho bohatství". Tato teze připomíná, že hmotné bohatství vytváří kulturou orientovaná aktivita přírody, a to buď přírody uvnitř člověka (práce), nebo vně člověka (aktivita přírodních sil). Sděluje nám, i když to neradi slyšíme, že ani v kultuře nemáme dnes nic, co bychom přírodě nevzali, že naše pomíjivé bohatství pochází z obelstívání systémů lidmi nevytvořené přírody. Ale jakým způsobem to probíhá?

Vlastní pracovní proces, řečeno jen přibližně, začíná tak, že člověk svou vůlí ovládne nejprve sám sebe, tj. své vlastní bytostné síly. Ovládne přírodní síly uvnitř svého organismu, a to nejen síly mentální, nýbrž i síly fyzické, a teprve s jejich pomocí přinutí okolní fyzické aktivity a struktury přijmout požadovanou formu či směr působení, tj. lidský kulturní záměr, kulturní informaci. Příklad: zaseje obilí, sklidí úrodu, upeče chleba.

Lidské artefakty (výrobky) včetně nejvyspělejší techniky, mohou proto vznikat jen re-konstrukcí, pro přírodu ničivou přestavbou částí jejího systému. Přibližme si tuto jen zdánlivě obtížnou otázku na příkladu dvou pekařů. Starší a mocnější přirozená evoluce je první pekař. Mladá a opoziční kulturní evoluce je druhý pekař. Oba tito pomyslní pekaři (obě tyto evoluce), byť každý jiným způsobem a tempem, pečou -- obrazně řečeno -- z téže mouky, z prachu dávných hvězd. Ten je tvořen chemickými prvky periodické soustavy, a kdysi (při zániku hvězd první generace) z něj vznikla naše planeta. Problém je ovšem v tom, že pro "kulturního pekaře", který svoji práci započal pozdě, byla už veškerá pomyslná mouka přirozenou evolucí "vpečená" do vysoce přirozeně uspořádaných struktur -- do neživých i živých evolučních výtvorů planety. Bez jejich částečné či úplné destrukce nelze tedy "péct" kulturní struktury (např. vyrábět cement, tavit rudy, stavět továrny, dálnice či města).

Nadměrný rozsah kultury, nadměrná hospodářská a spotřební aktivita mohou tedy přírodu, s níž je člověk biologicky sourodý, nevratně poškozovat. Pokud však hospodářská činnost uspokojovala hlavně základní biologické potřeby lidí (výživu, ošacení, přístřeší), její vliv na přírodu byl poměrně malý. Proto až dnešní výrazně nebiologická orientace hospodářské aktivity (zaměřená na spotřební techniku) vnáší jasno i do vztahu kultury a přírody. Ukazuje na neudržitelnost tradičního argumentu, že lidská práce přirozené struktury a vztahy na hmotné bohatství pouze upravuje, že jim, ekonomickou mluvou řečeno, přidává hodnotu.

To je však zmatečné. Přirozený evoluční proces, který produkuje uspořádanost, produkuje současně takové vlastnosti přirozených struktur, které byly tradičně pojímány jako hodnoty. Přírodní hodnoty tedy existují objektivně, byly vytvořeny přirozenou evolucí, byly vzájemně sladěny a uspořádány tak, že vytvářejí vysokou hodnotu přírody o sobě (a takovou vysokou hodnotu o sobě je i člověk). A má-li příroda vysokou hodnotu o sobě, pak lidská práce tuto nepodmíněnou hodnotu může pouze měnit na kulturní hodnoty dočasné a instrumentální. Práce totiž, jak na to poukázala např. Hannah Arendtová, "násilím rozbíjí strukturu přírodních látek, je jejich spotřebou", je stravováním a ničením jedinečných přírodních struktur.

Skrytá destruktivní role lidské práce (aktivity fyzické i intelektuální) nebyla však dlouho patrná. Teprve proces abiotické automatizace odhaluje, že příroda je aktivita, že v ní dřímají síly a struktury, kterých se lze s pomocí vědy a techniky zmocnit. Dobře to vidíme na příkladu dnešní ekonomiky, která namísto vykořisťování živé lidské práce stále více vykořisťuje práci mrtvou, práci vědeckotechnicky ovládnutých přírodních procesů. A protože nadvýroba zboží a spotřební techniky včetně automobilů a počítačů nemá žádné přirozené meze na straně lidského organismu, může ekonomika lidem jejich stále méně naléhavé potřeby namlouvat, může je různými triky a reklamou svádět k nadbytečné spotřebě, k účasti na pustošení Země.

I bez přítomnosti dělníků v automatizované výrobě může dnes samočinný technický proces (těžařské firmy či tepelné elektrárny) Zemi pustošit. A tento posun od vykořisťování dělnické práce k vykořisťování práce přírodních sil znamená, že lidé, kteří v technicky vyspělých zemích již téměř fyzicky nepracují, mohou dnes Zemi ubližovat skrytě, nezáměrně a nepřímo: prostřednictvím své seberealizační, společensky "užitečné a ceněné" práce duševní.

Ale kdo by měl tuto skrytou nevyhlášenou válku technické kultury s přírodou pro veřejnost odhalit a srozumitelně vysvětlit? Domnívám se, že to nemůže být žádná speciální věda, která bohužel spolu s technikou a ekonomikou na tomto procesu spolupracuje. Patrně to nemůže být ani politika, která jde spíše za vozem ekonomické a technologické globalizace a která se již dříve zbavila odpovědnosti za sféru podnikání, využívání techniky i zaměření vědy. Podle mého názoru to může být pouze dnes vysmívaná filosofie, tj. širší a hlubší teorie evolučně ontologická -- řečeno Aristotelovým termínem -- nová "první filosofie". Poprvé totiž potřebujeme nejen poznat vznik a průběh fyzického konfliktu kultury s přírodou, ale také odhalit a zlomit skrytý duchovní základ (paradigma), z něhož dnešní dysfunkční (ekologicky neudržitelná) kultura vyrostla. Snahy snížit tempo kulturní expanze nebudou zřejmě stačit. Přírodě budeme nuceni, jak na to upozorňuje James Lovelock, důstojně ustupovat.

Domnívám se, že v prvé řadě dnes nejde jen o nové vnitřní uspořádání celosvětové kultury, jen o reformy a změny technologické a sociálně politické. Musí jít o změnu ve strategickém nastavení kultury vůči přírodě. Čeká nás ústup od útočné adaptivní strategie (predátorského paradigmatu), která je dosud základem globální kultury. Útočnou adaptivní strategii, jejíž biologické předpoklady nám (jako živočišnému druhu) byly kdysi vrozeny a jejíž úspěch v měřítku planety hrozí dnes lidským zánikem, musí vystřídat vědomě zvolená strategie kulturní zralosti, růst bez růstu, tj. vývoj kultury podřízený prosperitě biosféry. Teprve touto biofilní strategií opřenou o širší a pravdivější racionalitu, tj. strategií schopnou navázat na jiné predispozice skryté v lidském genomu, může lidstvo udržet obyvatelnost Země a vstoupit do věku dospělosti a odpovědnosti. Lidstvo ale nenese odpovědnost za přírodu, kterou nevytvořilo, které zatím plně nerozumí, ale které ani rozumět nemusí. Nese odpovědnost za kulturu, za své dílo, kterému by rozumět mělo, protože za ně převzalo odpovědnost již kdysi dávno, při zapálení kulturní evoluce. Kdyby však v lidském genomu žádné jiné predispozice nebyly, ani s pomocí širší a hlubší racionality bychom patrně biofilní kulturu nevytvořili.

Na závěr připomínám, že dluhy vůči Zemi ani příštím generacím nemáme. Musíme však mít černé svědomí. Všem živým systémům totiž bezhlavě pustošíme Zemi, hromadně ničíme jedinečné struktury, které vznikaly v průběhu milionů a miliard let a o kterých víme, že už nikdy nevzniknou znovu.

Nedokážu si představit morálně pokleslejší kolektivní jednání. Nedivím se dnešním politikům a bankéřům, že z krize nemohou najít východisko.

0
Vytisknout
6266

Diskuse

Obsah vydání | 10. 11. 2011