Ukázka z připravované knihy Daniela Veselého "Impérium deziluzí: studená válka pohledem obětí a katanů zahraniční politiky USA"

Kissinger s Nixonem vyzbrojovali pákistánskou generalitu při masakrech v Bengálsku. O rozmachu extremismu a islamismu v Pákistánu na konci studené války

6. 11. 2025 / Daniel Veselý

Spojené státy se staly jednou z prvních zemí, které navázaly diplomatické styky s Pákistánem. Navázání americko-pákistánských vztahů proběhlo už v roce 1947. Jejich obecnou povahu, jak se jevila v následujících dekádách, můžeme chápat jako svazek stojící na vojenské a ekonomické podpoře Pákistánu ze strany USA (233). Bílý dům chtěl už za úřadování Harryho Trumana na začátku 50. let v Pákistánu vybudovat základnu CIA, aby mohl realizovat „zadržování sovětského vlivu“, jak velí Kennanova doktrína. Trumanův nástupce v Oválné pracovně Dwight D. Eisenhower si nakonec na pákistánském území v roce 1956 vymínil pronájem letecké základny, aby Bílý dům mohl monitorovat mimo jiné i sovětský program výroby balistických raket. Mezitím Washington a Karáčí podepsaly dohodu o vzájemné obranné pomoci (234). Když ve všeobecných pákistánských volbách v roce 1970 zvítězil etnický Bengálec z východního Pákistánu, charismatický šejk Mudžíb Rahmán, znepřátelil si velení armády. Vojenští příslušníci téměř výhradně pocházeli z Pandžábu a dalších západních provincií (235). Vojenští představitelé nechovali k Bengálcům žádné sympatie a odmítli uznat Rahmánovo volební vítězství. Dosluhující pákistánský prezident, generál Jahjá Chán, zahájil v březnu 1971 ozbrojeným úderem na východní část Pákistánu (dnes území Bangladéše) brutální represe: orgie vražd a znásilňování trvaly celé měsíce. Násilnosti pákistánské armády se zaměřovaly na minoritu bengálských hinduistů, které pákistánská vláda obvinila ze sympatií k indickému nepříteli. Pákistánští generálové si uvědomovali svou naprostou závislost na Washingtonu, co se vojenské a technické podpory týče. Pentagon prakticky vybavil celou pákistánskou armádu: od stíhacích letounů F-86 Sabre až po obrněné, dělostřelecké a pěchotní kontingenty. Pákistánské vojsko rovněž záviselo na dodávkách munice a náhradních dílů ze Spojených států (236).

Novinář a profesor mezinárodních vztahů na Princetonské univerzitě Gary J. Bass je autorem publikace The Blood Telegram: Nixon, Kissinger and a Forgotten Genocide. Jedná se o obžalobu bývalého prezidenta Spojených států Richarda Nixona a jeho poradce pro národní bezpečnost Henryho Kissingera za jejich spoluúčast na krvavé lázni ve východní části Pákistánu v roce 1971 (237). Bass na základě rozsáhlého výzkumu nahrávek pořízených v Bílém domě, odtajněných amerických a indických archivních dokumentů a rozhovorů s očitými svědky načrtává traumatický obraz brutálního masakru Bengálců. Zároveň odhaluje pozadí temných zákoutí americké diplomacie. Autor barvitě popisuje hanebný postoj Richarda Nixona a Henryho Kissingera, kteří v průběhu masakrování Bengálců jejich klientem, zcela závislým na americké vojenské technice, zbraních, munici i náhradních dílech, odmítali využít svých zaručeně spolehlivých pák na pákistánskou generalitu, aby jatka zastavila. Duo Nixon-Kissinger sledovalo postranní geopolitické cíle v intencích Kissingerem protežované reálpolitiky. Kissingerovo cynické naplňování geopolitických záměrů Bílého domu se vždy drželo zásady „účel světí prostředky“, nehledě na nesnesitelnou míru mizérie a utrpení milionů lidských bytostí, což realizace těchto „vyšších cílů“ obyčejně vyžaduje. Toto privilegium, kdy v důsledku prosazování konkrétních politických opatření umírají statisíce, ba miliony, je však vyhrazeno pouze Spojeným státům a jejich klientům a vazalským státům. Stejné výsady však USA upíraly svým ideologickým rivalům a sokům. Ústředním tématem Bassovy publikace je existence telegramu, který v průběhu běsnění pákistánské armády poslal do Washingtonu tehdejší americký generální konzul v Dháce Archer Blood. Diplomat v telegramu vyjadřuje ohromnou nespokojenost s lhostejností Bílého domu tváří v tvář brutalitě jím vyzbrojené pákistánské armády vůči Bengálcům. „V areálu kampusu se nacházejí nejméně dva hromadné hroby,“ telegrafoval Blood. „Je tu cítit strašný zápach.“ Podle dělníků, kteří byli nuceni vykopat mrtvoly, se v jednom z těchto hromadných hrobů nalezlo 148 mrtvol. Úředník konzulátu v Dháce odhadoval, že během prvních dvou dnů zásahu pákistánská armáda zabila nejméně pět set studentů, z nichž téměř nikdo nekladl odpor (238). Blood podrobně vylíčil, jak Pákistán při zabíjení Bengálců používal americké zbraně – tanky, stíhací letouny, obrovská transportní letadla, džípy, zbraně či munici. Dva týdny po vypuknutí vraždění Blood a téměř celý jeho konzulát zaslali do Washingtonu telegram, v němž odmítli provést úkoly, jimiž je jejich nadřízení pověřili. Tento památný telegram představuje snad nejradikálnější příklad odmítnutí zločinné politické agendy, v tomto konkrétním případě genocidní politiky podporované Kissingerem a Nixonem. Ti bez výčitek vyzbrojovali pákistánské generály. Diplomat a jeho kolegové v telegramu označili masakry za genocidu a odsoudili indolenci americké vlády. Duo Nixon a Kissinger Bloodovy horlivé diplomatické apely okázale ignorovalo, a nakonec diplomata promptně umlčelo. Odvolalo jej zpět do Washingtonu a pokračovalo ve zprostředkování vraždění svého váženého geopolitického klienta (239).

Trestuhodnou neochotu Nixona a Kissingera jakkoli zasáhnout do probíhajícího krveprolití formovaly širší geopolitické důvody. USA se chystaly využít svou pákistánskou spojku, prezidenta Chána, při sbližování s Pekingem. Byl to právě Jahjá Chán, kdo v červenci 1971 zorganizoval Kissingerovu tajnou cestu do Číny, aby připravil půdu pro Nixonovu triumfální návštěvu Pekingu v únoru 1972. Nixon a Kissinger hodlali dát šachmat Sovětskému svazu tím, že z Číny udělají spojence Spojených států (240). Bass naopak oceňuje enormní úsilí tehdejší indické premiérky Indiry Gándhíové, která poskytla pomoc deseti milionům bengálských uprchlíků, vycvičila bengálské bojovníky za svobodu a pomohla vytvořit Bangladéš tím, že zahájila vojenskou ofenzivu proti pákistánské armádě. Bassův rozsáhlý výzkum dochází k závěru, že Washington neudělal nic pro to, aby zabránil zabijáckým pákistánským excesům v někdejším východním Pákistánu. Nixona a Kissingera neoblomilo varování před genocidou reportované do Bílého domu americkými diplomaty, kteří se stali svědky pákistánských masakrů. Americký prezident a jeho poradce pro národní bezpečnost nadále ilegálně dodávali zbraně pákistánské armádě (241). Nixona s Kissingerem navíc poháněla hořká osobní nelibost k Indii a zjevné antipatie vůči její lídryni Indiře Gándhíové. Nenáviděli Indii, protože Nové Dillí zaujalo neutrální postoj ve studené válce a mohlo ohrozit jejich pákistánského klienta. Indie získala zbraně od Sovětů, jelikož si je nemohla obstarat u Američanů. V Nixonových očích představovali Indové vypočítavé a zrádné lidi. Kissinger považoval Indy za nesnesitelně arogantní osoby, které to mají pomotané v hlavě. V jedné části nahrávky Nixon rasisticky poznamenává, že Indové si zasluhují rozsáhlý hladomor (242). Americká vláda dodávala Pákistánu zbraně přes Jordánsko a Írán, přestože právníci amerického ministerstva zahraničí i Pentagonu varovali Kissingera a Nixona před ilegalitou jejich počínání. Washington se ani nenamáhal pákistánskou generalitu požádat, aby přestala při vraždění Bengálců používat americké zbraně (243) dodávané Pentagonem přes Jordánsko a Írán. Spojené státy umožnily svému spojenci v Islámábádu ignorovat výsledky prvních svobodných demokratických voleb v zemi. Ačkoli Nixon s Kissingerem disponovali obrovským vlivem na pákistánskou generalitu v každém zlomovém okamžiku krize, neuplatnili žádné kroky k zastavení vraždění. USA nevyhrožovaly Pákistáncům ztrátou americké podpory ani uvalením sankčního režimu. Nixonův kabinet se téměř výhradně spokojil se symbolickými návrhy za zavřenými dveřmi, aby Pákistán zmírnil svou brutalitu – avšak až poté, co po měsících násilností a krutostí bylo jasné, že úder Indie na Pákistán je na spadnutí.

Ale nepředbíhejme. Pákistánský vojenský útok měl za úkol zadupat do země prosperující hnutí bengálských nacionalistů ve východním Pákistánu. To Rahmána přimělo vyhlásit nezávislost na Islámábádu a vytvoření nového státu Bangladéš. Generál Chán vyhlásil proti rebelantům operaci Searchlight, kterou někteří zasvěcenci považují za první fázi genocidy (244). Vojáci 25. března 1971 napadli univerzitu v Dháce, kde pozabíjeli stovky studentů. Pákistánské smrtící čety se potulovaly ulicemi Dháky a za jedinou noc zabily asi 7 000 lidí. A to byl teprve začátek. Během týdne polovina obyvatel Dháky uprchla, přičemž Pákistánci zabili nejméně 30 000 dalších osob. Taktéž druhé nejlidnatější pákistánské město Čitágáon přišlo o polovinu obyvatelstva. Lidé se rozprchli po celém východním Pákistánu. Odhaduje se, že v dubnu téhož roku oblastí bezmocně bloudilo třicet milionů lidí, aby uniklo plenící pákistánské armádě (245). Pákistánci po celou dobu podezřívali zdatné mladé bengálské muže z toho, že jsou skutečnými nebo potenciálními bojovníky za svobodu. Tisíce z nich zatkli, mučili a zabili. Nakonec zbavili města a vesnice mladých mužů, kteří buď uprchli do Indie, anebo se připojili k osvobozeneckému odboji. Pákistánská armáda vyhledávala zejména ty muže, kteří by se mohli připojit k odboji, tedy mladé chlapce. Prováděla razie, při nichž zadržovala mladíky, které už pak nikdy nikdo nespatřil. Mrtvoly mladých lidí se nacházely pohozené na polích a další lidské trupy plavaly v řekách (246). Vyrojily se zprávy o systematických masakrech v okolí Dháky. Zde vojenské úřady prováděly experimenty s hromadným vyvražďováním na místech, kde je novináři nemohli spatřit. V kdysi prosperující vesnici Hariharpara ležící na břehu řeky Buriganga poblíž Dháky objevili kati místo, kde prováděli popravy. Těl se zbavovali jednoduchým způsobem; nechali je unášet proudem řeky. Zabíjení probíhalo noc co noc. Trýznitelé stáli na molu a stříleli na skupiny vězňů brodící se ve vodě. V horkém nočním vzduchu se ozývaly výkřiky, avšak posléze na scénu padlo ticho. Potom přiváděli nové skupiny vězňů a celý proces se opakoval. Ráno lodníci z vesnice odtáhli na provazech těla do středu řeky. Provazy, jimiž těla byla svázána, přeřezali, aby každé tělo mohlo odplout po proudu (247). Tento režim byl v jistých ohledech ještě vražednější než ten, který panoval za komunistů v Sovětském svazu, Číně nebo za éry imperiálního Japonska, jak napsal politolog a statistik R. J. Rummel. Pákistánská armáda měla v předstihu připravené seznamy na likvidaci členů bengálských nacionalistů, intelektuálů a hinduistů. Oprášila taktiku, která se Ústřední zpravodajské službě tak osvědčila v Iráku a Indonésii. V hledáčku zabijáků se objevovali především bengálští intelektuálové. Armáda se domnívala, že masové násilí zastraší „rasově podřadné obyvatelstvo“, a brutálně je přinutí k poslušnosti, zejména pokud zabije bengálské lídry (248). Pákistán v prosinci vyprovokoval indický vstup do vražedného konfliktu, kdy se Indii během 13 dní podařilo porazit genocidní pákistánskou armádu a uspíšit vznik nového státu Bangladéš. Pákistánská armáda během genocidy po celé zemi zřídila vojenské tábory určené ke znásilňování žen. Oficiální odhady uvádějí počet bengálských žen znásilněných pákistánskými vojáky na 200 000 až 400 000, i když někteří pozorovatelé považují tato čísla za konzervativní (249). To, co v rukou plenících pákistánských vojáků musely zažít bengálské ženy, je jedním z prvních zaznamenaných příkladů znásilňování ve 20. století jako vědomě používané sexuální zbraně. Svědectví jedné z přeživších jménem Jahan zveřejnil list Guardian. „Když se nákladní auto konečně zastavilo, dívky se ocitly ve vojenských kasárnách. Několik měsíců svého věznění Jahan oscilovala mezi životem a bezvědomím, jako by žila v mlze.“ „Ležely jsme tam jako mrtvoly, jedna vedle druhé. Bylo nás tam dvacet, možná třicet. Všechny nás zavřeli do jedné místnosti. Denní světlo jsme viděly jen tehdy, když se dveře se skřípáním otevřely a vojáci napochodovali dovnitř. Pak to všechno začalo…“ Systematické znásilňování žen a dívek nepřítele je už tradičně pojímáno jako jeden z nejbarbarštějších zločinů, jaký zpravidla přisuzujeme svým démonizovaným nepřátelům, abychom tak zdůraznili jejich brutální animálnost. Pákistánská armáda v předzvěsti nevyhnutelné porážky v prosinci 1971 usmrcovala rovněž příslušníky bangladéšských duchovních elit, lékaře, profesory, spisovatele a učitele (250). Všechny oběti měly ruce svázané za zády, vojáci je zastřelili nebo uškrtili, jak o vraždění tehdy informoval New York Times. Ústřední zpravodajská služba uprostřed masakrů odhadla, že o život přišlo přibližně 200 tisíc lidí. Šlo o podhodnocený údaj, neboť spoustu dalších Bengálců i nadále zabíjela pákistánská armáda a další umírali v bídných podmínkách uprchlických táborů (251). Další zdroje hovoří o půl milionu, milionu, nebo až tří milionech zabitých Bengálců (252) v průběhu osmi měsíců trvající bangladéšské genocidy. Ať už přišly o život statisíce nebo dokonce miliony lidí, rozsah krvavých represálií je děsivý i na poměry druhé poloviny 20. století. Genocidní pákistánská armáda vyzbrojovaná a zásobovaná Pentagonem vyhnala miliony dalších nešťastníků z domovů. Hlavní facilitátoři těchto zvěrstev, americký prezident Richard Nixon a jeho poradce pro národní bezpečnost Henry Kissinger, zůstali ušetřeni obvinění ze spolupachatelství na genocidě. Nixon a Kissinger v úřadě nejmocnějších mužů světa páchali jiné válečné zločiny, jako bylo tajné bombardování Kambodži či bombardování jižního a severního Vietnamu. Bílý dům pod jejich vedením nasazoval drastické prostředky k nastolení kýžených pořádků, třeba při svržení demokraticky zvolené vlády v Chile apod.

Pákistán zůstal v mocenském orbitu Spojených států i po ukončení bangladéšské genocidy. Když vojenský předák Zia-ul-Haq zorchestroval v roce 1977 v Pákistánu puč, v zemi posléze zavedl stanné právo. Rozpustil politické strany, zaklekl na disidenty a politické protivníky, uvěznil tisíce z nich a zavedl cenzuru tisku. Haq se snažil zavést islámské právo šária v celém Pákistánu – a obecně prosazoval islámskou radikalizaci společnosti. Tato politika se projevila rozsáhlým porušováním lidských práv (253), zejména práv žen a menšin. Generál Zia zaútočil na základní práva zaručená pákistánskou ústavou, včetně svobody projevu, shromažďování, sdružování a pohybu, jakož i bezpečnosti občanů před svévolným zatýkáním a zadržováním. Zia navzdory veřejným slibům uspořádat spravedlivé volby udržoval v chodu stanné právo, aby upevnil svou moc. Diktátor výrazně rozšířil pravomoc vojenských soudů na úkor civilních soudů, čímž prakticky zničil justiční systém. Ziův režim mučil vězně při výsleších. Bachaři trýznili své oběti bitím, používáním elektrických šoků, pálením cigaret o tělo, vytrháváním vlasů, vystavováním vězňů nepřetržitému hlasitému hluku a dlouhodobým odepíráním jídla a spánku. Zia-ul-Haq, který v Islámábádu vládl v letech 1978 až 1988, ve svém úřadu také inicioval ekonomické reformy ve snaze zvrátit znárodňovací trendy a přilákat zahraniční investory (254). Hospodářské reformy pákistánského prezidenta do značné míry podpořil Bílý dům. Záhy poté, co Moskva přepadla Afghánistán, Spojené státy poskytly Pákistánu balíček vojenské a hospodářské pomoci v hodnotě 3,2 miliardy dolarů (255). Souběžně Haqův režim zostřoval své represálie a zároveň pokračoval v práci na rozvíjení jaderného programu. Pákistán se měl stát jednou z několika jaderných velmocí. Islámábád nabídl výcvikové základny a útočiště rebelům-mudžáhidům bojujícím proti sovětským interventům a pomohl USA zásobovat mudžáhidy zbraněmi. Když do Bílého domu v lednu 1981 nastoupil Ronald Reagan, tajný program na podporu afghánských povstalců vycházel z úzké spolupráce Spojených států, Pákistánu a Saúdské Arábie v boji proti sovětským okupantům v Afghánistánu. Veškerá zahraniční pomoc mudžáhidským rebelům v té době přicházela přes Pákistán, spravovala ji pákistánská zpravodajská služba (ISI), jejíž afghánská kancelář koordinovala operační činnosti se sedmi partyzánskými milicemi (256). To vše se odehrávalo v takovém utajení, že ani samotná pákistánská armáda o těchto operacích nic nevěděla. Zahraniční finance pomáhaly zakládat stovky madras (náboženských škol) v pákistánských městech a pohraničních oblastech. Ty vychovaly tisíce studentů-tálibů, kteří se při protisovětské kampani připojili k mudžáhidům. ISI řídila tuto operaci, každoročně zpracovávala a distribuovala desítky tisíc tun munice a v naprostém utajení koordinovala činnost několika set tisíc bojovníků.

Když v roce 1989 Sovětský svaz stáhl své okupační jednotky z Afghánistánu, vedlejším efektem odchodu sovětské armády se stala krvavá občanská válka, islamizace Pákistánu a vytvoření globálního džihádistického hnutí. V jeho čele stanul Usáma bin Ládin (257). Americké vlády udržovaly dlouhá desetiletí vřelé styky s diktátorským režimem wahhábistů v Saúdské Arábii, aby ve spolupráci s ISI, rozdmýchávající islamistickou činnost, vytvořily postrach 90. let kulminující v teroristických útocích na Dvojčata 11. září 2001. Nejnákladnější tajnou kampaní CIA za studené války byla operace Cyklon. Tento program byl zaměřený na vyzbrojení a výcvik islamistických povstaleckých skupin bojujících proti sovětské armádě v Afghánistánu. CIA v letech 1979 až 1989 poskytla mudžáhidům zbraně, logistickou podporu a výcvik v hodnotě více než dvou miliard dolarů (258). Poradce prezidenta Jimmyho Cartera pro národní bezpečnost Zbigniew Brzezinski podporoval vyzbrojování mudžáhidů z celého arabského světa, protože věřil, že tak vtáhne Sovětský svaz do zdlouhavé a neúspěšné protipovstalecké kampaně, jak už jsme předeslali v jedné z předchozích kapitol. Novinář, historik a akademik Steve Coll ve své publikaci Ghost Wars (259) analyzuje fungování osy Washington-Islámábád-Rijád. Autor hovoří o interakci CIA, pákistánské zpravodajské služby ISI, britských zpravodajců MI6 a saúdských financí při budování tréninkových táborů pro mudžáhidy a jejich vyzbrojování, a to na pozadí dekády trvající tajné spolupráce mezi CIA a ISI, při jimi vedené proxy válce proti Sovětům. Afghánské guerilly napojené na ISI se dopouštěly úderů nejen proti sovětským vojákům, ale i raketových útoků na afghánské civilisty (260). Coll upozorňuje na dalekosáhlé následky této kampaně v podobě rozmachu Al-Káidy a dalších islamistických metel. Jedním dechem kritizuje selhání amerických tajných služeb v letech předcházejících tragickým událostem 11. září 2001. Brzezinského nápad, jak pustit Sovětskému svazu žilou, nefungoval, jak jsme demonstrovali v 10. kapitole, neboť sovětské okupační jednotky se v době svého stahování z Afghánistánu nacházely v dobré pozici. Ale taktéž idea Reaganova úspěšného úsilí o uzbrojení Sovětského svazu v afghánské bažině je iluzorní. George Kennan v této souvislosti poznamenal, že naopak extrémní militarizace Reaganova kabinetu vůči Kremlu posílila zastánce tvrdé linie v Sovětském svazu. Účinky extremismu studené války spíše oddálily, než urychlily zásadní politické změny v Sovětském svazu, mínil Kennan (261). Americká strategie v Afghánistánu, jejímž primárním cílem bylo zásadní oslabení strategického rivala v Kremlu, vdechla život džihádistické hrozbě a přímo vyživovala monstra, jako byl warlord a řezník z Kábulu Gulbuddin Hekmatjár. To je jen pro připomenutí ten „gentleman“, který v mládí proslul tím, že stříkal nezahaleným ženám kyselinu do obličeje (262). Džihádistická hrozba se nakonec nemilosrdně obrátila proti samotnému Washingtonu.

Jestliže Pákistán po dobu studené války sloužil jako nezbytné geopolitické aktivum USA při potlačování sovětského vlivu a afghánské intervence, jeho užitečnost s implozí sovětského impéria klesla na minimum. Avšak jeho použitelnost opět nabyla primárního významu po teroristických útocích z 11. září 2001 (263). Tehdy Američané vojenskou silou měnili mocenský balanc na celém Blízkém východě. Válečný konflikt v Pákistánu, který zahájil útěk káidistů a tálibů z Afghánistánu do středozápadního Pákistánu, si na pákistánské straně v průběhu americké války proti terorismu vyžádal 67 000 násilných úmrtí (264). Tyto údaje publikoval v aktualizované analýze projekt Costs of War při Brownově univerzitě. Podle spoluautorky studie Nety C. Crawfordové ale v prvé řadě operujeme s přímými násilnými úmrtími, přičemž ta nepřímá – v důsledku dopadů války na civilní i vládní infrastrukturu a majetky lidí – bývají i několikanásobně vyšší než přímá. Obamův kabinet nazval bitevní zónu na pomezí Afghánistánu a Pákistánu neologismem „Af-Pak“ . Bílý dům za Obamy podstatně rozšířil válku dronů proti podezřelým militantům. Podle dostupných statistik americké drony při více než 400 bezpilotních úderech v letech 2004 až 2018 usmrtily 2 366 až 3 702 lidí, z čehož bylo 245 až 303 osob identifikováno jako civilisté (265). Definice kombatantů a militantů arbitrárně diktovaná americkými orgány může být, pravda, zavádějící, když zdůrazníme, že americké bezpilotní prostředky zabily tisíce Pákistánců bez řádného soudu. V tomto světle nejvíce vynikala administrativa učitele ústavního práva Baracka Obamy. Jeho kabinet tak poskytl dalším zabijákům inspiraci při páchání mimosoudních vražd. 

Pákistánci měli zkrátka tu smůlu, že se jejich země nacházela na křižovatce geopolitické šachovnice. Tento stát nejednou posloužil k vyšším politickým machinacím, kupříkladu během bangladéšské genocidy, kdy se rukou osudu stal masový vrah v Islámábádu kýženou linkou Bílého domu do Číny. Kissingerem realizovaná vize ještě hlubšího rozkolu mezi Sověty a Číňany na jedné frontě oslabila pozice tehdejšího primárního amerického rivala v Kremlu. Zároveň se tak Spojeným státům pootevřela cesta k pomalému vítězství nad Sovětským svazem. Účelná kooperace osy Washington-ISI-Rijád v průběhu proxy války mudžáhidů proti sovětské okupační armádě v 80. letech nepřinesla Pákistánu trvalou stabilitu a bezpečnost, ale naopak toxické dědictví Haqovy islámské radikalizace a militarizace státu. Tato země s jaderným arzenálem, na jehož vývoji Islámábád pracoval už od 70. let, byla kultivovaná pro další americká vojenská dobrodružství. Mezi Pákistánem a Indií přetrvávají politické tenze dodnes. Pákistán se stal rovněž laboratoří pro přelévání džihádistických hrozeb z jednoho státu do druhého v důsledku amerických vojenských operací.

 

Poznámkový aparát: 

(204) Scott Lee, Book Review: Bruce Cummings „The Korean War“ Brigns Perspective To a Complex, Brutal Conflict, FloridaTimes-Union. Link: https://eu.jacksonville.com/story/entertainment/books/2010/08/16/book-review-bruce-cumings-korean-war-brings-perspective/15934586007/#:~:text=Cumings'%20book%20also%20discusses:%20*%20The%20war,half%20civilians%22%20for%20Koreans%2C%20North%20and%20South

(205) McNeill David, Unknown to Most Americans, the US „Tottaly Destroyed North Korea Once Before, The Irish Times, 20. září  2017. Link: https://www.irishtimes.com/news/world/asia-pacific/unknown-to-most-americans-the-us-totally-destroyed-north-korea-once-before-1.3227633

(206) Demographics of North Korea, Wikipedia. Link: https://en.wikipedia.org/wiki/Demographics_of_North_Korea#:~:text=Table_title:%20Vital%20statistics%20Table_content:%20header:%20%7C%20Year,10%2C148%20%7C%20Total%20Fertility%20rate:%203.08%20%7C

(207) Reston James, Washington: A Gleam of Light in Asia, New York Times, 10.června 1966. Link: https://www.nytimes.com/1966/06/19/archives/washington-a-gleam-of-light-in-asia.html

(208) 7. Memorandum From President´s Special Assistant (Schlesinger) to President Kennedy, 10. března 1961,, Office of the Historian. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1961-63v12/d7

(209) Chomsky Noam, The Crucifixion of El Salvador, Excerpted from What Uncle Sam Really Wants, 1992. Link: https://chomsky.info/unclesam09/

(210) Timeline: History of US-Pakistani Relations, Dawn.com, 4. července 2012. Link: https://www.dawn.com/news/731670/timelinehistory-of-us-pakistan-relations

(211) Timeline: History of US-Pakistani Relations, Dawn.com, 4. července 2012. Link: https://www.dawn.com/news/731670/timelinehistory-of-us-pakistan-relations

(212) Sheeham Neil, „The Blood Telegram: Nixon, Kissinger, And a Forgotten Genocide“ by Gary J. Bass, Washington Post, 4. října 2013. Link: https://www.washingtonpost.com/opinions/the-blood-telegram-nixon-kissinger-and-a-forgotten-genocide-by-gary-j-bass/2013/10/04/aa475130-1fc9-11e3-b7d1-7153ad47b549_story.html

(213) Sheeham Neil, „The Blood Telegram: Nixon, Kissinger, And a Forgotten Genocide“ by Gary J. Bass, Washington Post, 4. října 2013. Link: https://www.washingtonpost.com/opinions/the-blood-telegram-nixon-kissinger-and-a-forgotten-genocide-by-gary-j-bass/2013/10/04/aa475130-1fc9-11e3-b7d1-7153ad47b549_story.html

(214) Imamur Nadia Irina, „The Blood Telegram: Nixon, Kissinger And Forgotten Genocide“ – Book Review, Indian Strategic Studies, 16. prosince 2021. Link: https://www.strategicstudyindia.com/2021/12/the-blood-telegram-nixon-kissinger-and.html

(215) Bass, J. Garry   The Blood Telegram: Nixon, Kissinger, And a Forgotten Genocide, Amazan.com. Link: https://www.amazon.it/Blood-Telegram-Kissinger-Forgotten-Genocide-ebook/dp/B00C4BA4AE

(216) Sheeham Neil, „The Blood Telegram: Nixon, Kissinger, And a Forgotten Genocide“ by Gary J. Bass, Washington Post, 4. října 2013. Link: https://www.washingtonpost.com/opinions/the-blood-telegram-nixon-kissinger-and-a-forgotten-genocide-by-gary-j-bass/2013/10/04/aa475130-1fc9-11e3-b7d1-7153ad47b549_story.html

(217) Bass, J. Garry   The Blood Telegram: Nixon, Kissinger, And a Forgotten Genocide, Amazan.com. Link: https://www.amazon.it/Blood-Telegram-Kissinger-Forgotten-Genocide-ebook/dp/B00C4BA4AE

(218) Sheeham Neil, „The Blood Telegram: Nixon, Kissinger, And a Forgotten Genocide“ by Gary J. Bass, Washington Post, 4. října 2013. Link: https://www.washingtonpost.com/opinions/the-blood-telegram-nixon-kissinger-and-a-forgotten-genocide-by-gary-j-bass/2013/10/04/aa475130-1fc9-11e3-b7d1-7153ad47b549_story.html

(219) Mirjan Mukhtar, Kissinger in Bangladesh, Jacobin, 29. listopadu 2023. Link: https://jacobin.com/2023/11/kissinger-in-bangladesh

(220) Sheeham Neil, „The Blood Telegram: Nixon, Kissinger, And a Forgotten Genocide“ by Gary J. Bass, Washington Post, 4. října 2013. Link: https://www.washingtonpost.com/opinions/the-blood-telegram-nixon-kissinger-and-a-forgotten-genocide-by-gary-j-bass/2013/10/04/aa475130-1fc9-11e3-b7d1-7153ad47b549_story.html

(22´1) Bass, J. Garry   The Blood Telegram: Nixon, Kissinger, And a Forgotten Genocide, Amazan.com. Link: https://www.amazon.it/Blood-Telegram-Kissinger-Forgotten-Genocide-ebook/dp/B00C4BA4AE

(222) Bangladesh Genocide Archive. Link: https://www.genocidebangladesh.org/

(223) Bangladesh Genocide Archive. Link: https://www.genocidebangladesh.org/

(224) Bangladesh Genocide Archive. Link: https://www.genocidebangladesh.org/

(225) Bangladesh, 1971, Holocaust Museum Houston. Link: https://hmh.org/education/bangladesh-1971/

(226) 125 Slain in Dacca Area Believed Elite of Bengal, New York Times, 19. prosince 1971. Link: https://www.nytimes.com/1971/12/19/archives/125-slain-in-dacca-area-believed-elite-of-bengal-125-found-slain.html

(227) Bass, J. Garry   The Blood Telegram: Nixon, Kissinger, And a Forgotten Genocide, Amazan.com. Link: https://www.amazon.it/Blood-Telegram-Kissinger-Forgotten-Genocide-ebook/dp/B00C4BA4AE

(228) Death Tolls for the Major Wars and Atrocities of the Twentieth Century, Internet Archive, Link: https://web.archive.org/web/20110305175626/http:/necrometrics.com/20c1m.htm#Bangladesh

(229) Thompson-Dorman J. Randal, Zia Establishes Martial Law in Pakistan, EBSCO Knowledge Advantage, 2023. Link: https://www.ebsco.com/research-starters/law/zia-establishes-martial-law-pakistan

(229) Neapolitan L. Jerome, Mohammad Zia-ul-Haq, EBSCO Knowledge Advantage. Link https://www.ebsco.com/research-starters/history/mohammad-zia-ul-haq

(230) Neapolitan L. Jerome, Mohammad Zia-ul-Haq, EBSCO Knowledge Advantage. Link https://www.ebsco.com/research-starters/history/mohammad-zia-ul-haq

(231) Pakistan´s Shadowy Secret Service, the ISI, BBC, 3.května 2011. Link: https://www.bbc.com/news/world-south-asia-13272009

(232) Noam Chomsky Interviewed by Saad Sayed, „The Problem Lies in the Unwillingness to Recognize That Your Terrorism is Terrorism“, Excalibur Online, 25. října 2006. Link: https://chomsky.info/20061025/#:~:text=Meanwhile%2C%20the%20U.S.%20supported%20Ziaul,you%20say%2C%20it's%20in%20Kashmir.

(233) Most Expensive Covert Action, Guinness World Records, Link: https://www.guinnessworldrecords.com/world-records/613906-most-expensive-covert-action#:~:text=Pinterest-,LinkedIn,covert%20aid%20to%20the%20mujahideen

(234) Coll Steve, The Secret History of the CIA, Afghanistan, and Bin Laden, from the Soviet Invasion to September 10, 2001, Penguin Press, 28. prosinec 2004, str. 66. Link: https://ia600709.us.archive.org/21/items/GhostWarsTheSecretHistoryOfTheCIA..BySteveColl/Ghost%20Wars_%20The%20Secret%20History%20of%20the%20CIA%20..%20by%20Steve%20Coll.pdf

(235) Blum William, Reagan Didn´r End the Cold War, Counterpunch, 7. června 2004. Link: https://www.counterpunch.org/2004/06/07/reagan-didn-t-end-the-cold-war/

(236) Timeline: History of US-Pakistani Relations, Dawn.com, 4. července 2012. Link: https://www.dawn.com/news/731670/timelinehistory-of-us-pakistan-relations

(237) Crawford C. Neta, Update  on  the  Human  Costs  of  War for  Afghanistan  and  Pakistan,   2001 to mid-­‐‑2016, Cost of War, Watsonův institut při Brownově Univerzitě, 29. července 2016, str. 1. Link: https://watson.brown.edu/costsofwar/files/cow/imce/papers/2015/War%20in%20Afghanistan%20and%20Pakistan%20UPDATE_FINAL.pdf