Rusko: Saúdská Arábie s raketami, nebo přece jen Horní Volta s raketami?

15. 5. 2014 / Karel Dolejší

Ředitel Institutu strategické analýzy FBK Igor Nikolajev poblikoval v Gazetě mimořádně zajímavý text. Článek nazvaný Сила в обмен на деньги (Síla výměnou za peníze) mapuje proměny představ Rusů o tom, co musí jejich země splňovat, aby byla velmocí, za posledních dvanáct let. Ukazuje se, že Rusové postupně upouštějí od představy, že by velmoc měla obyvatelům zajistit vysokou životní úroveň, a klesá i počet těch, kdo kladou důraz na vyspělou kulturu. Zato stále více lidí považuje za nejdůležitější silnou armádu, která zajistí, aby bylo Rusko ve světě obávané.

Podle březnového výzkumu Levada Centra 63% Rusů považuje v důsledku anexe Krymu svou zemi za velmoc, ačkoliv před třemi lety to bylo ještě pouhých 47%. To vše v situaci, kdy je na tom ruská ekonomika povážlivě špatně a může se utěšovat jen tím, že ukrajinská je ještě v daleko horším stavu. A nejde o důsledek sankcí Západu. Už za rok 2010 byl plánovaný růst HDP naplněn pouze z 60,3%, zatímco dnes směřuje Rusko do krize. Jeho ekonomika tvoří asi 2,9% světového HDP, upozorňuje Nikolajev. A jak už ostatně před lety konstatovali tehdejší ministři Kudrin a Nabjulina, putinovský model ekonomického rozvoje se vyčerpal. V jakém smyslu je tedy Rusko vlastně velmocí?

Pokud jde o osobní spotřebu přepočítanou na paritu kupní síly, činila v roce 2013 necelých 18 000 dolarů na hlavu a Rusko se tak ve světovém měřítku umisťuje v závěru šesté desítky.

Jenže sociologické průzkumy ukazují, že pro Rusy vysoká životní úroveň přestala být kritériem toho, zda je země velmocí. V roce 2002 toto kritérium považovalo za důležité 67,1% dotázaných, ale letos v březnu už jen 25%. Zato 42% považuje za důležité masivní ozbrojené síly.

Obrázek tedy vypadá takto: Rusové chtějí, aby jejich země byla velmocí, a přestávají si myslet, že takový status souvisí s jejich osobním blahobytem. Naopak se ukazuje, že jsou ochotni se blahobytu vzdát, jen když bude Rusko vojensky silné.

"Když blahobyt přestává být důležitým kritériem velmocenskosti, stát se přesouvá na jinou rozvojovou trajektorii. Mění se rozpočtové priority: Obrana a ochrana zákonnosti se staví do první řady. A to ve svém důsledku skutečně provokuje zdaleka ne vždy oprávněnou geopolitickou aktivitu. Mění se i priority rozvoje společenských demokratických institutů. A to už dnes pozorujeme, upouští se i od těch polovičatých politických reforem, které byly stanoveny po posledních parlamentních volbách v Rusku v prosinci 2011", uvádí Nikolajev.

Podle něj se Rusko na cestě k obnově velmocenského postavení vydalo cestou nejmenšího odporu. Chce mít velké ozbrojené síly a chce, aby se ho svět bál. Cíl vybudovat silnou ekonomiku a zajistit vysokou životní úroveň občanů se ukázal být obtížně dosažitelným. Tam, kde je dnes ještě Rusko v něčem skutečně dobré, čerpá ze sovětského dědictví. Šou typu olympiády v Soči už po pár týdnech nemá žádné hmatatelné dopady. Nic po ní nezůstalo.

Zatímco Rusové sami si myslí, že se jejich země mění ve velmoc, její postavení ve světě se ve skutečnosti zhoršuje.

***

Po pádu Berlínské zdi býval SSSR vzhledem ke stavu ekonomiky někdy označován za "Horní Voltu s raketami". Když se Putinově administrativě jistý čas dařilo rozvíjet ekonomiku na bázi exportu energetických surovin, začalo se hovořit o "Saúdské Arábii s raketami". Jenže upřímně řečeno, aniž by byl člověk zrovna zastáncem Saúdů, ti svým občanům vysokou životní úroveň opravdu zajišťují, zatímco Ruská federace to nedokáže. Nebude tedy přece jen namístě popřemýšlet, zda náhodou současný vývoj není návratem k příslovečné Horní Voltě?

Ale celé to má i další rozměr, který Nikolajev neřeší, protože nemusí. Jestliže jsou jím citované výzkumy správné, existuje opravdu jen mizivá šance, že by západní ekonomické sankce proti Rusku někdy čehokoliv dosáhly. Existuje mizivá pravděpodobnost, že by Rusové vyčetli svému vedení mamutí výdaje na zbrojení a vyšli do ulic. V Evropě byla politika fiskální střídmosti vysoce nepopulární a stala se podnětem ke vzniku mnoha protestních aktivit, často protisystémového charakteru. V Rusku je veřejnost fiskální střídmosti vstřícně nakloněna, pakliže si země udrží silnou armádu. Na Západě každý pokles prognózovaného růstu o desetinku procenta vyvolává přízrak Armagedonu, zatímco Rusové vůbec nejsou takto citliví. Pokud Putin kalkuluje s tím, že se západní sankce brzy rozpadnou, podle mě kalkuluje správně a Rusku prostě stačí několik měsíců vydržet.

Pak se pohodlný Západ na nějakou Ukrajinu pod libovolnou záminkou stejně vykašle a vrátí se k "business as usual".

A v neposlední řadě se vznáší veliká pochybnost nad představami těch, kdo v řečech Vladimira Putina o sebeobětování chtějí vidět cosi křesťanského a duchovního. Pokud v nich rezonuje obecná nálada, kterou propagandistický aparát Kremlu samozřejmě podstatným způsobem tvaruje, praktickým důsledkem se stává především dále posílená extrémní shovívavost vůči přestrukturování rozpočtových priorit od sociálních výdajů k výdajům na zbrojení. Což je ostatně proces, který už v Rusku probíhá řadu let, ačkoliv země nebyla zapojena do žádného významného konfliktu a z žádné strany jí takový konflikt nehrozil.

Nikolajev cituje výrok Otty von Bismarcka: "Rusy nelze porazit, stokrát jsme se o tom přesvědčili. Ale Rusům lze podsunout lživé hodnoty a pak se porazí sami."

Je ovšem možné, že se Horní Volta s raketami nakonec opět porazí a uzbrojí sama, tentokrát z vlastního rozhodnutí, ačkoliv osobně si to nemyslím. Ale i v tom nejlepším případě to bude znamenat přinejmenším jednu další generaci obětovanou na oltář velmocenských ambicí.

Dost možná radostně a s plným souhlasem.

0
Vytisknout
5437

Diskuse

Obsah vydání | 19. 5. 2014