Bojíte se, pane redaktore Ovčáčku?

18. 10. 2011 / Vladimír Hejnic

Asi máte čeho. Ale jen za předpokladu, že jste představitelem, nebo "jen propagandistou" toho, čemu si dnes dovolují "mocní" tohoto světa říkat demokracie a zároveň udržovat velkou skupinu lidí v neskutečné bídě a nebezpečí válečných střetnutí na celém světě.

Panu Ovčáčkovi totiž 14.října 2011 Právo zveřejnilo článek s názvem Komunisté znovu tvoří "nový svět", plánují socialismus 21. století. Obsah je důležitý a vážný. Autor však nenapsal oznamující zprávu, nýbrž úvahu s nádechem "pozor vylézají a chtějí změnu".

Touží po nějaké změně pouze komunisté? Širokým vrstvám obyvatelstva, kteří léta nechtěli s komunisty mít nic společného, protože uvěřili, že socialismus jim ubližoval dochází, že důvěřovat dalším "normalizátorům" nelze. Výraz "normalizace je sice spojován s obdobím "normalizace socialistického zřízení" po vstupu vojsk Varšavské smlouvy. Taktně se ovšem obchází další "normalizace", kterou nás "privatizátoři vrací" do normalizované Evropy. Dovolím si tvrdit, že komunisté pouze nazvali pravým jménem to co v lidské společnosti obecně musí nastat.

Desítky občanských iniciativ, některá významná odborová sdružení, neparlamentní levicové strany a v neposlední řadě i část členů parlamentní "středo levicové" sociální demokracie a mnoho individuálně hledajících lidí hledá slova, souvětí a následně i skutečné řešení toho, co komunisté viditelně a bez skrupulí konečně chystají vyhlásit. Dávají konkrétní název tomu, co mnozí decentně schovávají za různé -ismy s lidskou tváří a bojí se vyslovit to, co je nad slunce jasné. Lidé se musí domluvit na systému rozdělování toho co produkují a co nevyhnutně potřebují k rozumné spotřebě. Komunisté i podle jemně zpochybňujícího tónu pana Ovčáčka nechtějí brát nikomu poctivou prací nabytý majetek. Nezpochybňují ani zisky "novodobých miliardářů" tam, kde si je nezpochybňují novodobí neomezení páni sami.

Ať se nezamotávám a sdělím to co považuji za potřebné. Proč komunisté nezměnili základní název -- ismu. No prostě proto, že socialismus tu již v nějaké, třeba ne úplně každému přijatelné formě byl a jeho základní podstatu není třeba měnit ani názvem. Název podstatný není. Nelze vyloučit ani to, že rozumní lidé pomohou komunistům najít jiný název, ale pohlídají nejširším společenským vrstvám přijatelný obsah. Domluví se na formě společenského soužití, kde lidé budou mít minimálně stejná práva jako zlatý retrívr lidského páníčka. Odpovídající přístřeší, a sociální zabezpečení odpovídající možnostem a potřebám lidského společenství 21. století. Podmínkám, kdy člověk dokázal vytvořit pracovní a životní prostředí, kde se velká část lidstva vymaňuje ze stereotypní a těžké, nebo jinak obtížné práce. Situaci, kdy lidské práci zůstává význam odlišení člověka od zvířecí říše, ale její charakter se výrazně mění, kdy vyniká větší potřeba odbornosti na kterou část lidstva zatím nemůže, nebo není ochotna dosáhnout.

Složitost nových vztahů se umocňuje i s ohledem na skutečnost že je člověk schopen se dostat téměř do všech koutů světa, kdy svým pohybem umožňuje migraci i lidem, kterým se říká, nebo říkávalo primitivní -- lidem různých ras, různých návyků, ale kteří se hlásí k nárokům a potřebám, které si nedávno nedokázali představit. I tím se zvýšila složitost kontaktů mezi lidmi a navíc se navršily staletí neřešené problémy národnostní a rasové v tzv. tradičních společenstvích, která vedle sebe staletí žila a více nebo méně se ve svých odlišnostech tolerovala (cikáni, židé, místní národností menšiny), protože existovaly zdroje obživy tuto toleranci umožňující.

Zdánlivě jsem smotal dohromady jablka s hruškami. Ale ono to jinak asi není možné. V současné lidské společenství to takto zamotané je. Je to otázka snášenlivosti lidí obecně mezi sebou a otázka vlastnictví a jeho rozdělování. Už vůbec se zde nechci zabývat otázkou spravedlnosti. Tu jinak pociťuje miliardář nemocný z přežranosti a nadbytku a jinak chudák nemocný s pavučinou v žaludku a v absolutní chudobě materiální i duchovní. Jedinou spravedlností je, že jsou oba nemocní. Jedinou spravedlností je, že oba skončí stejně. Je to kruté, ale lidské a přírodní.

Lidé si za tisíciletí navykli respektovat majetkové rozdíly, společenskou hierarchii, nechali se jako jednotlivci, regiony, oblasti i státní celky ovládat organizovanou mocí církví, bohatých jednotlivců a skupin. Vymysleli si i formy demokracie, které umožňují širším společenským skupinám podílet se na společenském rozdělování společensky nezbytných komodit, služeb a různých jiných nezbytností pro soužití lidí. V dobách, kdy větší část moci byla soustředěna do osvícených rukou panovníka se zaužívalo větné spojení "co je císařovo -- císaři" To v nějaké obdobě přežilo do demokratičtějšího uskupení lidí, které se označilo podle slova určujícího nasměrování vlastnictví majetku a způsobu soužití lidí -- kapitalismus. Císaři pozbyli svého výsadního postavení, ale systém přidělování výsledků společenské práce se pozměnil jen dílčím způsobem. Kapitalisté -- vlastníci výrobních prostředků si ponechávali podstatnou část výsledků společenské práce, část směřovali tu císaři, tu státu. Těm, kteří společensky potřebné výrobky vydupali ze země se poskytovalo jen nezbytné pro samostatný život v kapitalistické společnosti.

Nikdy žádná společenská skupina se svým údělem nebyla spokojena. Každý měl vždycky málo, jen s tím, že ten kdo měl opravdu málo, zpravidla zajišťoval bohatství těch, kteří "uměli" rozdělování práce a výsledků práce organizovat.

K vyřešení tohoto rozporu se rozhodli především pracující lidé, kteří si vysnili společnost, která měla vycházet ze skutečnosti, že život na zemi může být snesitelnější a svůj svět označili slůvkem komunismus -- naskýtá se výraz odvozený od slova komuna ?komunální? společné vlastnictví? Byli si vědomi toho, že ten, kdo rozděloval doposud a zbylo mu nad potřebu, se své výsady nebude chtít zříci. Shodli se, že lépe bude lidem, když mezi sebou nebudou mít žebráky, kteří ztratili schopnost nejen řídit, ale i pracovat, že existují lidé, kteří se objektivně nemohou podílet přímou a rovnocennou měrou na zvyšování společného bohatství vlastní prací (děti, ženy v době, kdy se o děti starají, nemocní a staří lidé). Jen se nedohodli jakou část k těmto účelům odevzdají bohatí a jakou část budou odevzdávat ostatní pracující. Nebylo s kým se dohodnout, protože jak známo míra bohatství je míra individuální a bohatství podle své osobní míry se nikdo nikdy dobrovolně nevzdá. Slovo sociální však označovalo způsob péče o nutně nepracující část lidstva a tak zřízení označili blízkým slovem k sociálnímu -- socialismus. Odborníci na politologii, filozofové a teoretici mne za přednesené mohou pomluvit, ale já to tak cítím. Nejde o nic jiného než o slovo, které má svůj význam při rozdělování výsledků práce lidstva na určitém území, perspektivně možná na celém světě.

Rozdělování, ne socialismus, komunismus či jiný -ismus, ale rozdělování výsledků lidské práce to je to, čeho se ne malá skupina lidí bojí. Rozdělování, to je ta pravá příčina snah různých ovčáčků nebo konkrétních Ovčáčků, kteří brání zažitý způsob také označovaný nějakými -ismy.

Komunisté v KSČM, občané ve sdružení ProAlt, část sociálních demokratů, občanská hnutí pro přímou demokracii, Alternativa zdola a desítky dalších způsob nového rozdělování blízkého lidské spravedlnosti hledají. Není náhoda, že se jejich názory postupně sbližují. Je to zákonité a přirozené, tak jako zákonitě vznikly staré známé --ismy obhajující jiný způsob rozdělování, poplatný době uzavřených komunit a regionů po celém světě. Je to nevyhnutelný proces, stejně jako nevyhnutelná je skutečnost, že s vývojem úrovně lidské práce ubývá tradičních možností pracovních postupů, ubývá práce jako taková pro velké množství lidí, kteří však i bez možnosti pracovat nutně potřebují další základní podmínky k životu -- potravu, přístřeší, oděv.

Lidstvo musí nevyhnutelně uvažovat co se sebou. Lidstvo na tomto rozhraní je. Že to vyslovili tentokrát v české kotlině komunisté-holt byli u prvního pokusu takto rozdělování uzpůsobit, cítí potřebu a povinnost sdělit svou zkušenost. Cítí potřebu omluvy za omyly, které jsou jim stále omílány, ale v jiném kontextu a v jiných souvislostech. Nemusí to hned projít. Možná si to komunisté na svém sjezdu projednají jen tak do šuplíku. Bylo by to smutné, ale ne nenormální. Dříve, nebo později však stejně přijde někdo další a nemusí přijít se socialismem pro 21. století. Může přijít s jiným -ismem, jen jde o to aby svůj -ismus podpořil alespoň tak bezelstně a mírumilovně jako komunisté v KSČM a nezávisle na nich už tisíce lidí, kteří nás komunisty třeba ještě nevolí, ale naše názory jsou jim blízké, či se k nim zkušenostmi dopracovávají.

0
Vytisknout
4444

Diskuse

Obsah vydání | 19. 10. 2011