Human Zoo: Zvukomalebný spektákl o nekonečné spirále života
20. 5. 2026 / Bohumil Kartous
čas čtení
6 minut
Existenciální otázky znepokojovaly lidstvo a poháněly umění i filozofii od nepaměti. Každá epocha historie se s nimi pokoušela vyrovnat po svém. Od mýtů, přes abstraktní náboženství až po existencialisty 20. století.
Jedním z pokusů, jak uchopit toto téma a obléct ho do kostýmu současnosti, je představení Viktora Tauše Human Zoo, postavené na míru pohyblivému jevišti holešovické Spirály.
Kruhový obvod Spirály, jeho točitá plocha a výsuvné části stojí samy o sobě za návštěvu. Taušova lidská tragikomedie postavená na souhře soudobého tance a hudby určitě vytváří další pádný důvod, proč do Spirály vyrazit.
Hlavními výrazovými prostředky životem překypující podívané jsou prvky tanečního stylu krump a česko - slovenského rapu. Oba žánry mají v představení svůj vlastní důležitý význam: bytostně ztělesňují boj a odrážejí tak samotný námět, kolem kterého představení v pestrém střídání dalších žánrů krouží, díky otočnému jevišti do slova a do písmene.
Ale Human Zoo není brunch jen pro mladý. Pokud vám nic neříká pouliční DNA krumpu a rapu, a jste řekněme usedlejší a konzervativnější povahy, určitě vás potěší některá z alternací zpěváků a songy muzikálového charakteru, mluvené slovo v podobě zdařilých monologů, poetické pasáže (které by zasloužily více řemeslné píle), velmi dobrá a týmově skvěle zvládnutá choreografie (je vidět, že zpěváky a tanečníky představení skutečně baví) nebo kostýmy, jejichž originalita i vzájemná souhra zaslouží určitě samostatné uznání.
Human Zoo vás na počátku doslova udeří nečekaným entrée. Co to je, to do recenze nepatří, ale je to nepochybně velmi originální způsob, jak divákovi sdělit, o čem to vlastně celé bude. Řekněme, že jde o velmi direktivní nastavení tématu a naladění diváků na následující hlavní část celého představení.
Neotřelá úvodní část zahrnuje také přiznaný pohled na to, jak se vlastně pracuje v zákulisí celého prostoru Spirály, v tomto případě tedy pod pódiem. Režisér sice mohl na těch několik minut zhasnout a vyplnit je buď hudbou, nebo slovem, nebo nějakou jinou kombinací zvuků, ale zjevně si řekl, že i pohled na práci techniků může být součástí široké nabídky Human Zoo. I oni zaslouží potlesk.
Následné představení chvíli hrozí návratem do hudebních devadesátek, když jako první ucelená hudební skladba zazní poněkud obehraný funk Romana Holého (JAR), přičemž u některých snah o poezii postavených na velmi očekávatelných souzvucích člověka napadne, jestli to náhodou nepsal ministr kultury Klempíř. Znepokojení se ale naštěstí rozplyne, když na scénu vběhne krumpová taneční skupina, jejíž průměrný věk je někde kolem dvaceti, a významně opanuje scénu. Rapové proklady příjemně mění tempo a následné monology, o řád lepší než „klempířovsky“ poetické blbůstky, akcentují hlavní sdělení Human Zoo.
Nejde totiž jen o boj, koloběh života v jeho konečnosti jedince a reprodukci lidského druhu. Jde také o existenciální vědomí nemožnosti vykročit z vlastních životů, které byly formovány v našem dětství a které nás uvrhly do stavů, situací a dilemat, které jsme si nezvolili, přesto jsme je museli prožít a které nás doživotně poznamenaly, stejně jako poznamenají ty, které v reprodukčním cyklu zrodíme, vychováme a uvrhenme do jiných, přesto podobně svízelných životních daností.
Jde nepochybně o nejsilnější a přitom nevyřčenou rovinu Human Zoo: protagonisté představení ve svých monolozích hovoří o hlubokých, většinou ponurých a bolestných zraněních, kterých se jim dostalo od nejbližších, nebo od společnosti, případně o tom, že taková zranění sami způsobovali v pozicích rodičů. Málokoho by napadlo, že všechny vyprávěné příběhy jsou autentické a zobrazují tak nejen relativně banální skutečnost začarovaného kruhu života, ale i jeho současné aranžmá na pozadí kulis dospívání i rodičovství, identity, potřeby někam patřit a něčeho dosáhnout.
A nejsou to jediné momenty, během nichž si divák může uvědomit bezprostřední dotek současného mnohorozměrného a nesnadno uchopitelného světa. Attention economy, tedy ekonomie pozornosti, která usiluje o náš čas, který nám perverzním způsobem krade, aby se nám ho jinde nedostávalo, krysí závod za něčím, co neustále uniká ve světle lepších a skvělejších zážitků ostatních, úzkost z představy o světě, který se řítí do záhuby založené na bezuzdném hltání a plýtvání, pošramocenost vztahů s nejbližšími a odcizenost existence ve světě, v němž zdánlivě nejsme ani na okamžik sami, to vše jsou velmi důležitá témata, která Human Zoo ve svých monolozích divákům servíruje v podobě protestů mladých či smíření se nad vlastním selháním starých.
Dočetl jsem se v jedné recenzi, že Human Zoo je „ufňukané panoptikum“ bez nadhledu. Ne, není. Je to upřímná, povětšinou umělecky povedená variace na téma bytostně spojené s úvahami o našich vlastních životech, aniž by člověka potřebovala o něčem urputně přesvědčit. Na této spirále se ocitáme všichni a Taušův pokus nás může při jejím nepřetržitém otáčení docela dobře pobavit.
Autor fotografií: Jan Strnad (užito se svolením autorů představení).
242
Diskuse