Deník z Gazy, část 31: "Ježíšku, letos nenos panenky a kola, ale přines deky a jídlo"

4. 12. 2023

 
Jednou jsem četl, že "duše se léčí tím, že je s dětmi". Ne naše děti, Ježíšku. Naše duše se zraňuje tím, že jsme s nimi. Včera mi při telefonátu s kamarádkou, která je matkou dvou rozkošných dětí, řekla, že mám štěstí, že žádné nemám. "Moje děti jsou pořád smutné, je jim zima a bojí se. Můj syn mi řekl, že si přeje ještě jednou sníst svou oblíbenou čokoládu, než umře."

Ale její děti mají štěstí, protože našly přístřeší. Mnoho dětí je v těchto velmi chladných časech ve stanech, některé z nich mají chudé rodiče, kteří si nemohou dovolit jim nic pořídit. V minulých dnech bylo příměří a na chvíli se nám ulevilo, ale teď je konec a situace je velmi těžká. Nikdo není v bezpečí.

Pokud letos přijdeš do Gazy, a to prosím udělej, změň dárky, které přivezeš. Vím, že ty a elfové pracujete celý rok na jejich přípravě, ale priority se změnily. Nevozte dětem panenky a kola. Místo toho jim přineste nějaké deky, protože je jim zima. A přestože mám rád syna své kamarádky, nepřinášejte mu jeho oblíbenou čokoládu; přineste nějaké jídlo a mouku, protože děti v Gaze mají hlad.

Také můžeš přinést inzulínovou injekci pro ženu, která má syna diabetika a zoufale ji shání.  Můžeš  přinést mléko pro dvouletou dceru našeho přítele? Můžeš přinést láhev bezpečí a naděje a přinést je našim dětem? A pokud nějaké zbydou, tak i nám, dospělým?

Vánoční stromky neuvidíte ne proto, že by děti přestaly věřit nebo tě vítat, ale proto, že stromky byly spáleny jako dřevo, abyste se v noci zahřáli. A nebudou ani komíny, takže se, prosím, podívej po školách, kam se přesunuly tisíce lidí. Podívej se po stanech, jsou v nich děti.

Ježíšku, když přijedeš do Gazy, nepoznáš ji. Budovy jsou pryč a místa, která byla svědky šťastných událostí, už neexistují. Není tam elektřina. Nedávno jsem si vzpomněl na citát, který jsem před lety četl v knize The Perks of Being a Wallflower.

"Ten okamžik, kdy víte, že nejste smutný příběh. Jste živí. A vstáváte a vidíte světla na budovách a všechno, co vás nutí žasnout."

Uvěříte mi, když vám řeknu, že vidět světla nad budovami se rovná uvědomění si, že jsem naživu. Moje kamarádka mi řekla, že jejím největším snem je, aby jí někdo zavolal a ona mohla nenuceně říct: "Nic nedělám. Jsem jen doma a odpočívám."

V tomto roce je zkoušeno všechno: naše schopnosti přežít, naše trpělivost, naše víra a naše lidskost. Jsme vyčerpaní, vyděšení a nejsme si jisti, zda přežijeme. Smrt je všude kolem nás, nemáme možnost plakat nad svými blízkými, naposledy je obejmout nebo truchlit.

Maya Angelou řekla: "Není většího utrpení než nosit v sobě nevyřčený příběh."

Množství pocitů a prožitků, které se v mé hlavě, srdci a duši ukrývají v lahvích, by mohlo zaplnit celý tento svět, ve kterém žijeme. Dokážete si představit, jakou agónii teď prožívají všechny gazanské děti, matky a otcové? Kolik jich už zemřelo, aniž by se o své sny podělily se světem. Kolik jich ztratilo svou budoucnost, aniž by měly spravedlivou šanci ji dosáhnout?