Německo po roce 1945: jak vzniklo demokratické kapitalistické Německo, pátá, poslední část

21. 10. 2026 / Boris Cvek

Existují tři základní narativy, jak popsat pád komunistického Německa: kolaps, revoluce, sjednocení. Komunistické Německo bylo před ekonomickým zhroucením už v roce 1983. Zadlužení vůči Spolkové republice bylo neudržitelné. Tvrdou měnu režim získával prodejem disidentů nebo kulturního dědictví, obchody typu tuzex nebo taxami pro západní turisty (ti museli měnit peníze podle státem vynuceného kurzu). Sovětský svaz navíc omezoval svou podporu, zejména pokud jde o dodávky ropy. Když v roce 1989 nové vedení strany chtělo s dluhy něco udělat, rýsovala se jediná možnost: škrty a omezování sociálního státu, který beztak oproti Spolkové republice fungoval jen bídně. Režim ale od Honeckerova nástupu stavěl na tom, že dá lidem konzum. Z tohoto pohledu je logické, byť proti přání mnoha disidentů, že lidé chtěli po pádu režimu sjednocení se Spolkovou republikou, která jim podle své vlastní ústavy beztak dávala automaticky občanství.

Disidentů bylo v létě 1989 celkem asi dva a půl tisíce. Nicméně během podzimu se na jejich stranu přidávala velká část společnosti prostřednictvím různých protestů, které se dovolávaly Gorbačova. Východní Němci utíkali na Západ přes Maďarsko nebo Československo a protestovali v Lipsku a dalších městech. 7. května 1989 proběhly místní volby, přičemž podle oficiálních výsledků 99 procent voličů volilo pro režimní kandidátku (volby stejně jako u nás nebyly tajné). Na základě občanských iniciativ se však podařilo prokázat, že volby byly zfalšované, což pak vysílala západoněmecká televize, a odtud se to dozvěděli i občané komunistického Německa. Ještě 7. října režim brutálně zasáhl proti protestům. V té době je v zemi na oficiální návštěvě Gorbačov u příležitosti oslav 40. výročí založení komunistického Německa – a varuje vedení strany, že sama existence jejich země je ohrožena, pokud nedojde ke změnám. Ostatně Gorbačovova politika dala satelitům velkou míru samostatnosti a prosazoval demokratizaci, perestrojku a glasnosť, čemuž se režim komunistický režim bránil, jak mohl (sovětský magazín Sputnik byl zakázán).

Už 9. října ale vedení země rezignuje na zásah proti obrovské demonstraci v Lipsku. 17. října je Honecker se souhlasem Sovětů svržen a jeho nástupce se hlásil ke Gorbačovovi. Ostatně sama podstata Honeckerova režimu byla spojena s následováním SSSR, takže odmítání následovat SSSR znamenalo vážnou krizi. Honeckerův nástupce ovšem předtím na návštěvě Číny v červnu blahopřál čínskému vedení k masakru na Náměstí nebeského klidu. 24. října „parlament“ poprvé hlasuje nejednotně – a 9. listopadu padá Berlínská zeď bez konzultace se Sověty nebo Spolkovou republikou, prostě vinou stupidní komunikace mluvčího režimu na tiskovce o tom, co strana chystá ohledně možnosti vycestování na Západ. Režim rozhodně nechtěl otevřít hranice, ale snažil se o jakousi kvadraturu kruhu, tedy jak zlepšením práv občanů, včetně práva vycestovat, omezit emigraci. Režim byl už ale v úplném rozkladu, takže není divu, že to mluvčí na tiskovce celé popletl a spustil pád Berlínské zdi. Disidenti měli většinou v plánu zachovat východoněmecký stát a vydat se jinudy než kapitalistickou cestou, jakou představovala Spolková republika. K citaci jsem si vybral pasáž o rozporu mezi disidenty a protestujícími davy:

“The dissidents, unlike many of the latecomers to open protest, had developed their understanding of the regime and change in a different period, and not surprisingly had a different point of view from those who had chosen personal security over open confrontation. To be a dissident before 1989 meant precisely to go against the flow; they were hardly likely to give up their critical perspective just because the masses were behind them. With a few exceptions, meanwhile, the citizens who came out into the streets only in the last months of the regime used the language of nationalism. The East German economy was, by November, in free fall. But unlike other states in Eastern Europe, the GDR bordered on a wealthy, capitalist state that spoke the same language and whose constitution guaranteed citizenship rights to GDR citizens. German nationalism meant in the context of the Revolution of 1989 the ability to dump a failed state and economy and join with a wealthy neighbor. To many, unification seemed an easy, natural way forward. For the dissidents, in meant giving up the grand goals of constructing a new society based on post-consumerist, participatory values, for consumer goods and comfort.”

Peter C. Caldwell & Karrin Hanshew: Germany Since 1945, Bloomsbury Academic 2018 (reprinted 2022), str. 253-254.

 

Do léta 1989 nebylo sjednocování Německa na stole. Nicméně brzy se situace vymkla kontrole. Tři ze čtyř velmocí byly proti, nejvíce Británie a Sověti. Spojené státy nakonec prosadily důraz na svobodné rozhodnutí Němců, na postupný proces, uznání poválečných hranic (tomu se Kohl dlouho bránil) a na členství nového státu v NATO. Gorbačov musel ustoupit pod tíhou hroucení se Sovětského svazu, ale nechal si slíbit od Spolkové republiky pro Sovětský svaz velké peníze na přesun vojáků z východního Německa zpět domů. Thatcher svůj negativní názor nezměnila, ovšem neměla v tom podporu vlastní vlády. Mitterand se přizpůsob s tím, že kladl důraz na integraci. Sjednoceného Německa se všichni v Evropě tak nějak báli. Bush a Baker naopak podporovali sjednocení, pokud budou splněny výše zmíněné podmínky. Rozhodnout měly volby ve východním Německu.

Východoněmecký režim se ekonomicky hroutil a potřeboval akutně pomoc. Kohl měl podmínku: demokratizace a zejména volby. Ty se konaly 18. března 1990. Čekalo se vítězství sociální demokracie. Zvítězila – téměř 50 procent – pravicová koalice s hlavní agendou: sjednocení. Vůle lidí na východě byla jasná. Úplně propadly strany spojené s disentem. Ve Spolkové republice byla mezi parlamentními stranami v zásadě jednota na tom, že je třeba rychlé a efektivní sjednocení. Proti sjednocení byli hlavně zelení. Problém spočíval v tom, jak zastavit útěk východních Němců na západ, který stále masivně probíhal. Bylo jasné, že je třeba sjednotit měnu a našlo se kompromisní řešení, které ovšem mělo své náklady. Nic lepšího zřejmě nebylo možné.

Sjednocení Německa 3. října 1990 formálně ukončilo jeho okupaci velmocemi. Ekonomická situace byla katastrofální a nebylo to možné změnit ani s pomocí velkých peněz ze Spolkové republiky ze dne na den. Výmluvná je ukázka komentářů různých občanů východního Německa k tomu, co se vlastně stalo s pádem režimu: každý měl jinou zkušenost, jiné čtení situace, což je banální, ale i tak zajímavé ve své konkrétní podobě. K citaci jsem si vybral jakousi závěrečnou bilanci konce východního Německa, je jasné, že právě ekonomika – stejně jako všude ve východním bloku – byla tím hlavním faktorem.

“The SED  regime watched for two decades as the contradictions in economy, society, and polity grew worse and worse. Under Honecker, it resolutely avoided the contradictions; it received bad news from the Stasi, but found no way forward. The story of its collapse is almost like a comedy: huge amounts of information paralyzing an indecisive leadership, the transformation of the great party into a group of men unsure how even to challenge their incompetent leader, all the way down to the incoherent laws and public statements that finally led to the opening of the Berlin Wall. At any moment, of course, the comedy could have turned bloody: Honecker's party was not above employing the „Tiananmen Solution“.

The dissidents had played a marginal role in the GDR, and probably would have played even less a role had the government not felt exposed to the West German media and therefore compelled to exercise some restraint. To be a dissident, however, was to make harsh compromises in life, to be excluded from most higher education and better jobs, and to be exposed to constant monitoring by the Stasi, possible violence, and expulsion. The dissidents were small in number. Their actions gradually ate away at the legitimacy of the state, just as the Stasi had feared. But then, as legitimacy collapsed and the population rose up, the dissidents found themselves marginalized yet again.”

Peter C. Caldwell & Karrin Hanshew: Germany Since 1945, Bloomsbury Academic 2018 (reprinted 2022), str. 262.

 

Západoněmečtí odborníci čekali, že transplantace sociálně tržního hospodářství ze západního do východního Německa povede k podobnému hospodářskému zázraku jako ve Spolkové republice v 50. letech. Ale došlo k naprosté katastrofě. Východní Německo mělo po sjednocení tvrdou marku, tedy muselo platit zaměstnance zcela jinak než její tradiční konkurenti na východě. Kromě toho západoněmecké firmy o východoněmecké fabriky moc nestály, chtěly budovat moderní podniky, ne se trápit s něčím tak zanedbaným, často spojeným s nutností sanovat ekologickou zátěž nebo s nevyjasněnými restitučními nároky. Nota bene mnoho schopných, pracovitých lidí dávno uteklo do západního Německa.

Kromě toho západní Německo mělo za sebou složitý a bolestný proces, cca 1960-1980, přechodu od těžkého průmyslu k ekonomice založené na službách, což kontrast mezi oběma společnostmi jen posílilo. Pro východní Němce skončil jejich svět. Jejich vzdělání, zkušenosti, pracoviště často najednou neměly žádnou váhu. Vedoucí pozice byly obsazovány západními Němci, kteří např. těžko mohli chápat, jakou roli hrálo zaměstnání na východě: střed společenského života, přístup ke zdravotní péči atp. Nejvíce na ty vyhazovy z práce doplatily ženy, jejichž pozice na východě jako pracovnic s dětmi ve školkách nedávala z hlediska zvyků na západě často smysl. Podobně se zkušenosti obou společností rozcházely v pohledu na potraty. Hledání kompromisu došlo až k ústavními soudu, který si ve svém rozhodnutí sám protiřečil.

První volby ve sjednoceném Německu proběhly zcela výjimečně podle principu, že 5%ní klauzule platí pro každou část – západní vs. východní Německo – zvláště. Sociální demokracie měla na západě nejhorší výsledek od roku 1957. Nedokázala proti euforii ze sjednocování postavit nějaký pozitivní program ani upoutat pozornost k tomu, že Kohlovo ujišťování, že západní Němce nebude spojení nic stát, byla neobhajitelná lež. Ještě hůře dopadli zelení a disent. Naopak triumf mohla slavit CDU. Do Bundestagu se dostali i postkomunisté, ale jen díky principu, že 5 % na východě samotném samotné stačí. Později měli na východě i 20 %, ale v rámci celého Německa to nestačilo. To podporovalo pocity mnoha východních Němců, že jsou utlačováni, ba kolonizováni západními Němci.

“In the end, about two thirds of the firms were privatized or taken by municipalities; some 30 percent were closed down. The total number of employees fell from about four million to around one and half million in 1995. Instead of gaining six hundred billion German marks from selling the industry off, the Treuhandanstalt lost over 250 billion marks in concessions, clean-up costs, and other incentive offers. In addition, the state spent huge amount on social benefits: unemployment, pensions, and retraining. All these factors sent the entire German economy into a two-year recession starting in 1992.

Was the Treuhandanstalt, with its goals of privatizing East German industry, a failure? The East German economy had entered into free fall before Treuhandanstalt began its work. Its collapse was not merely the result of the currency union with West Germany, but also the general crisis associated with the collapse of state socialism across Eastern Europe. Under these conditions, and given the inefficiencies and widespread hoarding of labor in the East German economy, an alternative policy that sought to subsidize the weaker state-socialist firms would have only added to the German debt and the overall German recession. (…)

The Treuhandanstalt's solution, as awful as it was for those who lost their jobs and the communities that went with them, at least slowed down the process… It also perversely gave unions, government, and populace a scapegoat for a process of transition… and a way to avoid confronting the reality that unification simply cost a lot of money…”

Peter C. Caldwell & Karrin Hanshew: Germany Since 1945, Bloomsbury Academic 2018 (reprinted 2022), str. 275.

 

Východní a západní Němci měli vůči sobě pochopitelně předsudky a stereotypy. Západní Němci byli vnímáni jako více religiózní, ale zároveň materialističtí a individualističtí, východní jako sekulárnější, ale více pro rodinu, pro vztahy. Samozřejmě rozdíly v pojetí postavení ženy, v přístupu k potratům atd. Ale také docházelo u mladší generace k postupnému stírání rozdílů. Náklady na sjednocování mezi lety 1990 a 2014 dosáhly asi dva biliony eur.

K neblahému zjištění mnoha východních Němců měl nový stát silnější vůli k vyrovnávání se s minulostí, než tomu bylo po roce 1945. Přicházeli soudci z NSR. Archívy Stasi dostal ke správě disident Gauck. Vznikaly hořké kontroverze ohledně toho, kdo vlastně spolupracoval. Různí vysoce postavení lidé ztráceli své postavení. Psaly se o tom romány. V souvislosti s válkou v Jugoslávii a rozpadem Sovětského svazu přišly zejména do západního Německa obrovské zástupy uprchlíků. Jen roce 1992 přišlo do Německa 400 tisíc uprchlíků, přes 25 procent z nich z Balkánu. Velkou část tvořili také sovětští židé utíkající před antisemitismem. Mezi lety 1950 a 1989 přišlo do Německa asi 2 miliony imigrantů, mezi lety 1990 a 2000 to bylo více než dva miliony, z toho 1,7 milionu z bývalého Sovětského svazu. To povzbudilo krajní pravici. V západním Německu měla svou tradiční základnu i v oficiální politice, ačkoli se nikdy nedostala do federálního parlamentu. Ve východním Německu oficiální politika tvrdila, že rasismus je produktem kapitalismu a v komunistickém státě neexistuje. Až v říjnu 1987 musel východoněmecký režim oficiálně konfrontovat skinheadské násilí.

Po sjednocení Německa v souvislosti s dramatickým nárůstem žadatelů o azyl došlo k brutálním útokům krajní pravice na tyto lidi, jejich ubytovny, ale i na lidi tmavé barvy pleti obecně, zejména Turky. Celkem bylo zavražděno asi padesát lidí. Vláda kancléře Kohla to samozřejmě odsoudila, ale fakticky ve spolupráci se sociálními demokraty vyšla krajní pravici vstříc a snažila se výrazně omezit migraci uprchlíků, např. tím, že kdokoli, kdo přijde z okolní země, azyl nedostane, protože má zůstat tam. Výmluvné je, že rasistické násilí bujelo v chudých oblastech se sociálními problémy. V roce 1998 získala neonacistická strana s kořeny v západním Německu téměř 13 procent hlasů ve východoněmeckém Sasku-Anhaltsku. Šlo ale o výjimečný úspěch, který stál na protestních hlasech a nepodařilo se jej udržet. Co se udržet podařilo, to bylo krajně pravicové zázemí undergoundu, klubů, punkové scény atd. Jedním z čelních představitelů krajní pravice byl bývalý člen teroristické skupiny Frakce Rudé armády.

“Over the first half of 1991, the new Länder saw a rise in the number of attacks against „Asylanten“ and „Ausländer“; both terms were ambiguous, since the main object of attack were people with darker skin, whether or not they were seeking asylum or were noncitizens of Germany or, for that matter, were citizens that did not „look“ German. Every week brought new attacks, often by drunken young people in the desolate industrial landscapes of the former East. These reached their climax in the small town of Hoyerswerda on September 17, 1991, when neo-Nazis attacked a dormitory for foreigners in which asylum seekers and former East German guest workers lived (…) The events in Hoyerswerda inspired dozen similar attacks over the next months. These attacks took place more often in eastern than in western Germany, but some of the worst occurred in the old FRG Länder: children burned, adults thrown out of windows or beaten into unconsciousness. The wave of violence reached new levels on November 23, 1992, when ne-Nazis, yelling „Sieg Heil“, set fire to two houses where Turkish families lived in the northwestern town of Mölln. The perpetrators were from the west not the east, and three of their victims, a woman and two girls, died. On May 29, 1993, another group of neo-Nazis murdered five Turks in the western industrial city of Solingen. The total number of murders in the wave of violence reached nearly fifty.”

Peter C. Caldwell & Karrin Hanshew: Germany Since 1945, Bloomsbury Academic 2018 (reprinted 2022), str. 288-289.