Mohou Spojené státy a Írán opět dosáhnout dohody?

22. 10. 2026

Teherán tento názor již nesdílí. Místo toho Donald Trump vnímá jako přirozeně nestabilní osobu, která sice možná dohodu chce, ale nemá disciplínu k jejímu zajištění ani sílu ji udržet tváří v tvář útokům ze strany Izraele a proizraelských sil v USA.

Navíc Teherán již nevěří, že by americkému prezidentovi stačil únik k zachování tváře, a v důsledku toho je mnohem méně nakloněn mu takový únik nabídnout než v červnu. Podle jejich názoru již spáchal činy, které by mu mohly umožnit prohlásit takové „vítězství“, včetně úderu na Fordo nebo atentátu na ajatolláha Alího Chameneího. Proto nemusí útočit na Pickaxe Mountain, aby si vybudoval odkaz. Teherán naopak takový úder vnímá jako odrazový můstek k rozsáhlejší operaci zaměřené na změnu režimu.

Donald Trump nezasáhl Írán dostatečně tvrdě

Názory na to, jak a proč došlo ke zhroucení memoranda o porozumění, se značně liší. Spojené státy viní Teherán z útoků na lodě v Hormuzském průlivu; Írán se naopak domnívá, že USA začaly podkopávat memorandum o porozumění téměř okamžitě po jeho podepsání tím, že se zde snažily zřídit jižní koridor a že ustoupily od svých závazků v Libanonu.

Íránská verze událostí naznačuje, že Trump nezasáhl Teherán dostatečně tvrdě, když s podpisem memoranda o porozumění souhlasil. Kdyby byla válka pro Trumpa nákladnější, měl by větší motivaci dohodu dodržet.

Tehedán dospěl k přesvědčení, že válka může skončit teprve tehdy, až se náklady na její pokračování stanou pro Trumpa nesnesitelnými. To znamená, že válku neukončí ani motivace, ani úniky zachovávající tvář; ukončí ji až to, že se Trump dostane do vojenské slepé uličky.

Pickaxe válku neukončí

Tento způsob vnímání zásadně ovlivňují důsledky toho, že by Trump zasáhl horu Pickaxe bombou MOAB. Tento krok Trump údajně zvažuje jako způsob k prohlášení vítězství a ukončení války. Místo „deeskalační eskalace“ bude pravděpodobnou íránskou reakcí výrazné rozšíření války. Teherán nevěří, že by Trump takový útok využil k tomu, aby si zajistil únik, který by mu zachoval tvář, ale spíše jako krok směrem k větší eskalaci. Írán má s Trumpem zkušenost, že ustoupí pouze tehdy, pokud Teherán jeho strategii způsobí vysoké náklady.

Přiměřenou íránskou reakcí na útok na tamní íránská jaderná zařízení by byl úder na další jaderná zařízení v regionu, včetně Spojených arabských emirátů a Izraele. Ačkoli by to region výrazně destabilizovalo, Teherán se domnívá, že pouze taková reakce by přiměla Trumpa k ústupu.

Teherán nadále trvá na regionálním příměří

Na naléhání Íránu bylo v prvním odstavci memoranda o porozumění stanoveno regionální příměří, nikoli pouze příměří mezi USA a Íránem. Nejdůležitější je, že toto regionální příměří zahrnovalo Libanon, který je v úvodním odstavci dohody zmíněn třikrát. A nejde pouze o závazek mezi USA a Íránem, ale také o závazek vůči „jejich spojencům v současné válce“, čímž se míní Izrael na jedné straně a Osa odporu na straně druhé. Nezaznamenal jsem žádnou změnu v postoji Teheránu k této otázce, i když se regionální situace stala složitější, což ztěžuje zajištění takového příměří uprostřed bojů mezi hnutím Ansar Alláh a Saúdskou Arábií.

Teherán se cítí být vnitřně posílen

Trumpův únorový útok na Írán přišel méně než dva měsíce po největších a nejkrvavějších protestech v Islámské republice. Podle samotného Teheránu bezpečnostní složky zabily několik tisíc demonstrantů. Zemřely také stovky policistů. Dnes se vládní hodnocení vlastní podpory otočilo o 180 stupňů. „Íránský lid a Islámská republika nyní sdílejí společný osud,“ jak mi sdělil jeden íránský analytik.

To znamená, že porážka jednoho by znamenala porážku druhého. Ať už je to přesné či nikoli, odráží to silně zakořeněné přesvědčení íránských činitelů, že Trumpovy a izraelské bomby namířené proti civilním cílům, hrozby vůči íránské civilizaci a urážky íránské historie dostaly teokratickou vládu a lid na stejnou loď. Válka je stále častěji vnímána jako útok namířený proti Íránu jako národu, nikoli proti současnému politickému systému. V důsledku toho se Teherán zdá být mnohem méně znepokojen schopností Izraele či USA vyvolat v Íránu nepokoje jako předehru k útoku.

Čas hraje ve prospěch Íránu

Stejně jako v případě krachu memoranda o porozumění (MOU) hodnotí Teherán a Washington význam času velmi odlišně. Bílý dům trvá na tom, že jeho blokáda Perského zálivu v kombinaci s vyšším objemem přepravy přes úžinu znamená, že Teherán prohrál bitvu o úžinu a že se jeho ekonomická a strategická situace v průběhu času dramaticky zhorší.

Teherán to vidí opačně. Pozorovatelé v Íránu tvrdí, že Teherán vybírá poplatky od lodí proplouvajících průlivem, prodává denně 500 000 až 1 000 000 barelů ropy a že Trumpova letecká blokáda se již začíná hroutit. Teherán navíc věří, že Íránu nahrává i regionální dynamika, zejména úspěchy Ansar Alláhu v Jemenu proti Saúdské Arábii.Teherán se domnívá, že vyjednávací pozice USA se bude časem jen oslabovat. Íránci se proto neobávají žádných zdržovacích taktik ze strany USA.

Íránská veřejnost změnila názor na jaderné zbraně

Na rozdíl od toho, co se veřejně tvrdí v USA, ani íránská veřejnost, ani íránští představitelé se nikdy nevyslovili pro jadernou zbraň. Ředitelka národní zpravodajské služby (DNI) Tulsi Gabbardová v roce 2025 vypověděla, že americká zpravodajská komunita vyhodnotila, že Írán nevyvíjí jadernou zbraň. Průzkumy veřejného mínění důsledně ukazovaly, že íránská veřejnost silně podporovala zachování kapacit pro obohacování uranu, ale nebyla nakloněna jeho vojenskému využití.Mnoho však naznačuje, že názor v Íránu – jak na úrovni veřejnosti, tak elit – se posunul ve prospěch výroby jaderné zbraně. Ačkoli tento trend započal ještě před válkou v červnu 2025, opakované útoky Izraele a Spojených států na Írán předvídatelně posunuly názor veřejnosti ve prospěch zbrojení.V důsledku toho jsou dnes politické náklady na významné jaderné ústupky pravděpodobně mnohem vyšší. Tato skutečnost výrazně snižuje pravděpodobnost přijetí návrhů, které kdysi byly na stole. Například návrh z února 2026 zprostředkovaný Ománem, který by pro Írán znamenal de facto dlouholeté moratorium na obohacování uranu.

Lákavost zmírnění sankcí slábne

Íránská ekonomika potřebuje zmírnění sankcí. Stojí však za to poskytovat ústupky za účelem takového zmírnění, jestliže je považováno za nespolehlivé?V rámci memoranda o porozumění (MOU) Trump proslul tím, že vydal plošnou výjimku umožňující prodej íránské ropy. Signalizovalo to Trumpovu ochotu nabídnout mnohem větší zmírnění sankcí než jeho předchůdci. Jenže pouhých 16 dní poté, co se MOU začalo rozpadat, Trump výjimku zrušil a znovu na Írán uvalil ropné sankce.Dramatický vývoj událostí během 16 dnů posílil názor Teheránu, že zmírnění sankcí ze strany USA je pomíjivé a nespolehlivé. Cokoli Spojené státy nabízejí, mohou vzít zpět. Závěr zní: K dohodě nedojde.

Všechny tyto změny snižují pravděpodobnost uzavření komplexní dohody, pokud se okolnosti výrazně nezmění. Mám však podezření, že Írán usiluje především o dočasné dohody, které v nejbližší době uklidní situaci, aniž by se kdy vážně zabýval jádrem jaderné otázky dokud Donald Trump neopustí prezidentský úřad.

Celý článek v angličtině ZDE