Evropa je v nebezpečí, že se stane figurkou

21. 10. 2026

  
 
Summit, který se ještě ani nekoná – ale už má dopad

Zatím nebylo nic rozhodnuto. Donald Trump nesouhlasil s třístranným setkáním s Vladimirem Putinem a Si Ťin-pchingem na okraji summitu APEC v Šen-ženu. Ale pouhý návrh již mění politickou krajinu. Protože Putin nabízí Trumpovi velkolepé pódium, které oba preferují: státníci rozhodují osobně a instituce a spojenci se musí vypořádat s důsledky.

Jednání o Ukrajině by se proto měla konat bez Ukrajiny. Evropa, která přímo nese ekonomické, politické a bezpečnostní břemeno války, by byla také vyloučena ze stolu. To je přesně to skutečné poselství: pořadí nemá určovat mezinárodní právo, suverenita menších států ani spolupráce založená na pravidlech, ale spíše dohoda mocných o prostoru, zdrojích a loajalitě.

Srovnání s Jaltou 1945

Srovnání s Jaltou není historicky přesné, ale politicky poučné. V roce 1945 Franklin D. Roosevelt, Winston Churchill a Josef Stalin nejen rozdělili svět. Vyjednávali o poválečném uspořádání, zatímco jejich armády již měly v terénu zavedená fakta. Mýtus o Jaltě stále představuje strach menších států z toho, že budou přehlíženy velmocemi a že jim budou vnuceny jejich sféry vlivu.

Šen-žen by se mohl stát Jaltou 21. století – ne proto, že by tam nutně byla nakreslena formální mapa rozdělení, ale proto, že tento formát normalizuje logiku rozdělení. Moskva si nárokuje právo veta nad bezpečnostním řádem Evropy. Peking požaduje přednost ve svém sousedství a bedlivě sleduje, zda bude územní síla nakonec odměněna uznáním. Washington by mohl být v pokušení proměnit své bezpečnostní sliby ve vyjednávací matriku, pokud by velkolepá „dohoda" prospěla jeho domácímu politickému postavení.

Psychologie zraněné supervelmoci

Ve své nové knize „Narcistický národ" popisuji, píše autor,  jak se nárok na primát střetává se zkušeností relativní ztráty moci. To vede k obranným reflexům, projevům nadřazenosti a ochotě relativizovat pravidla ve prospěch okamžitého výkonu moci. Donald Trump není jedinou příčinou tohoto vývoje. Je jeho nejmocnějším zesilovačem.

Narcistická politika by neměla být špatně chápána jako vzdálená diagnóza jednotlivých vůdců. Odkazuje na politickou kulturu, která potřebuje vnější uznání, ale maskuje vnitřní nejistotu dominancí. Slibuje velikost, vyžaduje loajalitu a vnímá kompromis jako urážku. Fakta, instituce a spojenectví se počítají jen tehdy, pokud potvrzují vlastní nadřazenost.

Tato logika spojuje Washington, Moskvu a Peking nikoli ideologicky, ale strategicky. Putin chce, aby Rusko bylo uznáváno jako nepostradatelná světová velmoc navzdory jeho ekonomické slabosti. Si Ťin-pching chce prezentovat Čínu jako centrum nového řádu, v němž západní pravidla již neplatí univerzálně. Trump zase preferuje viditelné transakce mezi mocnými osobnostmi před vleklou alianční politikou. Každý z nich sleduje jiné cíle. Všichni  tři však těží ze světa, kde síla vítězí nad spravedlností.

Rychlá dohoda by nutně neznamenala mír

Trump je pod tlakem, aby splnil svůj slib a ukončil válku na Ukrajině. Putinova nabídka proto není náhoda. Spojuje geopolitické zisky s domácím úspěchem amerického prezidenta. Nedávné sblížení mezi Washingtonem a Moskvou, pozastavení nových sankcí a rusko-americká dohoda o naftě ukazují, jak snadno lze strategické otázky propojit s krátkodobými transakcemi.

Ukončení nepřátelství však automaticky nezaručuje udržitelný mír. Dohoda, která legitimizuje územní zisky nad hlavami Ukrajinců, by neukončila agresi, ale spíše by ji potvrdila jako úspěšný nástroj. Mohla by dát Moskvě čas na zotavení, podnítit nebezpečná očekávání v Pekingu a signalizovat ostatním státům: Kdokoli vojensky vytvoří fakta v terénu a vytrvá dostatečně dlouho, bude nakonec pozván ke stolu velmocí.

Pro Si Ťin-pchinga by Šen-žen představoval jak příležitost, tak i riziko.

Čína by se mohla prezentovat jako diplomatické centrum: ne Washington, Ženeva nebo Brusel, ale Šen-žen by byl místem, kde se rozhoduje o válce a míru. Pro Si Ťin-pchinga by to byl symbolický triumf. Zároveň se musí vyhnout tomu, aby se Čína otevřeně jevila jako ochránce ruské expanzivní politiky. Evropský trh, technologie a investice zůstávají pro Peking klíčové.

Právě z tohoto důvodu musí Evropa efektivně využít svůj ekonomický význam politickými prostředky. Ti, kdo reagují na Čínu pouhými výzvami, podceňují pragmatické sledování vlastních zájmů Pekingu. Evropa potřebuje koordinovaný soubor nástrojů zahrnujících přístup na trh, kontrolu investic, technologickou politiku a věrohodné náklady na podporu ruských vojenských operací. Strategická autonomie nezačíná velkolepými prohlášeními, ale schopností omezit závislosti a organizovat protiváhu.

Evropa se zahnala do kouta.

Hrozící marginalizace Evropy není jen dílem Putina, Si Ťin-pchinga nebo Donalda Trumpa. Je také výsledkem evropských selhání. Evropané po celá desetiletí delegovali bezpečnost na USA, rozšiřovali svou energetickou závislost, fragmentovali svůj obranný průmysl a zaměňovali prázdné fráze zahraniční politiky za skutečné činy. Věřili, že ekonomická váha se automaticky promítne do geopolitického vlivu.

To se nyní vymstí. Ti, kteří jsou vojensky závislí na Washingtonu, ekonomicky na Číně a na autoritářských dodavatelích energie a surovin, budou mít potíže s obhajobou svých zájmů a hodnot. Evropa je bohatá, ale ne strategicky suverénní. Financuje svůj vliv, aniž by ho upevňovala.

Co musí Evropa udělat nyní

Za prvé, Evropa musí trvat na tom, aby jednání o Ukrajině probíhala pouze s Ukrajinou. To není morální prázdná fráze, ale otázka evropského bezpečnostního zájmu.

Za druhé, Evropská unie potřebuje silnou vyjednávací pozici pro jakékoli možné příměří nebo mírový formát: bezpečnostní záruky, sankce, rekonstrukce a využití zmrazených ruských aktiv musí být posuzovány společně.

Za třetí, Evropa musí organizovat své obranné schopnosti tak, aby americká podpora zůstala výhodou, ale již nebyla předpokladem pro její existenci.

Za čtvrté, Německo musí konečně proměnit svou ekonomickou sílu v evropské vůdčí postavení. To zahrnuje společné nákupy zbraní, evropskou strategii v oblasti energie a surovin, ochranu kritické infrastruktury a zahraniční hospodářskou politiku, která se závislostmi zabývá jako bezpečnostním rizikem. Každý, kdo chce mít místo u jednacího stolu, musí mít co přispět – a v případě potřeby musí být schopen říct ne.

Šen-žen musí být pro Evropu budíčkem.

Možná se třístranný summit neuskuteční. Možná Putinova iniciativa zůstane taktickým cvičením. Evropa by se však touto nadějí neměla nechat ukolébat do uspokojení. Představa, že velké mocnosti vyjednávají o sférách vlivu a s menšími státy zacházejí jako s pouhými pěšáky, je zpět. Šen-žen by byl pouze jeho nejviditelnějším symbolem.

Klíčovým poznatkem z mé knihy je toto: Nejisté supervelmoci se nestanou automaticky opatrnějšími. Naopak, mohou o to agresivněji usilovat o uznání, kontrolu a moc. Evropa na to nesmí reagovat ani morálním sebevědomím, ani nostalgickou důvěrou ve starý transatlantický řád.