Otřesný postoj ČR vůči přijímání nezletilých uprchlíků má svůj předobraz i v antiimigrační politice EU

18. 9. 2018 / Daniel Veselý

čas čtení 4 minuty

Český premiér Andrej Babiš nekompromisně odmítá přijmout padesát nezletilých sirotků ze Sýrie, zaklínaje se překroucenými výroky dalajlámy a alibistickým tvrzením, že jde o samé teenagery – jako by snad náctiletí nebyli dětmi. A třebaže je postoj české vlády vůči uprchlické otázce, kdy se hazarduje i s osudy nevinných dětí, již tradičně obscénní, snad ještě hůře se v nedávné minulosti zachovaly některé významné členské země Evropské unie.


Česká veřejnost nemůže donekonečna setrvávat v tvrdošíjném odmítání uprchlíků a migrantů z rozvráceného Blízkého východu a severní Afriky, a to ze dvou zásadních důvodů. Česká republika ratifikovala Ženevskou úmluvu o uprchlících, a pokud je mi známo, tak svůj podpis dosud neanulovala. ČR se již z principu nemůže přijímání uprchlíků bránit - notabene když jde o válečné sirotky. Za druhé, Česká republika se prodejem zbraní a vojenského materiálu za miliardy korun do zemí jako jsou Saúdská Arábie, Irák, Egypt či Alžírsko podílela na destabilizaci blízkovýchodního regionu, potažmo Magrebu. A české zbraně, světě div se, doputovaly i do Sýrie, kde za sebou válečné běsnění zanechalo bezpočet vdov i sirotků. Nelze už hovořit o migrační krizi, nýbrž o krizi morální, a to neplatí jen pro Českou republiku a další státy Visegrádské skupiny.

Jenže strohá fakta jsou to poslední, na co zarytí čeští odpůrci uprchlíků slyší. Dokonce i jejich donekonečna omílaný nesmysl (vydávaný za argumentační triumf), že by si „vítači“ měli nastěhovat uprchlíky do svých domovů a živit je, se ukazuje jako cynická lež, jak dokazuje aktuální anketa Parlamentních listů.

Europoslankyně Michaela Šojdrová nemá na mysli pouze syrské teenagery, jimiž Babiš v marné snaze zachovat si tvář šermuje. Česko by podle jejího mínění mohlo přijmout syrské sirotky z uprchlických táborů v Libanonu, kde živoří i malé děti. Vzpomínám si, jak v Bejrútu, kde se nachází uprchlický tábor Šatíla, po ulicích bezprizorně pobíhaly syrské děti, snažíce se kolemjdoucím prodat toaletní papír a balenou vodu. Z jejich tváří čišela beznaděj, zoufalství a úporná snaha přežít.

Leč drtivá většina české populace, premiéra Babiše nevyjímaje, nikdy živého běžence neviděla, a právě v tom vězí zakopaný pes. K tuzemskému mediálnímu konzumentovi se kvůli rasistickým stoupám typu Parlamentních listů a vykutálené politické reprezentaci takřka napříč politickým spektrem dostává filtrovaný dehumanizovaný obraz válečných uprchlíků a migrantů, za nějž by se nemusela stydět ani nacistická propaganda. 

Avšak český premiér není zdaleka prvním evropským politikem, který se postavil na zadní před dětskými uprchlíky, a to nemám na mysli jeho autoritářského pobratima v Budapešti. Amnesty International loni ostře kritizovala vrcholné politické představitele Norska, Holandska, Švédska a Německa, že tyto země nechaly deportovat téměř deset tisíc afghánských uprchlíků včetně dětí bez rodičovského doprovodu do jejich válkou zničené domoviny, kde někteří z nich následně nalezli smrt. Ti ostatní pak žili v neustálém strachu z tvrdé perzekuce kvůli své sexuální orientaci a náboženskému přesvědčení.

Ona nevraživost vůči migrantům a běžencům na vládní úrovni totiž není zdaleka výsadou jen páriů z Visegrádské čtyřky, byť ti ji dokázali pozoruhodně eskalovat. A politikové jako Zeman, Orbán či Babiš nejsou ojedinělou aberací údajně otevřené Evropy. Běží tu o dlouhodobou a systematickou antiimigrační linii Evropské unie, jež investovala miliardy eur do výstavby bezpečnostních bariér, instalace sledovacích zařízení a rozmístění hlídek na moři a na zemi. Jinak řečeno: Evropská unie se celá léta snažila držet zoufalé běžence co nejdále od svých břehů; militarizovala se a opevňovala.

A v xenofobních výkřicích a vzedmuté nenávisti značné části domorodých Evropanů potřebná kritika těchto praktik ze strany Amnesty International, Lékařů bez hranic, Oxfamu či antropologů Nicolase de Genovy a Ayse Caglarové zaniká jak hlas volajícího na poušti.

 

 

1
Vytisknout
9802

Diskuse

Obsah vydání | 20. 9. 2018