Radujme se již z (po)volebních perspektiv?

20. 6. 2017 / Miloš Dokulil

Ten pokles příznivců ČSSD nezačal teprve včera a nutně, a navíc hned od začátku po posledních parlamentních volbách naprosto předvídatelně; a také nekopíroval ještě před květnem 2017 žádné výrazné šlápoty vedle pro tuto tradičně levicovou stranu. (Také „Britské listy“ bývají – či jsou – kupodivu na webu označovány jako „levicové“. To proto, že nepříliš chytří kritikové si pletou kritický postoj vůči mocným a nezávislou novinářskou práci s „levicovostí“, pozn. red.) Ačkoliv Sobotkova vláda může poukázat na nejeden úspěch svého koaličního vládnutí, ČSSD svými vůdčími funkcionáři měla po květnu 2017 pocit potřeby s něčím nově spásonosným teď rychle, ne-li až po opožděném a kvapně panikářském poplachu přijít. Ovšem místo důrazu na vykazatelné přednosti premiéra Sobotky a místo naléhavého poukazu na tradiční „levicovost“ ČSSD došlo jen k uskutečnění formální změny kulis ne zrovna automaticky spásonosnou metodou „škatule, škatule, hýbejte se!“. (Ne že by nositelé těch nově přisvojovaných funkcí byli „škatulemi“. Jenže s takovou režií nebylo počato vůbec nic věcně inovujícího, co by mohlo vzbudit zaslouženou pozornost aspoň v řadách zatím nerozhodnutých voličů. Viz mj., co všechno mělo být minimálně vzato v úvahu, a to jen jako případné podhoubí hned té rozpačité vládní krize, k následnému vytčení toho, „kde nechal tesař díru“; a pak ovšem zodpovědně a cíleně – v mezích možností, není-li pozdě! – hledat věcné prostředky k nápravě: https://blisty.cz/art/87197.html, https://blisty.cz/art/87173.html, https://blisty.cz/art/86851.html, https://blisty.cz/art/86706.html, https://blisty.cz/art/86679.html, https://blisty.cz/art/86673.html.)

Nezapomeňme, že hnutí ANO jako koaliční partner v Sobotkově vládě nezačalo mít ty záviděníhodné voličské preference teprve od letoška. ČSSD – pokud by se cítila ohrožena – by se bývala měla starat o lék (nebo o preferenční ozdravovací kůru) na ty své úbytě možná nejpozději hned po prvním roce toho koaličního vládnutí. Teď ani transfuze (novou režií vytčených politických rolí) nemůže být zázračným proutkem, který by dramaticky změnil stávající důsledky těch zprvu jen plíživých změn v těch voličských preferencích.

Byla a je tu jedna doprovodně se stabilizující okolnost: nejen náš občan v ČR už nějakou dobu nemyslí v kategoriích politicky „vpravo“ či „vlevo“, anebo někde „uprostřed“ (či dokonce „vpravo“, anebo „vlevo“ od vytčeného „středu“). Ne že by byl vychováván (nebo drezurován) v ideologických kategoriích, jaké byly živé ještě ve 20. století. (Připomeňme si nedávná rozhodnutí voličstva ve V. Británii nebo zrovna teď ve Francii.) Volič(ka) může být spokojen(a) či naopak nespokojen(a), aniž to nutně musí balit do ideologického hávu. (Zrovna to tu bylo již zmíněno; a říkám to raději hned podruhé.) Jako kdyby potom ta spása tkvěla v ústech „Spasitele“, který především poukazuje na to, co NIKOLIV, protože je to ŠPATNÉ; přičemž voličům kupodivu docela stačí, že mají paušální slib nápravy (aniž je nutně čas či prostředí hned na to, čím a jak tu nápravu uskutečnit). Již to na jedné straně posílení nedůvěry a na straně druhé nekryté důvěry v jejího Hlasatele je zcela jiná a okamžitě propagačně účinná role pro potenciální opozici. Vůči takové argumentaci potom nemá a nemůže mít přijatelnou vyhlídku na úspěch ten, kdo by naopak pouze vysvětloval, že ta „blbá nálada“ není na místě, případně co již je na cestě, aby byl důvod k důvěře ve stávající vládu nebo v její pokračování po dalších volbách.

Právě to je náš dnešní politický stav v ČR. Hnutí ANO stačí, aby vystupovalo jako kýžený „Spasitel“. S pouhým poukazem na to, že zde je na tu svou jaksi očekávanou roli připraveno. ČSSD zcela neadresně se zatím omezila jenom na výrazné zředění personálních rolí pro ten již propuknuvší předvolební boj. Ale i kdyby měla po ruce pádné argumenty na to, aby jí zůstala zachována voličská důvěra, pak již nějakou dobu jinak orientovaný volič se nedá jen tak zviklat v tom, v čem byl po dlouhé měsíce (ne-li také zvláště v posledních měsících) podle svého mínění utvrzován; aniž se musí nutně jednat o podložené argumenty. Průměrný volič a volička bývají paradoxně ve svém průměru pod průměrem toho očekávaného průměru politické gramotnosti. Takže spíše dají na své pocity, nálady a osobně někdy možná jen částečně přefiltrovávané „zkušenosti“ s těmi zvyklostmi, v nichž žijí.

Asi se hodí hned také připomenout, že podle toho shora zmíněného průzkumu tím na druhé místo teď proniknuvším subjektem je KSČM (s 12,7 %). I takto se snad dokládá, že ani takto zaměřeným voličům, ani přímo KSČM, se jistě nejedná o „třídní boj“ proti kapitalismu, ale jen o tu pociťovanou nespokojenost, za jejíhož léčitele se též halasně proklamuje KSČM. Nu a pak se nad potřebnou hranici 5 % ještě dostaly tři dříve či dosud historicky výrazné strany, a to s procenty postačujícími ke koaličnímu jednání s vítězem voleb: ODS s 9,6 %, KDU-ČSL se 7,4 %, a TOP 09 s 5,5 %; SPD se 4,4 % je pětiprocentní hranicí blízko. (Čím ovšem by bylo víc uchazečů o překročení té 5 %-ní meze, tím problematičtější vyhlídky na její překonání potom ovšem takoví adepti mají!)

Vzhledem k tomu všemu, co a jak se již politicky u nás stalo, nežijeme již tak trochu v povolebních stínech, jejichž reálně nastavené kontury se již valně co do rozsahu nezmění?