Img

Co vše je ukryto pod ruskou stopou

18. 5. 2017 / Daniel Veselý

Americký prezident Donald Trump čím dál tím častěji demonstruje neschopnost řídit nejmocnější zemi světa. Události posledních dní ukazují, že se suverénně dokáže zkompromitovat sám a šance na jeho impeachment se každým dnem jeví reálněji. Navzdory neobvyklým vztahům Donalda Trumpa s ruskými byznysmeny nemáme tu čest se záludným ruským špiónem, ale egomaniakálním chvástalem, jenž není s to rozeznat, jaké informace mají zůstat pod pokličkou. Bylo by to totiž příliš okaté a koneckonců naprosto kontraproduktivní pro samotný Kreml.

Trump, který ruským představitelům vyzradil citlivé informace o izraelském špionovi operujícím mezi džihádisty z Daeše, tak neučinil s rafinovaným úmyslem poškodit národní bezpečnost USA, ale jednoduše proto, že se rád chlubí. Jistě, tento fakt sám o sobě představuje pro bezpečnost Spojených států a jejich spojenců vztyčený ukazováček, ale sofistikované spiknutí v tom věru nehledejme.

Mezitím na obrátkách nabírá aféra týkající se odstranění šéfa FBI Jamese Comeyho. Ačkoli vyhazov ředitele FBI  s vyšetřováním vazeb Donalda Trumpa a jeho spolupracovníků na Kreml nepochybně souvisí, americký prezident si tímto kontroverzním krokem chce v první řadě zajistit bezpodmínečnou loajalitu této klíčové instituce. I tato skutečnost je bezesporu zneklidňující, neboť americký prezident si (nejen) v tomto ohledu počíná jako nějaký blízkovýchodní autokrat.

List New York Times zveřejnil informaci, že prezident Trump Comeyho požádal, aby ukončil federální vyšetřování generála Mikea Flynna ohledně jeho kontaktů s ruskými politickými představiteli. Podle vlivného deníku jde o jasný důkaz přímého zasahování do vyšetřování, jehož cílem je objasnění povahy a hloubky vazeb amerického prezidenta a jeho spolupracovníků na Moskvu, která se údajně snažila ovlivnit americké prezidentské volby. Obecně vzato se americké sdělovací prostředky až s komickou obsesí zaobírají ruskou stopou v politice Trumpova Bílého domu a poněkud jim unikají daleko závažnější skutečnosti, o nichž se dále v textu zmíníme.

Washington přitom v roce 1996, kdy v Oválné pracovně úřadoval Bill Clinton, přímo ovlivnil výsledek ruských prezidentských voleb ve prospěch nepopulárního Borise Jelcina a obdobně postupoval i v případě parlamentních voleb a referenda o ústavní reformě. Přestože je případné vměšování Kremlu do amerických prezidentských voleb nepřípustné, je záhodno, aby proběhlo vyšetřování, jež by bylo zcela nezávislé na politické frustraci poražených demokratů a ideologické předpojatosti některých amerických médií. 

Podle profesora mezinárodních vztahů Roberta Englishe, který se specializuje na rusko-americké vztahy, je podstatou celé aféry mocenský zápas mezi některými členy Trumpovy administrativy, již chtějí navázat dialog s Ruskem, a politickými činiteli, v jejichž zájmu je neutralizace vzájemných vztahů mezi Washingtonem a Kremlem. English míní, že kontakty některých představitelů Trumpovy vlády a samotného Donalda Trumpa s Rusy nejsou politické, nýbrž ekonomické povahy. Snahy Bílého domu zmařit vyšetřování údajného vměšování Moskvy do amerických voleb mají podle Englishe za cíl zamést stopy po možných finančních deliktech.

Třebaže není sporu o tom, že chaotická politická agenda Trumpova Bílého domu je příslibem nejedné pohromy na domácí půdě i v zahraničí, nesmíme zapomínat na to, že fenomén Trump nevyrostl na zelené louce. Běží o nevábný symptom mnohem širšího problému, který souvisí s dezintegrací či přímo degenerací americké politické scény. Pokud se však v Trumpově administrativě ozývají hlasy, které nepreferují tradiční konfrontační přístup k Rusku, ale volají po navázání racionálních vztahů, je jaksi paradoxní, že je tato iniciativa napadána ze všech možných stran. Hovoříme o klíčové jaderné velmoci, jež má ambice ovlivňovat dění ve svém blízkém zahraničí. Přestože nemusíme souhlasit s politickou agendou Kremlu, korektní a racionální vztahy mezi USA a Ruskem (nikoli vysloveně přátelské) jsou z logiky věci přínosnější než inherentně nebezpečná konfrontace.

Donald Trump často čelí kritice, že je až překotně vstřícný vůči různým autokratům a diktátorům, příkladně filipínskému prezidentovi Rodrigovi Dutertemu, egyptskému diktátorovi Sísímu, tureckému prezidentovi Erdoganovi - a konečně i šéfovi Kremlu Vladimiru Putinovi. Ano, americký prezident se zálibně zhlíží v lídrech, kteří si eufemisticky řečeno dokážou zjednat pořádek i za cenu tisíců lidských životů, nicméně Trumpovi předchůdci včetně nositelů Nobelových cen za mír Jimmyho Cartera a Baracka Obamy pěstovali vřelé vztahy s celou plejádou masových vrahů a teroristů. Tvrzení, že je nepřípustné, aby americký prezident vycházel s autoritářským vládcem Kremlu, proto ztrácí na přesvědčivosti.

Zatímco mainstreamové sdělovací prostředky doslova pitvají skandální výroky Donalda Trumpa a spekulují o jeho vazbách na Moskvu a možné velezradě, na analýzu reálných politických kroků Bílého domu mnoho prostoru nezbývá. A podle očekávání to není příjemná podívaná. Nezávislá organizace Airwars v úterý informovala o tom, že při Američany vedeném náletu v irácké provincii Anbár mohlo přijít o život až 100 civilistů. To však tradičním médiím nestálo ani za zmínku. Přitom letmý pohled na statistiku Airwars, která monitoruje civilní oběti Američany řízené kampaně proti Daeši v Sýrii a Iráku, potvrzuje, že Donald Trump na vedlejší ztráty ani v nejmenším nehledí: Americký prezident nese odpovědnost za zhruba 3800 usmrcených iráckých a syrských civilistů.

Zdá se, jako by se zhmotňovala maniakální vize šéfideologa Bílého domu Steva Bannona, podle jehož mínění je nutné smést „islámský terorismus“ ze zemského povrchu. Trumpův kabinet má v úmyslu navýšit americký kontingent v Afghánistánu o 3000 až 5000 vojáků. A to za situace, kdy Talibán kontroluje zhruba 40 procent Afghánistánu a v zemi operují desítky extrémistických skupin včetně Daeše. Je naprosto iluzorní se domnívat, že se Donaldu Trumpovi podaří situaci v Afghánistánu stabilizovat, neboť právě přítomnost cizích okupačních sil je jednou z hlavních příčin desítky let trvající afghánské tragédie.

Tento týden americký prezident navštíví Saúdskou Arábii, která je epicentrem onoho „islámského terorismu“, jemuž Spojené státy vyhlásily boj na život a na smrt. Srdečné vztahy Washingtonu a Rijádu, mající kořeny ve 30.letech minulého století, podtrhuje vojenský kontrakt v hodnotě 100 miliard dolarů, který Bílý dům Saúdům přislíbil. Jako by nestačila entuziastická vojenská podpora, již Trumpův kabinet Rijádu poskytuje pro jeho válečné dobrodružství v Jemenu, kde v důsledku Saúdy vedené invaze každých deset minut předčasně umírá jedno dítě a 17 miliónů lidí je ohroženo hladomorem.

Korespondent listu Independent Patrick Cockburn považuje amerického prezidenta Trumpa a saúdskoarabského prince Mohameda bin Salmána za nejnebezpečnější muže planety a má za to, že Salmán bude u Trumpa lobbovat za vojenskou konfrontaci s Íránem. Saúdskoarabský monarcha razí poněkud paranoidní teorii o šíitském spiknutí, podle nějž íránští ajatolláhové plánují dobýt Mekku a ustanovit vládu nad všemi muslimy. Princ může být úspěšný, neboť americkému prezidentovi, který se ve složitých blízkovýchodních otázkách příliš nevyzná, konspirační teorie nejsou cizí. Vojenská konfrontace s Íránem je navíc dlouhodobým přáním Tel Avivu, kam Trump zamíří z Rijádu. Washington podle některých indicií také plánuje výstavbu amerických základen v Iráku, aby mohl snadno kontrolovat tamní ropná pole.

Ačkoli je celkem pochopitelné, že se americká média podrobně zabývají ruskou stopou v Trumpově administrativě, která americkému prezidentovi nakonec může zlomit vaz, mnohem závažnější nebezpečí vyplývá z agresivních a militaristických postojů Bílého domu, jež jsou cynicky vydávány za bezpodmínečně nutnou obranu Spojených států. Americké mainstreamové sdělovací prostředky by proto měly této znepokojující skutečnosti věnovat minimálně stejný prostor jako ruské stopě v Trumpově Bílém domě.

0
Vytisknout
3321

Diskuse

Obsah vydání | 22. 5. 2017