Od evropské integrace k anarchii v mezinárodních vztazích?

12. 10. 2015 / Karel Dolejší

Nedávno v Právu do hluchých "vlasteneckých" uší promlouval Václav Žák - o tom, že radost by Čechy mohla brzy přejít, až zjistí, že v mocenských hrách nedrží v ruce žádné pořádné karty. Zasloužil by si mnohem a mnohem více pozornosti.

Populismus stranou, pro Českou republiku je stále nejlepší usilovat o reformu evropských struktur, ve kterých se hrozby silou nevyskytují a státy ve vzájemných vztazích nepoužívají násilí. Alternativně by se ČR musela začít připravovat nikoliv na život v jakési mimočasové bezkonfliktní utopii, ale na masivní investice do zajištění vlastní bezpečnosti, jaké tato země znala naposledy před rokem 1989 - a značně nevlídné chování mezinárodních partnerů, které by dalo velmi rychle zapomenout na fňukot ohledně přehlasování v rámci evropských struktur.

Od Pařížské smlouvy, která v roce 1951 ustavila Evropské společenství uhlí a oceli, se západoevropské země začaly integrovat do nadnárodních struktur s cílem eliminovat riziko dalších vzájemných ozbrojených konfliktů. Integrace vyvrcholila vznikem Evropské unie v roce 1993. Tento proces je nyní ve vážné krizi, protože dosavadní integrační kroky jsou v některých případech dysfunkční (společná měna) a zároveň u klíčových hráčů (Německo, Británie) existuje zřetelná neochota pokračovat v politické integraci i dospět k fiskální unii. Evropské země nyní mají v zásadě tři možnosti: Investovat masivně politický kapitál do dovršení integračního procesu; soustředit se na adaptaci stávajících integračních mechanismů tak, aby přinejmenším umožnily řešit typy krizí, jimž dnes EU čelí; nebo proces integrace obrátit a zahájit rozpouštění společných evropských struktur.

V Bruselu ani klíčových zemích EU dnes nenajdeme žádného politika ochotného investovat do první možnosti. Navíc pokud by tam i byl, přinejmenším Británie nyní představuje nejslabší článek jakéhokoliv integračního procesu. Minimálně do britského referenda o členství v EU se v tomto směru nic zásadního nedá očekávat. Což ponechává ve hře dvě další možnosti.

Evropské struktury jsou ukázkou byrokratické rigidity a ani hromadící se krize zatím nevedly k účinné adaptaci. Klíčovým slabým místem je projekt společné měny nevýhodné pro méně rozvinuté ekonomiky s nižší mírou koncentrace kapitálu a velkou závislostí na bankovních úvěrech, a dále neexistence skutečné společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU. Pokud ani kvůli řecké a ukrajinské krizi nedojde v daných oblastech k zásadním úpravám, krize se budou hromadit dál a poroste vnitřní napětí uvnitř evropských struktur i mezinárodní nestabilita na kontinentě. V případě, že úpravy budou nadále zanedbávány a nedojde k nim včas, Evropská unie nakonec začne samovolně dezintegrovat, příležitostně s radostnou "pomocí" Putinova Ruska.

Takový rozpad by znamenal přechod od stavu, kdy postavení států ve společných evropských strukturách záviselo primárně na hospodářské síle, lidnatosti, diplomatické kompetenci a schopnosti uzavírat aliance, ke stavu archaičtějšímu, v němž do konstelace faktorů znova zásadním způsobem vstoupí vojenská síla jednotlivých hráčů.

Anarchie v této souvislosti není nadávka, ale důležitý pojem Teorie mezinárodní politiky z pera Kennetha Waltze (Theory of International Politics. McGraw Hill. New York: 1979.). Tato kniha vyvolala ve své době paradigmatickou revoluci v teorii mezinárodních vztahů.

Anarchie pro Waltze neznamená ani tak Hobbesův "přirozený stav", tj. "Člověk člověku vlkem" ve smyslu trvalé přítomnosti ozbrojeného násilí v mezinárodních vztazích. Anarchie je spíše stav, kdy hrozby násilím jsou v mezinárodních vztazích zcela běžné a celý systém je postaven na svépomoci jednotlivých aktérů. Vzájemnou spolupráci států omezuje jednak nejistota ohledně budoucích záměrů a akcí jiných aktérů, jednak obava z nárůstu závislosti. Plnocenné státy nesměřují dobrovolně k situaci narůstající jednostranné závislosti na svých partnerech, raději tedy omezují rozsah kooperace. V systému založeném na svépomoci je kategorie bezpečnosti klíčová a vede k nadřazení politického zájmu i nad ekonomický zisk.

Není to ovšem "charakter" aktérů, ale struktura systému, co vede ke vzniku takového chování. Nejde o to, aby se aktéři začali chovat jinak, pokud tato struktura existuje a trvá. Strukturou, která v mezinárodním systému vede k anarchii, je multipolarita bez společné mezinárodní autority, stav znemožňující funkční a přehledné uspořádání.

Státy v multipolárním prostředí, které zvyšuje míru nejistoty a komplikuje úsilí odhadnout a lokalizovat budoucí rizika, jednají jako unitární aktéři. Jejich minimálním cílem je sebezáchova, které se dosahuje buď vnitřním balancováním (navyšováním ekonomické a vojenské síly), nebo vnějším balancováním (vytvářením aliancí).

Proti tomu stojí chování slabých států, které se snaží především přidat k úspěšným (bandwagoning). Přidat se k úspěšným v některé z konkurenčních koalic neznamená ale nutně zvolit silnější stranu. Z hlediska zájmu státu na sebezáchově může být někdy výhodnější přidat se ke slabší straně.

Anarchie tedy znamená mezinárodní prostředí, v němž se běžně vyskytují hrozby silou. Pro názornost si ji můžete představit jako situaci, kdy Rusko ostentativně nacvičuje jaderný útok na Varšavu, hrozí jaderným útokem na dánské lodě či vyhrožuje vojenskými "následky" v podobě jaderného konfliktu v případě sbližování Švédska s NATO.

Na rozdíl od hrozeb silou nejsou války v anarchii zcela běžné. Války podle Waltze nevznikají nějakými náhodnými turbulencemi, ale v zásadě na třech úrovních.

Válku může vyvolat konkrétní politik, kvůli svému charakteru a ambicím, nebo může takový konflikt vzniknout v důsledku "lidské povahy" všeobecně.

Další příčinou války může být vnitřní uspořádání konkrétního státu. Sem patří např. všechny případy států, které se snaží odvést pozornost od narůstajících problémů doma k zahraničním vojenským dobrodružstvím. Klasickou ukázkou takového chování by mohla být argentinská invaze na Falklandské ostrovy v roce 1982, ale i řada jiných účelových invazí.

Podle Waltze má ovšem největší váhu taková příčina ozbrojeného konfliktu, která spočívá na úrovni systému mezinárodních vztahů. Právě anarchická struktura mezinárodních vztahů je sama nejdůležitější příčinou vzniku válek. Zatímco ve vnitrostátních záležitostech se jednotliví občané mohou dovolat nadřazené centrální autority, v anarchické multipolaritě na úrovni mezinárodní žádná takováto autorita neexistuje. Pokud je tedy stát napaden, nemůže si být nikdy jist, zda se dočká vůbec nějaké pomoci. A protože v kterémkoliv okamžiku se kterýkoliv stát může uchýlit k násilí, státy musejí být na takovou eventualitu neustále připraveny. I v případě, že vznikají alianční bloky, vyznačují se nestabilitou a dezercemi jednotlivých hráčů. Relativně nejstabilnější je dvoublokové schéma, ale ani ono nevylučuje náhlé otřesy a přechody jednotlivých členů k protivníkovi.

Středně velký, ne tak docela ekonomicky rozvinutý a vojensky slabý stát jako Česká republika nemůže mít žádný reálný zájem na tom, aby se mezinárodní situace v Evropě přibližovala Waltzovu modelu anarchie. Nedávno v Právu do hluchých "vlasteneckých" uší promlouval Václav Žák - o tom, že radost by Čechy mohla brzy přejít, až zjistí, že v mocenských hrách nedrží v ruce žádné pořádné karty. Zasloužil by si mnohem a mnohem více pozornosti.

Populismus stranou, pro Českou republiku je stále nejlepší usilovat o reformu evropských struktur, ve kterých se hrozby silou nevyskytují a státy ve vzájemných vztazích nepoužívají násilí. Alternativně by se ČR musela začít připravovat nikoliv na život v jakési mimočasové bezkonfliktní utopii, ale na masivní investice do zajištění vlastní bezpečnosti, jaké tato země znala naposledy před rokem 1989 - a značně nevlídné chování mezinárodních partnerů, které by dalo velmi rychle zapomenout na fňukot ohledně přehlasování v rámci evropských struktur.

0
Vytisknout
2883

Diskuse

Obsah vydání | 14. 10. 2015