Proč Rusko není viníkem konfliktu na Ukrajině

10. 2. 2015

Mám už dost omílání údajné agresivity Ruska, údajných mocenských choutek prezidenta Putina, údajné slabosti prezidenta Obamy a údajné „hrozby“ ze strany Ruska v konfliktu na Ukrajině. Toto stále dokola slyším z médií, od některých západních komentátorů, na těchto stránkách z článků pana Dolejšího. Jakýkoli text má dvojí možné vyústění: buď popisuje pravdu a vede k porozumění a hledání řešení, nebo šíří neodůvodněné obavy a strach, a vede zase jen ke strachu, píše Pavel Zmelík.

Co je příčinou krize na Ukrajině? Zatemňování skutečností, uvádění nepravdivých údajů, manipulace a lživé zpravodajství, je jednou ze základních příčin krize na Ukrajině. Nikdo neříká, že krize na Ukrajině je jednoduchá záležitost – kromě těch, kdo mají ve všem již od začátku jasno. Některá fakta jsou zásadní a známá. Mnohé komentáře si zřejmě myslí, že ignorování pravdy a kupení dalších a dalších nesmyslných lží skutečně vydrží věčně?

Někteří profesionálně placení komentátoři si možná ještě nevšimli, že Rusko prohrálo studenou válku. Je už více než desetiletí hrubě zatlačováno do defenzivy, ignorováno, nebráno vážně. Rusko dostalo po rozpadu SSSR několik záruk, že hranice NATO nebudou rozšiřovány dál na východ. I kdyby ale žádné nedostalo, je věcí jednoduchého politického úsudku, zdravého rozumu, že jakékoli nepřátelská operace v zemi bezprostředně sousedící s Ruskem, a tvořící hlavní „nárazníkový pás“, může být vysoce riskantní. Dělat z Ruska v těchto souvislostech hlavního (a jediného) světového agresora, je nepravdivé, jednostranné a nezodpovědné.

Známým faktem je aktivní účast Spojených států v „oranžových revolucích“ v rámci „vývozu demokracie“ a instalování prozápadních hybridních režimů v zemích bývalé SSSR. Na Ukrajině se to dá přirovnat k tomu, když SSSR vyslaly po 2. světové válce své lodě s jadernými hlavicemi na Kubu. Obama si je plně vědom všech obrovských rizik, která zdědil po svých předchůdcích ve vedení USA, kteří si s podobnými „maličkostmi“ hlavu nedělali. Protože se po dobu své vlády, v současnosti ne nejméně, musí nadále s těmito válečnými štváči v americké politice vypořádávat, lze „strategickou trpělivost“ v americké zahraniční politice jen přivítat.

Stejným způsobem lze naprosto odmítnout další (minimálně předčasné) interpretace událostí na Ukrajině. Mám na mysli neustálé obviňování Ruska i „povstalců“ z porušování dohod, mocenských a územních choutek, vydírání Západu apod. Tyto nálepky snadno vylétávají z úst kritiků, jakoby širší souvislosti konfliktu na Ukrajině neexistovaly. Jsem si jistý, že při své vysoké informovanosti a erudovanosti si je např. pan Dolejší nepochybně vědom procenta ruského obyvatelstva na východě Ukrajiny.

Jistě si je vědom toho, že Ukrajina sama je mnohonárodnostní stát s podstatnou ruskou menšinou. Jistě si všiml, že současná vláda Ukrajiny tyto skutečnosti odmítá vzít na vědomí a svým postojem eskalaci konfliktu vlastně umožnila. A jistě bere jako samozřejmý fakt, že – ať je ruská vojenská přítomnost na Ukrajině jakákoliv – jádrem konfliktu je krajní polarizace ukrajinské společnosti, která bohužel zrcadlila a zrcadlí krajně nezodpovědný přístup všech zúčastněných stran.

Když už jsme u „stran“ konfliktu, nezmínil jsem ještě tu, které jsme sami součástí – Evropskou Unii. Evropská Unie svým jednáním před započetím konfliktu rovněž situaci příliš nepomohla. Lze opět jen vítat, že se jádro politiků Evropské Unie konečně rozhodlo, že kancléřka Merkelová odmítla válečné štvaní dále ze západu a že se začalo jednat ve prospěch Evropy samotné.

0
Vytisknout
11037

Diskuse

Obsah vydání | 11. 2. 2015